Výkřik do tmy

5. ledna 2009 v 19:51 |  Bez hlavy a paty
Velmi by mě zajímalo, kolik toho budu muset ještě vytrpět, abych se naučila jíst tak, jak se má.

Tušíte správně. Opět jsem se nenajedla včas, jelikož jsem měla na práci důležitější věci než nějaké přízemní jídlo a opět je mi zle. Jak překvapivé.

Měla bych už konečně přijít na to, že i sebedůležitější věci mohou počkat, pokud nechci svůj žaludek zbytečně trápit.

Asi jsem masochista.

A brzy mi dojdou nápady na tyhle nezáživné články, ve kterých se akorát kritizuji (abych se ze svých chyb například poučila, to mě ani nenapadne) a dokolečka rozebírám, co bych měla dělat v kontrastu s tím, co dělám.


Teď je mi zle, takže se kaji. Až se mi udělá líp, rázem zase budu jíst, jak se mi zlíbí. Slané na sladké a pěkně nepravidelně.

Skutečně se nepovažuji za člověka, který by si liboval ve stavech, kdy je mu na umření. Jenže asi jím jsem, aniž bych cokoliv tušila...

Mám chuť se sebrat a zahrabat se pod drn.

Do školy dnes patrně nic neudělám. Dost blbé, jelikož je třeba, abych něco udělala. Je toho třeba udělat spoustu. Ale kašlu na školu. Kašlu totiž na celý svět.

Jdu se osprchovat a spát. Možná ještě zkusím mezi tím schroupat pár sucharů.

Jsem moc zvědavá, jestli se mi uleví anebo naopak přitíží. Byla bych pro to první, ale takový klikař si být nezasloužím. Ne s mým nezodpovědným přístupem.

Dodatek: Než jsem tenhle kratičký kus textu přepsala z papíru, kam jsem ho předtím otupěle nadrápala, do počítače, udělalo se mi líp. Možná fakt tam nahoře existuje někdo, kdo mě má rád...

Dobrou noc, vážení. Můj pesimismus trvá, ale přece jen už to není tak zlé, jak se zpočátku zdálo :-)
To je on, mého srdce šampion. Nepostradatelná součást mého jídelníčku :)