Milující sestřička

8. února 2009 v 17:41
Po dlouhé době se o slovo přihlásilo mé zvrhlé a zvrácené já. Napsala jsem povídku, kterou věnuji své přítelkyni Miraelle, jelikož je mou věčnou inspirací :)

Varování! Povídka je v mnoha ohledech pobuřující, brutální, sadistická a nemorální. Proto ji ZAKAZUJI číst dětem a osobám mladším patnácti let. Je to diskriminace, uznávám, ale skutečně byste mě měli poslechnout.Těm ostatním ji číst NEDOPORUČUJI.

Ušetříte se zklamání, znechucení, šoku a já nevím, čeho všeho ještě. Pokud si i přesto mé nejnovější dílko přečtete, nenadávejte mi pak. Já vás varovala :-)


P.S: Splácala jsem to dost narychlo, tak mi odpusťte případné chyby a nesrovnalosti a nestyďte se mě na ně upozornit.

P.S. 2: P.S. není - ačkoliv tak může působit - nabádání k tomu, abyste to četli :)

Měly pokoje vedle sebe. Oddělovala je jen jedna stěna, ve které byly dřevěné dveře s mosaznou klikou. Používaly je často, většinu času trávily společně.
Anna byla starší, dospělejší, vážnější a zamlklejší. Mluvila zřídka, o to víc uměla ranit jedinou větou či suše pronesenou poznámkou.
Connie, o tři roky mladší dívka, měla Annu jako svůj vzor. Vzhlížela ke starší sestře s neskrývaným obdivem a tajně si přála být jako ona. Přitom byla úplně jiná. Veselá, bezstarostná, naivní, upřímná. Ale stejně jako Anna velice hezká.
Na rozdíl od sestry se sňatku nebránila. Dokonce se na svůj svatební den velice těšila. Znamenal pro ni dospět, odpoutat se od rodiny, alespoň trochu se vyrovnat nezávislé Anně. Jenže několik týdnů před svatbou, dnes už více než před rokem, její snoubenec tragicky zahynul.
Conniina matka však rozhodla, že si její mladší dcera musí najít jiného ženicha. A tak se teď Annině mladší sestřičce chystala svatba nová. Měla si vzít jednoho z mladých šlechticů s nemalým majetkem.
Budoucí nevěsta stála ve svém pokoji před zrcadlem a již po několikáté si zkoušela své svatební šaty. Bílé, s bohatou sukní. Perfektně zvýrazňovaly její štíhlou postavu.
Anna stála za ní a s přimhouřenýma očima si sestru prohlížela.
Její krásná malá sestřička... Již jednou měla před svatbou, již jednou o ni málem přišla.
Teď to tu bylo zase. Connie se má vdávat.
"Není ten závoj moc dlouhý?" Starala se Connie, aniž by postřehla Annino zamyšlení. Nespokojeně se otáčela před zrcadlem. Všechno musí být dokonalé. Minulá svatba skončila ještě dřív než začala. Tentokrát si svůj velký den nenechá ničím zkazit.
"Je akorát," ujistila ji Anna.
"A ty vlasy si mám nechat takhle?" Connie vzala do ruky své světlé kadeře a skepticky si je prohlížela. "Neměla bych si je nechat spíš vyčesat do drdolu?"
"Ne, nech je rozpuštěné," poradila jí Anna, "Vypadáš božsky."
Connie se na ni otočila a s dětskou naivitou se zeptala: "Opravdu?"
Anna se musela její natvrdlosti až ušklíbnout. Copak sama nevidí, jak moc je přitažlivá?
"Pojď ke mně," vyzvala sestru. Ta bez otálení poslechla. Stanula před Annou s důvěřivým úsměvem.
Anna k ní beze slova přistoupila a hleděla jí do očí. Milovala to jiskření mezi nimi.
Uchopila Connie za bradu a políbila ji. Věděla, že se Connie jejímu projevu náklonnosti bránit nebude.
Mladší ze sester se nenechala pobízet a sama se chopila iniciativy. Učila se rychle, Anna měla několikrát možnost se o tom přesvědčit.
"Copak myslíš, že bych tohle dělala, kdyby ses mi nelíbila?" Zeptala se sestry Anna, když se od ní na okamžik odtáhla.
Connie pokrčila rameny. "Proč ne? Lidi vedou k jejich činům různé pohnutky..."
"Mudrlantko," oslovila ji Anna s kapkou pobavení a pak ji k sobě znovu přitáhla. Connie nebyla hloupá, to vskutku ne. Jen jí některé věci vůbec nedocházely. Byla tak křehká, tak zranitelná. Plavé vlasy jí v něžných vlnkách splývaly kolem obličeje s nebesky modrýma očima. Anna měla potřebu ji chránit. Nechtěla se o ni s nikým dělit.
Connie je jen její!
Hladila ji přes bílou tkaninu, své tělo toužebně tiskla k jejímu.
"Sundej si ty šaty."
Connie se zachichotala. "Nelíbím se ti v nich?"
"Bez nich víc," odpověděla Anna upřímně a začala ze sestry drahý kus oblečení surově rvát.
"Počkej, přece! Zničíš je!"
Connie sestru zarazila a začala se ze šatů opatrně soukat, aby je nepotrhala.
Anna se v duchu smála. Možná je nebudeš vůbec potřebovat, miláčku... Nahlas to však nevyslovila. Nechtěla svoji maličkou sladkou sestřičku zatěžovat takovými věcmi. Nechtěla ji vyděsit. Zvláště ne v tuhle chvíli...
Líbaly se dravě a nenasytně. Nestaraly se o to, že je odemčeno a že každou chvíli může někdo vejít.
Kdo by to byl řekl, že ta chladná Anna dovede být tak vášnivá?
A Connie? Ta milá Connie, napůl ještě dítě?
Ležela teď nahá na posteli pod svou sestrou a vzrušeně sténala. "Nepřestávej!"
Nebylo to správné. Bylo to zvrácené. Obě to věděly.
Anna zarývala sestře nehty do její bělostné kůže.
"Komu patříš?" Drsně se na ni obořila.
Connie znala jedinou správnou odpověď na tuhle otázku. Dala si načas, než ji vyslovila nahlas. Věděla, že Anna je netrpělivá a pokud jí neodpoví okamžitě, bude k ní hrubá. Líbilo se jí to.
"Tobě," vydechla, když sestřina necitlivost překročila únosnou mez.
Pro Connie to byla hra. Příjemná hra.
Měla Annu ráda. To ona ji naučila spoustu příjemných věcí. Avšak chtěla se vdát, mít vlastní rodinu.
Anna nehodlala připustit, aby jí sestřičku kdokoliv ukradl. A byla ochotná učinit cokoliv, aby dosáhla svého.

*

Z tmavé oblohy padal déšť a sem tam proťal tmu klikatý blesk.
"Nebe pláče," říkala pokaždé Connie.
Anna si na tuhle větu vzpomněla, když teď v černém kabátě s kapucí lemovanou kožešinou spěchala chladným večerem potemnělými ulicemi města.
Cíl její cesty byl v honosném domě blízko centra. Vchodové dveře střežili dva z kamene vytesaní lvi, kteří za bouřky působili obzvláště strašidelně.
Anna se nebála. Vydala se sem s jediným záměrem a nehodlala odejít s nepořízenou. Bez rozmýšlení stiskla tlačítko zvonku.
V dalším okamžiku už jí přiběhla otevřít komorná ve stejnokroji. "Přejete si, paní?"
"Přišla jsem za panem Parkerem."
To, že jí žena oslovila jako paní a ne slečnu, přešla bez mrknutí oka.
"Ohlásím vás," přislíbila služka Anně a otevřela dokořán vchodové dveře, aby mohla vejít.
Anně se naskytl pohled na honosnou chodbu zdobenou obrazy. Zem pokrýval těžký červený koberec a stěny byly obloženy dřevem a mramorem.
Anna si svlékla kabát a před zrcadlem v hale se upravila. Oblékla se na dnešní schůzku střízlivě. Fialové šaty jí slušely, zároveň však nepůsobily nikterak vyzývavě nebo vulgárně. Anna věděla, že je to důležité. Nepotřebovala, aby si sestřin snoubenec myslel, že ho přišla svést.
Jamese Parkera zastihla v jeho pracovně, kam ji uvedla komorná, jak si čte. Když vešla, knihu odložil a vyšel jí vstříc. Byl sympatický a přitažlivý a Anna věděla, že platí za velice dobrou partii.
"Dobrý večer, slečno Sundersová," políbil jí hřbet ruky. "Čemu vděčím za vaši návštěvu?"
Anna mu věnovala přívětivý úsměv. "Dobrý večer. Přišla jsem za vámi ohledně mé sestry."
James přikývl a pokynul jí na pohovku. "Posaďte se prosím."
Sám si sedl naproti ní a upřel na ni svůj pohled.
Anna si uhladila sukni a dala se do pečlivě připraveného monologu. "Jak jistě víte, Connie se již jednou vdávat měla."
Když jí dal najevo souhlas, pokračovala. "Bohužel její snoubenec zahynul při nehodě několik dní před svatbou a Connie z toho byla přirozeně velmi zdrcená." Dramaticky se odmlčela a při té příležitosti se rozhlédla po stěnách. Nad krbem zahlédla dva vzájemně skřížené meče, historické rekvizity.
"Myslím, že ještě dnes se z té bolestné ztráty úplně nevzpamatovala. A proto bych si přála abyste - v jejím zájmu, samozřejmě - na ni nespěchal a bral ohled na to, čím vším si prošla."
James se tvářil mírně překvapeně. "Ale s tím já přece počítám! S vaší matkou jsme o tom mluvili."
Anna se ušklíbla. No jistě, její matinka... Zapomněla, že její matka myslí především na blaho svých dcer.
"V tom případě jsem přišla, jak se zdá, úplně zbytečně." Usmála se omluvně.
James zavrtěl hlavou. "Neomlouvejte se. Jsem moc rád, že jste tady. Víte, já mám Connie upřímně rád, ale bojím se, že to pro ni bude velmi těžké."
Anně ho bylo až líto. Byl nachlup stejný jako Connie. Milý, pohledný a příšerně důvěřivý. Zřejmě netušil, že lidé dovedou být příšerní pokrytci a umějí jít za svým cílem doslova přes mrtvoly.
"To jistě bude," souhlasila s ním. "Ale chce to čas. Ona se na svatbu velmi těší."
James vypadal potěšeně. Div, že se radostí nerozplynul.
Anna se v duchu tiše smála. Hlupáku. Chtěl bys mi odlákat mou sladkou Connie... Ale to já nikdy nedopustím!
"Mohla bych dostat sklenici vody?" Zeptala se medovým hlasem. Bystrého pozorovatele by možná mohl varovat chlad v jejích očích, ale mladičký James Parker byl příliš naivní a dobrosrdečný, než aby postřehl její lest.
"Ale jistě, hned vám ji přinesu." Vstal. Přesně jak Anna doufala. Mohl sice zavolat služku, ale chtěl se sestře své nastávající odvděčit za její návštěvu, a tak se rozhodl jí pití přinést osobně. Koneckonců, dobré vztahy s příbuznými nejsou nikdy na škodu.
Anna tak získala necelé dvě minuty na svůj ďábelský plán. Ze záňadří vytáhla maličkou lahvičku s uspávadlem a s krutým úsměvem ji nalila mladému Parkerovi do jeho sklenky s vínem. Opatrně uchopila sklenici a mírně s ní zakvrdlala, aby se uspávací prostředek promíchal s vínem. Prázdný flakon pak vrátila zpátky do svého výstřihu.
Když se James vrátil, seděla Anna na pohovce tak, jak ji tu zanechal a s díky od něj přijala pohár s vodou.
A mladého ženicha napadlo to, co očekávala. Vzal svou sklenici a pozvedl ji. "Připijeme si?" Navrhl bezelstně.
Anna jen stěží skryla spokojený úsměv. "Na Connie."
"Na Connie," zopakoval po ní a vyprázdnil pohár.
Teď zbývalo jen čekat. Všechno vycházelo dokonale...
Anna ještě chvíli poseděla a poté se zvedla s tím, že už je pozdě a ona musí domů. Nechala se budoucím švagrem vyprovodit až ke dveřím, aby všichni viděli, že je stále ještě naživu a nenapadlo je ji dodatečně podezírat.
Vřele se s nic netušícím Jamesem rozloučila a vyšla do chladné noci. Drožkou, kterou jí přivolal její hostitel, se nechala odvést pouze o několik ulic dál, kde vystoupila. Neomylně zamířila ke starému špinavému domu a energicky zabušila klepadlem na dveře.
Dlouho se nic nedělo, ale Anna se nevzdávala. Po pátém pokusu se konečně uvnitř domu ozvaly tiché, šouravé kroky.
"Kdo je to?"
"To není důležité," odsekla Anna, která po hlase poznala starou ženu. "Chci mluvit s vaším synem."
"Není doma," odpověděl chraplavý hlas.
"Nelži! Pověz mu, že s ním chci mluvit. Hned!" Anna se nenechala odbýt. "Jinak se postarám o to, aby měl potíže," dodala. Věděla, že výhrůžky jsou v tomto případě nejpůsobivější řešení.
Baba uvnitř něco nesouhlasně zabrblala, ale brzy už před Annou stál přibližně třicetiletý nevzhledný muž. Beze slova Anně pokynul, aby ho následovala do domu. Měli spolu dohodu.
Barabizna vypadala zevnitř stejně žalostně jako zvenku. Podlahu tvořila pouze udusaná hlína, nábytek zastupovalo několik rozvrzaných židlí a chatrný stůl. V celém domě panovala neproniknutelná tma, kterou rušilo jen mihotavé světlo svíčky a louče, jíž držel muž.
Anna se nejprve v soukromí kuchyně převlékla ze šatů do starých orvaných hadrů, které jí muž předem připravil. Všechno promyslela do nejmenšího detailu. Nemohla si dovolit udělat žádnou chybu.
Když byla hotová, vrátila se před dům, kde na ni čekal její průvodce. Prohlédl si ji a pokýval hlavou na znamení, že je vše v nejlepším pořádku. Špinavé šaty ji změnily k nepoznání.
Bouřka se mezitím přehnala. Ulice teď byly mokré a kluzké. Tmavé mraky odpluly a odhalily pohled na bílý srpek měsíce.
"Můžeme jít," poručila Anna muži. Nevěděla, jak se jmenuje a ani ji to nezajímalo. Stejně tak jemu nezáleželo na tom, co je ona zač. Důležité bylo, že měla peníze a že byla ochotná mu je za jeho služby dát.
Šli mlčky. Na cestu jim svítila louče a v Anně rostlo vzrušení. Nepochybovala, že bude schopná učinit to, co zamýšlela. Měla jen strach, aby to dopadlo podle plánu. Sebemenší chybička ji mohla stát život...
Konečně se ocitli na nějakém odlehlém dvoře. Pod starou doškovou střechou se v temnotě rýsovaly malé dveře do podzemí. Byly zajištěny zámkem, ale Annin společník si věděl rady: vytáhl páčidlo. Ozvalo se zapraskání a křupnutí, jak petlice povolila. Cesta byla volná.
"Dejte pozor na hlavu," varoval Annu muž. To už sestupovali po kamenných schodech do sklepení. Vedlo tu rozsáhlé bludiště chodeb, které se klikatily pod celou čtvrtí.
Anna nasála nosem zatuchlý vzduch. Byla tu cítit hniloba a myši. Muž šel i se světlem před ní, takže toho moc neviděla. I tak si byla jistá, že by se tu snadno ztratila. Nezbývalo jí, než důvěřovat svému průvodci.
Trvalo, než se dostali, kam Anna chtěla. Do sklepa pod domem Parkerových. Málokdo věděl, že stačí správně zatlačit na jeden jediný kámen a otevře se vám úniková cesta do podzemního labyrintu. Muž, kterého najala Anna, tohle tajemství znal.
Teď už byla na dosah svému poslání. Čekala ji však nejtěžší část celého plánu. Proplížit se domem, aniž by si jí kdokoliv všiml. S bušícím srdcem Anna stoupala po schodech vzhůru a když dospěla ke dveřím, opatrně je pootevřela. Bylo pozdě a v domě panoval klid. Důkladně se rozhlédla. Přízemí bylo prázdné.
Potichu se začala plížit zešeřelým domem. Když míjela kuchyni, zaslechla tlumený smích. Služebnictvo zřejmě bylo tam...
Tím lépe pro mě, pomyslela si spokojeně a tiše jako kočka zamířila do prvního patra. Umístění Jamesovy pracovny si pamatovala dobře. Když tu dnes večer byla na návštěvě, dávala pozor, aby věděla, kudy jít. Orientaci jí usnadňovaly dekorace na stěnách.
Za několik okamžiků stanula přede dveřmi, do nichž již dnes jednou vkročila. Opatrně k nim přiložila ucho a naslouchala. Pak neslyšně stiskla kliku a hbitě vklouzla do pokoje.
James Parker seděl za svým psacím stolem a oči měl zavřené. Spal. Anna se musela usmát. Vypadal ve spánku velmi zranitelně. Jako malý chlapec.
Přešla k němu a zlehka se dotkla jeho tváře. Nepohnul se. Uspávadlo působilo přesně, jak mělo.
Uvažovala, zda by ho mohla někdy milovat.
Ne, to nepřicházelo v úvahu. Nepochybně byl velmi hezký a milý, ale Anna by k němu nedokázala chovat žádné city...
Bez výčitek sňala jeden z mečů, které visely nad krbem. Vlastně to byla spíš dýka než meč. Malá a ostrá, jak zjistila, když opatrně zkusila přejet ukazovákem po čepeli.
Znovu obrátila svou pozornost ke své oběti. Mladý muž v koženém křesle klidně oddechoval. Netušil, že mu zbývá posledních pár chvil života. Anna se nad ním s nožem v ruce sklonila.
"Kdybys mi nechtěl ukrást mou sestru, nikdy bych ti neublížila," zašeptala laskavě a přiblížila svou tvář k té jeho. "Slyšíš mě, Jamesi?"
Neodpovídal.
Anna soustředěně pozorovala jeho tvář. Škoda tak mladého muže. Tak krásného...
V náhlém popudu se k němu sklonila a políbila ho na nehybné rty. "Mrzí mě to, ale nemohu jinak," pravila téměř omluvně a na okamžik se jí v krutých očích zaleskly slzy. Pak semkla rty a rozhodně vrazila dýku, kterou doposud držela v ruce, do mladého těla. Ozval se nepříjemný zvuk, jak kov narazil na kost. Pak čepel pronikla mezi žebry k srdci a z rány vytrysklo několik kapek krve, které utkvěly na Annině šatstvu i na rozložených papírech na stole.
Bílou košili na Jamesově hrudi zbarvila rudá skvrna. Mladík nestihl ani vykřiknout. Sotva si stačil uvědomit bolest, která zaplavila celé jeho tělo, byl mrtvý.
Anna od něj s rozšířenými zornicemi odstoupila. Cítila, jak se jí žilami rozproudil adrenalin. Zabila.
Jak snadné to bylo...
Dýku nechala v ráně a stejně opatrně jako přišla, se vydala na cestu do sklepení, kde na ni čekal její průvodce. V přízemí se málem střetla s dvojicí služek. Naštěstí včas uskočila do stínu chodby.
Když byla o několik minut později v bezpečí chladného sklepa, cítila směsici radosti a pocitu triumfu. Věděla, že měla obrovské štěstí, když jí tohle troufalé vniknutí do cizího domu prošlo. Že spáchala vraždu, aniž by vzbudila něčí pozornost.
Muži stačil jediný pohled na její zářící oči a oblečení potřísněné krví, aby pochopil. Nedal nijak najevo, co si myslí. Mlčky zavedl svou paní zpět do svého domu, kde se opět převlékla do svých šatů. Anna pak muži podala váček s penězi. "Odvedl jsi dobrou práci," pochválila ho. "O tom, co jsi dnes viděl, budeš mlčet. Kdyby tě náhodou napadlo někomu něco říct, věř mi, že se tě dovedu velmi snadno zbavit."
"To nebude nutné." Ušklíbl se muž a spokojeně potěžkal kožený měšec.
"Také si to myslím," pokývala Anna hlavou a bez rozloučení opustila chatrný dům.
Venku mávla na drožkáře a vrátila se domů. Celý dům už spal. Když otevírala domovní dveře, hodiny v hale bily druhou hodinu ranní.
"Anno! Kde jsi se toulala?!"
Anna se s trhnutím otočila. Po hlase poznala matčin hlas. "Na procházce, matko," odsekla jí studeně.
"V tuhle hodinu?" Zapochybovala starší žena o pravdivosti odpovědi. "Nelži! Kde ses courala?!" Uhodila na dceru.
"Nelžu," pohodila Anna hlavou vzdorně, "Jestli mi nevěříš, je to tvůj problém. A teď dovol, jsem unavená, půjdu si lehnout."
Aniž by matce věnovala jediný pohled, vydala se do svého pokoje. Matčinu hlubokému povzdechu se pouze cynicky ušklíbla.

*

"To už je moje druhá svatba, která se neuskuteční!"
Connie se třásl hlas a Anna věděla, že jen stěží zadržuje pláč.
"Můj první snoubenec spadl z koně a druhý spáchal sebevraždu..."
Conniin první budoucí manžel neměl Annu rád. Možná dokonce tušil, jaké city chová ke své sestře. Anna ho nenáviděla úplně stejně a marně si lámala hlavu, jak se ho zbavit. Nakonec se však ukázalo, že odstranit ho nebude vůbec těžké.
Miloval jízdu na koni, což Anně posloužilo jako skvělá záminka k jeho smrti. Stačilo najmou pár zabijáků, kteří za peníze od své klientky rádi nepohodlného muže odstranili. Neptali se, kdo to je, nepátrali po příčině. Shrábli zálohu a tiše a profesionálně provedli, co se po nich žádalo. Druhou polovinu peněz dostali po úspěšném provedení úkolu a Anna o nich pak už nikdy neslyšela.
Teď to bylo horší. Anna věděla, že kdyby nechala stejným způsobem zahynout i druhého Coniina nápadníka, bylo by to podezřelé. Musela tedy jednat na vlastní pěst.
Connie už nedokázala pláč déle potlačovat a bezmocně se rozvzlykala. "Ach Anno, proč je ke mně svět takový?!"
Anna svou sestřičku konejšivě objala. "Neboj se, maličká. Máš mě."
Connie se k ní vděčně přitulila a smáčela její šaty svými slzami. Vůbec ji nenapadlo tušit něco zlého. Anna ji má ráda, stojí při ní. Je na ni tak hodná...
Když se trochu uklidnila, zdvihla k sestře svoji uplakanou tvář.
Anna ji něžně políbila na rty. "Musíš být silná, sestřičko."
Connie plaše přikývla. "Neopustíš mě, viď, Anno?" Ujistila se. "Budeš pořád se mnou?"
"Ovšemže budu stále s tebou," přisvědčila Anna. "Miluju tě, Connie."
Povzbudivě se na mladší sestru usmála. Její prohnilé nitro jásalo. Po dvou nevydařených pokusech vdát se už Connie nebude znovu další sňatek riskovat. Zůstane sama. Raněná a opuštěná.
Ale Anna nedopustí, aby se trápila. Postará se o ní...
A Connie bude konečně patřit jen jí!
 


Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 8. února 2009 v 18:02 | Reagovat

V anketě jsem nehlasovala, protože ve mě nenechala žádný z uvedeých pocitů.

Je to zvláštní povídka, ale líbila se mi.

2 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 8. února 2009 v 18:12 | Reagovat

Psychicky narušená osoba budu nejspíš já.. XD Nevím, asi by mě správně tahle povídka měla pobouřit nebo alespoň trochu znechutit... A ono nic. Působí na mě ta trochu neutrálně, co se děje týče. Ale to bude mou osobou. XD

Ale co se týče tvého stylu, co mě jako vždy nadchlo.. :)

3 Lištička Lištička | Web | 8. února 2009 v 18:14 | Reagovat

Eliotě: Jaký pocit mám přidat, abys mohla hlasovat?

Estel: Žádné odsuzování? Mile jsi mě překvapila :)

4 Lou Lou | 8. února 2009 v 18:23 | Reagovat

Proč v anketě není zas nějaká neutrální možnost nebo tak? Nic z těch záporných se mně k tomu nehodí, ale "nadchla" je zase moc jednoznačný. Povídka se mně líbila, ovšem měl jsem občas potíže dostat se do děje, hlavně zezačátku. Sestry jsou pěkně vykreslený, jak je Connie naivní a Anna chladnokrevná... ale zdálo se mně trochu komplikovaný, jak toho Jamese zavraždila... prvně ho uspala, pak šla pryč, převlíkla se a zas vešla do domu a probodla ho. Jasný, nechtěla vzbudit podezření, jen mně to přišlo nějak málo promyšlený... ale já mám zrovna co do toho kecat, se svýma naprosto nelogickýma slátaninama, který čas od času píšu. Prostě se mně to líbilo, no :)

5 ďáblík ďáblík | 8. února 2009 v 18:26 | Reagovat

Nemyslím si, že by tahle povídka byla pobuřující.Tedy alespoň pro mě nebyla. Ani mě neznechutila. Asi jsem tak trochu zvrhlík, ale díla s námětem lásky mezi sourozenci sse mi líbí...:))

6 Lištička Lištička | Web | 8. února 2009 v 18:49 | Reagovat

Lou: Do ankety jsem připsala možnosti "oslovila" a "nezaujala". Řekni si, jakou jinou možnost mám ještě přidat. Ráda ti vyhovím :-)

Do Annina plánu mi nerýpej. Na mě je komplikovaný až až XD Máš pravdu, mohl být promyšlenější.

Mimochodem, ty tvé nelogické slátaniny bych si docela s chutí přečetla :)

ďáblíkovi: To jsem ráda :-)

7 Francoas Francoas | E-mail | 8. února 2009 v 18:54 | Reagovat

jak jsme ti psala:)mě se to líbilo dala jsem nadchla protože tu nic jinýho nebylo xD Mno tedkon bych dala oslovila:)Ale co řeknu ti,že se mi to líbilo:)Napiš jěště něco a dej k tomu nákou pěknou písničku:)

8 Lištička Lištička | Web | 8. února 2009 v 19:02 | Reagovat

Francoas: Omlouvám se, že jsem žádnou neutrální odpověď nezahrnula do ankety hned na začátku. Původně jsem tam nechtěla dávat nic kladného :)

Až budu mít chuť a nějaký nápad, určitě zase něco napíšu. Kdy to bude, to nevím.

A písničky, při kterých píšu, máte v rubrice Oblíbená hudba. Je jich tam, myslím, víc než dost ;-)

9 Majka Majka | Web | 8. února 2009 v 19:11 | Reagovat

Vážně zvláštní povídka,ale aspon to není pořád to samé co čtu na jiných blozích.Bylo to pěkné,ikdyž na začátku docela překvapilo:-)

10 Eliota Eliota | Web | 8. února 2009 v 19:18 | Reagovat

Lištička: Chtělo by to něco jako... Líbilo, ale nenadchlo ani nepobavilo. :d

11 Lištička Lištička | Web | 8. února 2009 v 19:31 | Reagovat

Majce: Jsem ráda, že se ti to i přes počáteční překvapení nakonec líbilo :)

Eliotě: "Oslovilo" nevystihuje?

12 DenDule DenDule | Web | 8. února 2009 v 19:48 | Reagovat

mě Nadchla! Opravdu se ti povedla:)

13 Lištička Lištička | Web | 8. února 2009 v 19:49 | Reagovat

DenDule: To mě nesmírně těší :-) Děkuji ti.

14 Verru Verru | Web | 8. února 2009 v 20:39 | Reagovat

Mě se taky moc líbila!! Já jsem začala psát asi před týdnem povídku o lásce mezi bratrem a sestrou, takže když jsem uviděla o čem píšeš s chutí jsem si to přečetla. Já tu svou nemám ještě hotovou, ale až budu mít, jsem zvědavá co na to povíš....jinak dala jsem nadchla..:-)

15 Miraella Miraella | Web | 8. února 2009 v 20:42 | Reagovat

Ono je to fakt pro mě! *ruměnec*

Dalo by se to rozvést do podrobností, nechutností a zvráceností ještě mnohem více, ale i takhle je to přesně moje kafe:) Tahle povídka má jednu jedinou nepatrnou chybičku. Není to HP fanfiction:D (Tož ale to neva, ne? Hlavně že je to pro mě! Pro mě!!! *důležitě se rozhlíží*)

Já ti moc děkuji :)

*rozhlíží se ještě důležitěji, zda opravdu všichni vidí, že je toto dílko pro ni*

Fem a krev! Whů! Neusnu a budu slintat až do rána a ráno budu slintat taky:D

*naposledy se důležitě rozhlédne a potom věnuje Lištičce virtuální objetí*

16 Stick Stick | E-mail | Web | 8. února 2009 v 22:03 | Reagovat

Líbila se mi, je to téma který mě umí vždycky chytnout.

17 sucubus sucubus | Web | 8. února 2009 v 23:28 | Reagovat

jestli máš ráda podívky, koukni se ke mně na blog. Někdy si tu tvoji taky přečtu.

18 Michi Michi | Web | 9. února 2009 v 0:53 | Reagovat

kraaaaaaasa. Nevim proc, pripomnelo mi to zacatky cachticky pani, to s tema chotbama. Ale fakt se mi to libilo !!

19 Rue Rue | E-mail | Web | 9. února 2009 v 15:26 | Reagovat

Zajímavá povídka.Nevím co na to říct.Ale dobře jsem si početla :)

20 Lou Lou | 9. února 2009 v 15:43 | Reagovat

Moje pakárny že bys chtěla číst?! *omdlela* To je ale smrtelný, víš to? :D

Dala jsem "oslovila" a jsem spokojená :)

21 Lištička Lištička | Web | 9. února 2009 v 16:10 | Reagovat

Verru: Dej mi vědět, až to dopíšeš. Ráda si to přečtu :)

Miraelle: No jasně, že je to pro tebe, ty ťuňťo :-) Pro koho jsi myslela? Hm? :-)

Jsem moc ráda, že se ti to líbí.

Jistě, samozřejmě by se to celé dalo vykreslit detailněji a podrobněji, věnovat více času určitým věcem. Ale jsem na to za a) příliš konzervativní a za b) v psaní těchto scén příliš nezkušená. Snad příště, až zase dostanu náladu na něco podobně laděného ;-)

BTW slintáš stále? XD

Lou: Já vydržím dost, věř mi :)

Všem vám děkuji za pěkné komentáře :-)

22 Eliota Eliota | Web | 9. února 2009 v 16:53 | Reagovat

Lišitčka: Ok, je to oslovila. :D

23 KiVi KiVi | Web | 9. února 2009 v 20:17 | Reagovat

Tak...normálka..Nic mě nepobouřilo. Prostě takovej šílenec, kterej vraždí. Konec, tečka. :D

24 Miraella Miraella | Web | 9. února 2009 v 22:20 | Reagovat

Liští, pořád slintám:D Ale teď je to protože piju mulťák:)) Prej ťunťo.. tss.. no ale že si to ty a žes mi věnovala povídku:D tak ti to oslovení vskutku nevhodné odpustím:D joke, je to sladký, ale až budeme samy, jo? ;) :D

25 MrS.MiShA <3 MrS.MiShA <3 | Web | 10. února 2009 v 15:47 | Reagovat

Mě se to líbilo.. :))

26 Lištička Lištička | Web | 10. února 2009 v 17:29 | Reagovat

KiVi: Ty jsi nevděčník, který nedokáže rozlišit brak a umělecké dílo na vysoké úrovni XD (Záměrně neříkám, do které skupiny se řadí takhle povídka ;-))

Miraelle: Jak si přeješ, poklade... Až budeme sami ;-)

27 Princess Denise Princess Denise | Web | 11. února 2009 v 16:33 | Reagovat

Oslovila... a je mi prosím 14 let! xD

28 Verru Verru | Web | 11. února 2009 v 22:45 | Reagovat

Tak jsem dopsala ten příběh. Je sice o něco kratší než ten tvůj, ale snad se ti bude líbit...Uvidíš nooo

29 Liška Liška | Web | 18. února 2009 v 1:06 | Reagovat

Pro absolvování této rubriky...Lištičko, smekám před tebou. Píšeš výborně.

30 Lištička Lištička | Web | 18. února 2009 v 14:17 | Reagovat

Lišce: Děkuji ti :-) Jsem potěšena :-))

31 natkka natkka | 19. února 2009 v 14:16 | Reagovat

zvláštní a pro mě ohromující protože nechápu, jak tohle může někdo napsat. četla jsem i jiné ale tahle se mi líbí nejvíc. nádhera :))

32 Lištička Lištička | Web | 19. února 2009 v 17:56 | Reagovat

natcce: Děkuji :) Nesmírně mě tvá pochvala těší.

33 Mona Mona | Web | 27. února 2009 v 23:21 | Reagovat

Líbí se mi tvůj suchý způsob psaní. Žádná zbytečná slova, perfektní slovní zásoba. Jde poznat, že čteš. Obsah sám o sobě zajímavý. Nevím proč, ale po celou dobu čtení jsem měla na mysli Pýchu a předsudek :o) asi ten historický podtón.

Jo, slečno, píšeš moc dobře .... víš, co je důležité a co je pouhý balast.

34 Lištička Lištička | Web | 28. února 2009 v 11:07 | Reagovat

Moně: Pýchu a předsudek jsem nečetla, ale mám to v plánu. Děkuji ti za milý komentář, velmi mne potěšil :)

35 tWilightCC tWilightCC | Web | 25. dubna 2009 v 23:44 | Reagovat

Dala jsem "nadchla":), protože mě tvá povídka opravdu nadchla!!! Máš dokonalou slovní zásobu a píšeš inteligentně:)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.