Dost!

28. února 2009 v 19:19
Namísto toho, abych dělala něco užitečného nebo alespoň pořádného, jsem celý den proflákala. Teď večer jsem napsala kratičkou povídku, což je vrchol mé dnešní aktivity.

Téma? Psychické poruchy ;-)

Jinak děkuji vám všem, kteří jste byli tak laskavi a odpověděli na mé otázky. Skutečně jste mi tím udělali radost. Velkou radost. Děkuji :)

Po dlouhé době jsem tvořila při konkrétní písničce. Pusťte si ji tedy, než začnete číst :)

Zacpávám si dlaněmi uši, pevně tisknu víčka k sobě. Ty hlasy... Ty odporné, zlé hlasy!

Jsou všude kolem mne. Je jich plný pokoj. Jako klubko jedovatých zmijí se svíjejí a šeptají mi odporná a krutá slova.

Ne! Už dost!

Nesmím na to myslet!

Choulím se ke stěně pokoje a snažím se jejich stále sílící řeč nevnímat. Avšak nedají mi pokoj.

Cíleně se trefují tam, kde je mé srdce nejcitlivější a rvou ho na kusy. Z mé duše se stávají cáry a já těm našeptávačům nedovedu vzdorovat.

Zpod zavřených očí padají slané slzy. Prosím... Prosím o milost.

Nemají však se mnou slitování. Cítím, jak mé nitro krvácí. Zřetelně rozpoznávám jednotlivé věty, které se mi zarývají do srdce jako nůž.

Jsi zbytečná! Hloupá! Nejsi nic!

Všem jsi jen na obtíž! Nikdo tě nemá rád!

Zaryji si nehty do vlasů a skousnu spodní ret. Tak to přece není, snažím se chabě namítat.

Jsou jak hejno harpyjí. Jak hladoví supi. Jak smečka divokých šelem, které se vrhnou na svou kořist a zaživa ji roztrhají, nedbaje na její utrpení a bolest.

Pod tíhou jejich výroků klesám na prošlapaný koberec. Bojím se otevřít oči. Bojím se jich.

Zbabělá holko! Co ještě děláš na tomto světě?!

Má mysl je zmatená, mozek mne odmítá poslouchat. Nezvládnu se bránit. Jsem příliš slabá.

Nechte mne být...

Ubohá chudinko! Nikomu nestojíš za jediný pohled!

Zalykám se bezmocným pláčem. Co jsem provedla? Čím jsem se provinila?!

Ve spáncích mi tepe, ruce mám ledové, po zádech mi stéká studený pot. Stále se stupňující bolest hlavy mi znemožňuje logicky uvažovat.

Popaměti se plazím do rohu pokoje, kde se snažím namáčknout pod toaletní stolek. Samozřejmě se mi to nedaří. Zaslechnu, že něco spadlo na zem a rozbilo se.

Neunikneš! Nám neunikneš!

Zoufale se snažím myslet na něco jiného. Ale nejde to...

Jsou silnější než já. Je jich víc. Mají mě ve své moci.

Cítím, jak mi odtahují ruce od mých uší. Vzdoruji, křičím.

"Pšššt... Neboj se, zlatíčko."

Konejšivý hlas je mi známý, přesto se nenechám ošálit. Snaží se mě doběhnout. Nesmím jim uvěřit!

Kopu kolem sebe.

Čísi ruce mě zvedají z podlahy a pomáhají mi vstát. Bráním se. Není mi to nic platné, proti své vůli se ocitám v pevném mužském objetí.

"Je po všem, drahá. Už jsi v bezpečí."

Teprve po chvíli otevírám oči. Na prahu pokoje vidím zvědavé služebnictvo, které se sem seběhlo z celého domu.

Můj manžel mě od sebe oddaluje a starostlivě na mě hledí.

"Byly tu zase... Ty strašné hlasy!" Upírám na něj své uplakané oči. "Proč mi nikdo nevěří?! Já nejsem blázen!"

Přitiskne mě k sobě. "Já přece vím, že nejsi blázen."

Rozrušením se celá třesu. "Ony se vrátí," předpovídám.

Svlékne si sako a přehodí mi ho přes ramena. "Bude to v pořádku, uvidíš," uklidňuje mě.

"Vrátí se!" Odporuji mu. "Vždycky se vrátily!"

Nedbá mých protestů, pokládá mi ukazovák na ústa. Pod jeho pohledem pozvolna krotnu.

"Věříš mi, lásko?" Pokládá mi absurdní otázku.

Mlčky přisvědčím.

Miluji ho. A bezmezně mu důvěřuji.

"Pak nemusíš mít strach. Postarám se o to, aby tě ty zlé hlasy přestaly soužit. Slibuju."

Nejsem si jistá, zda něco zmůže. Ony jsou zákeřné...

Avšak protentokrát se nechám uchlácholit. Vím, že on by mě nikdy nezradil. On ne...

Vyčerpaně mu položím hlavu na rameno.

Věřím v lepší zítřky.
 


Komentáře

1 ďáblík ďáblík | 28. února 2009 v 21:01 | Reagovat

Vida, mám první komentík...I když krátká povídka, líbila se mi, nemám, co bych vytkla...písničku jsem poslouchala při čtení a musím říct, že mi k povídce sedí, možná i proto, že mám ráda tenhle druh hudby...

2 AlexClair AlexClair | Web | 1. března 2009 v 0:20 | Reagovat

Písničku si pouštět nemusím, znám ji úplně nazpaměť, protože je to jedna z mých nejoblíbenějších od WT... :))))

"Zaryji si nehty do vlasů a skousnu spodní ret." Přesně tahle věta mi ji úplně vystihuje...;)))

K povídce... Hezky jsem si početla a doufám, že si někdy ukradnu víc času, abych se mohla podívat i na ostatní tvé věci ;)))

3 Verush Verush | Web | 1. března 2009 v 10:11 | Reagovat

Krása! Trošku mi to připomíná věci, který se mi občas honí hlavou :o)

4 Zmražená Opice Zmražená Opice | Web | 1. března 2009 v 14:48 | Reagovat

Moc pěkný :) Abych pravdu řekla, nedokážu si představit, žes tohle napsala ty, kterou někdy potkávám na školních chodbách :D

Jinak jak jsem to četla, tak jsem měla puštěnou tu písničku.. a současně s tím jsem si s někým psala po icq, takže vždycky když mi ten člověk odepsal, přerušila jsem písničku, přečetla jsem si vzkaz, pak jsem zase pustila písničku a povídku jsem četla dál :)

5 Lit Lit | Web | 1. března 2009 v 18:33 | Reagovat

Chválím tě po stránce textové. Četlo se to úplně samo a po všech těch hrůzách, které následně využívám jako kritiky na svém blogu, je to jako světlo na konci tunelu:P

Ale po stránce obsahové mi tam něco vadí. Nebo možná nevadí, ale chybí.

Přirovnala bych to k filmu: záběry mohou být krásné, ale v momentě, kdy mě obsahově nezaujme, moc si z něho neodnesu. A právě u téhle povídky mám stejný pocit: nádherně jsi popsala situaci, atmosféru a myšlenky hlavní postavy, ale stále jsem čekala na něco víc. Na nějakou tečku, která by mě přinutila otevřít pusu. Ono to však zůstalo jen u těch krásných slov...:(

Je to však jen můj názor. Zvlášť teď, když jsem dočetla Bradburyho, u kterého se to nečekanými konci, paradoxy a absurdními pointami jen hemží, mám náladu na něco v tom stejném stylu. Takže vůbec tento komentář neber jako kritiku tvé povídky:o) Je nádherná a teď už jen záleží na čtenáři, jestli mu sedí do vkusu a nálady:o)

6 Lištička Lištička | Web | 1. března 2009 v 19:35 | Reagovat

Díky vám všem :-)

Lit: To je v pořádku, jsem moc ráda, že píšeš, co konkrétně ti vadí :) U většiny takto krátkých povídek mi nejde ani tak o nějaký závěr či pointu, jako spíš vypsání se z momentálních pocitů. Tím se nechci nějak ospravedlňovat nebo se s tebou přít. Je to prostě fakt ;-)

Děkuji za pochvalu i za upozornění, co ti zde chybělo :)

7 Lit Lit | Web | 2. března 2009 v 17:08 | Reagovat

Je fakt, že jsem opomenula celkovou délku. V takových případech je totiž jasné, že autor nemá povinnost jít po ději, ale po pocitech. A jak už jsem zmínila, ty byly popsány krásně:o)

8 Lištička Lištička | Web | 3. března 2009 v 11:21 | Reagovat

Lit: Jak jsem již psala, ještě jednou děkuji :)

9 Miruška Miruška | Web | 21. března 2009 v 13:35 | Reagovat

Ahojky, víš o tom, že moc hezky píšeš. Hlavně máš teda hodně hezký a bohatý slovník. To se mi fakt líbí. Ty metafory, přirovnání atd... SUPR, jediné co mi na povídkách chybí je větší hloubka. Mám pocit, že jsou takové povrchní. Možná by bylo fajn, když třeba budeš psát o ženě s psychickou poruchou, aby jsi o tom měla něco načteno (myslím odbornou literaturu). Ty stavy v povídce jsou trochu přehnané... Ale jinak opravdu píšeš moc hezky.

10 Lištička Lištička | Web | 21. března 2009 v 14:11 | Reagovat

Mirušce: Děkuji za názor :) Odbornou literaturu já nečtu vůbec. Nerada dělám věci, které mě nebaví O:-)

11 majka majka | 11. května 2009 v 17:51 | Reagovat

krááásné:)

12 Aironella Aironella | Web | 9. července 2009 v 14:57 | Reagovat

Moc hezké, i když trochu depresivní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.