Titulek si vymyslete

11. ledna 2009 v 12:34
Už dlouho jsem nenapsala žádnou povídku. Mohou za to tři základní faktory, které už všichni znáte, jelikož se na ně soustavně vymlouvám :-)

a) není čas
b) není chuť
c) není inspirace

Přesto jsem se rozhodla přidat alespoň něco. Je to staré suma sumárum asi rok, ale nějak jsem si nebyla jistá, zda to mám zveřejnit či ne.

Povídku na tohle téma jsem kdysi na nějakém blogu četla. Bohužel jsem dávno zapomněla, kde to bylo a tudíž vám nemohu poskytnout zdroj. Každopádně jsem se pokusila o jakési přepracování.

Děj mizerný, pointa žádná, ale snaha byla :)

Název si můžete vymyslet sami. Třeba vás napadne něco trefného :-)

P.S: Hovorová mluva je tam záměrně.

Autorem fotky je František Husák.


S pohledem upřeným do knihy jsem bloumala bradavickým hradem. Neměla jsem co na práci. Učit se mi nechtělo a ani na kreslení jsem dnes neměla náladu. Své desky s dosavadními výtvory jsem nesla v podpaždí a jediné, na co jsem se soustředila, byl zamilovaný románek, který jsem právě četla. Byla jsem do něj doslova zažraná.

Jistě, uznávám, že to byl příšerný kýč, jenže když nemáte možnost prožít něco tak romantického na vlastní kůži, rádi si o tom alespoň přečtete.

A ono to bylo tak dojemné a zamilované...

"Musím ti něco říct."
Polekaně sebou trhla, ale když zjistila, že za ní stojí Jacob, uklidnila se.
"Ano?" usmála se na svého nejdražšího přítele.
"Už nemůžeme být přáteli, Emilie," pronesl vážně.
"Cože?!" vyjekla doufajíc, že se přeslechla. "Ale proč?!"
"Nejde to. Naše rodiny se nenávidí. My dva jsme se nikdy neměli poznat..."
"Ach Jacobe, to neříkej!"
"Je to tak, Emilie. Musíme se přestat stýkat."
S uslzenýma očima k němu vzhlížela. "Ne..."
"Musí to tak být. Ty se budeš vdávat a já nemohu stát tvému štěstí v cestě."
"Nechci se vdávat!" vykřikla zoufale.
Krůpěje připomínající ranní rosu jí kanuly po bledých lících a vypadala tak bezbranně a zranitelně, až Jacobovi pukalo srdce žalem.
"Nepovídej hlouposti," okřikl ji mírně. Cítil se tak bezmocně při pohledu na její nešťastnou tvář. "Brzy na mě zapomeneš."
Byl vinen za to, co se stalo. Neměl to připustit, teď už to věděl.
"Nikdy nedovedu zapomenout!" odporovala.
Pohladil ji po sametově hladké pleti. Nesnesl pomyšlení, že se jí bude muset vzdát. "Miluji tě, Emilie."
"Ach Jacobe! Také tě miluji,"přiznala mu vroucně.
Sevřel ji v něžném objetí a jejich rty se spojily v hlubokém polibku...

"Sakra, dávej přece pozor!"

Nenadálý náraz mi vyrazil knihu z ruky. Místo, abych ji zdvihla ze země, jsem zvedla oči k tomu, s nímž jsem se srazila. Můj pohled se střetl s temně šedým.

"To si musíš číst za chůze?!"

Ochromeně jsem zírala na černovlasého kluka před sebou. Tvářil se dost naštvaně.

Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Věděla jsem, že je Sirius v právu. Měla jsem koukat na cestu...

S hrůzou jsem si uvědomila, že právě dnes se ráno se mi udělal na nose odporný pupínek a hlavu mám rozcuchanou a mastnou jen o maličko méně než Snape.

Zrovna dneska, když si mě všimne, musím vypadat jako strašák do zelí... Rudá rozpaky jsem stočila pohled do země.

"Zatraceně, neumíš mluvit, nebo co?!" vztekal se Sirius.

"U-umím." kuňkla jsem.

Nadechoval se k dalšímu proslovu, ale pohled mu náhle sklouzl na knihu ležící na zemi. Nejspíš ho na ní zaujala ta slaďounce růžová barva.

"Co to je?" povytáhl obočí a s úšklebkem knihu zvedl.

Udělal to tak rychle, že jsem mu v tom nedokázala zabránit.

"Miluji tě, Emilie." "Ach Jacobe! Také tě miluji." přiznala mu vroucně. Sevřel ji v něžném objetí a jejich rty se spojily v hlubokém polibku. Doufala, že ta chvíle nikdy neskončí." Zarecitoval nahlas kousek úryvku s nevěřícným výrazem. "Proboha, co je to za brak?"

Přečetl si na hřbetu knihy název. "Pravá láska?" Rozesmál se nad tím infantilním názvem. "U Merlina, kdes to vzala?" zadíval se na mě pátravě.

Ačkoliv jsem vůbec nezvedla zrak, cítila jsem na sobě jeho pohled.

Sklonila jsem hlavu ještě víc a tvářila se, že mě příšerně zajímá stará dlážděná podlaha. Takhle trapně jsem se necítila už hodně dlouho. Nejen, že jsem byla neupravená, ale ještě ke všemu Sirius viděl, jaké romantické slinty čtu.

Ach, taková ostuda!

"Tak slyšíš?" Netrpělivě mě pobídl. Stále ještě čekal, že mu odpovím.

"V knihovně," špitla jsem.

Nechápavě nade mnou zavrtěl hlavou. "Na, ať nemáš pocit, že ti ubližuju," vrazil mi knihu do ruky.

"Dě- děkuju," vykoktala jsem a pečlivě se vyhnula jeho pohledu. Pak jsem zbaběle utekla, aby si to náhodou ještě nerozmyslel.

***

Pobaveně jsem se za ní díval.

To jsou holky... Ani kloudné slovo z nich člověk nedostane...

Teprve nyní jsem si všiml, že tu po ní zůstaly tmavé desky. Ale už byla pryč.

Zvedl jsem je tedy ze země s úmyslem, že se později podívám, co v nich je, a loudavým krokem jsem se vydal do společenské místnosti.

***

Zavřela jsem se u sebe v pokoji a otevřela tlustou knihu bylinkářství. Demonstrovala jsem tak svým spolubydlícím, že se učím. Ve skutečnosti však bylo učení to poslední, na co jsem teď myslela. Takhle se ztrapnit... A ještě ke všemu před NÍM! To se může stát vážně jen mně...

"Hill?" oslovila mě Rachel. "Jdeš na večeři?"

"Ne, díky," zamumlala jsem. "Nemám hlad."

Lhala jsem. Jednoduše jsem nechtěla riskovat, že bych cestou na večeři potkala Siria.

"Přece nebudeš o hladu!" namítla Sofie.

"Musím se učit," odmítla jsem ji rezolutně.

"Nemůžeš se pořád učit!" přidala se i Claire.

Odfrkla jsem. "O.K, nebudu se učit. Ale na tu večeři stejně nejdu."

"Jak myslíš," pokrčily kamarádky rameny a vydaly se povečeřet beze mě. Sotva za nimi zaklaply dveře, odhodila jsem knihu do kouta. Už nebylo třeba předstírat, že pilně studuji.

Napadlo mě, že bych přece jen mohla něco nakreslit. Marně jsem se však sháněla po svých deskách. Ve skříni, pod postelí ani v kufru, nikde jsem je neobjevila. Kde jen mohou být?

S hrůzou jsem si vzpomněla, kdy jsem je u sebe měla naposledy. Musela jsem je nechat na té chodbě...

Při pomyšlení, že by moje kresby mohl kdokoliv vidět, mě polil studený pot. Přestože jsem si byla jistá, že už tam dávno být nemohou, rozeběhla jsem se chodbou k místu, kde jsem se před pár hodinami se Siriem srazila. Moje poslední naděje vyhasla ve chvíli, kdy jsem našla pouze prázdnou chodbu. Po mých deskách ani stopy...

Tajně jsem doufala, že je někdo sebral a vyhodil. Nesnesla jsem pomyšlení, že by si mé výtvory někdo prohlížel. Nedejbože, aby se dostaly do ruky Siriovi...

***

"Neviděl jsi moji kravatu?" informoval se James, který zmateně pobíhal po pokoji sem a tam.

"Ne, to jsem fakt neviděl," odmítl jsem ho.

"A nemoh' by ses podívat, jestli tu někde neleží?"

"Proč se nepodíváš sám?" nechápal jsem.

"Hledám košili," odpověděl mi zadumaně Dvanácterák.

"Aha," pronesl jsem chápavě. Že by James mohl kravatu hledat společně s košilí, jsem raději spolkl. Místo toho jsem se dal do prohrabávání svých svršků, abych kamarádovi pomohl.

Mezi svým oblečením jsem objevil staré papírové desky. Svraštil jsem obočí. Co to k čertu je?

Pak jsem si vzpomněl na tu holku, se kterou jsem se včera srazil na chodbě. Aha, no jasně. Chtěl jsem jí to přece vrátit...

Pohodil jsem desky na postel a znovu se zahloubal do hledání. Možná by neškodilo občas si v pokoji uklidit. Ten svinčík už přestával být únosný.

"Hele, už mám tu košili!" jásal James.

"Fajn. Ale tvojí kravatu tu nikde nevidím," pokrčil jsem rameny na znamení, že hru na schovávanou s Jamesovou vázankou vzdávám a vydal se do koupelny. V zrcadle jsem zkontroloval svůj obraz a s uspokojením zjistil, že vypadám úžasně jako vždy.

"No to je průšvih!" slyšel Jamese. "Já jí taky nemůžu najít."

"Tak si ji neber a je to," poradil jsem mu.

"To nemůžu! Kvůli Lily si ji musím vzít!"

Protočil jsem oči v sloup. No jasně, pro blaho Evansové cokoliv...

"Tak si půjč mou. Mám tam někde dvě, myslím," nabídl jsem mu, abych se ušetřil dalšího proslovu.

"Jo, tak dík."

Ve chvíli, kdy jsem si čistil zuby, ke mně opět dolehl Jamesův hlas: "Tichošlápku, od kdy maluješ?"

"Hohe?" zahuhlal jsem s pusou plnou pěny.

"Ptám se, od kdy kreslíš. Že ses ani nepochlubil..."

Vypláchl jsem si pusu a vykoukl z koupelny. Naskytl se mi pohled na polooblečeného Jamese skloněného nad nějakými papíry.

"Co to máš?" podivil jsem se upřímně.

"Tos' měl v těch deskách," vysvětlil Dvanácterák.

Se zájmem jsem přistoupil blíž. A zůstal jsem překvapeně civět. Na obrázcích jsem byl já.

Smějící se Sirius, zamračený Sirius, zamyšlený Sirius, Sirius s přimhouřenýma očima...

Nevěřícně jsem popadl jeden z obrázků a přešel s ním do koupelny, kde jsem před zrcadlem porovnal svůj obraz. Bylo až neuvěřitelné, jak moc jsem se obrázku podobal.

"Kdes' to vzal?" zajímalo Jamese.

"To kreslila ta holka..." vydechl jsem ohromeně.

"Jaká holka?"

Jak je možné, aby mě někdo znal takhle dobře? A ten talent... Nevím, jestli jsem kdy viděl něco tak povedeného.

"Hej!" dožadoval se James pozornosti. "Vnímáš, kámo?"

"No jo," zavrčel jsem.

"Která holka?" zopakoval Dvanácterák netrpělivě.

"Nevím, co je zač," pokrčil jsem rameny. "Srazil jsem se s ní na chodbě a tohle tam ztratila."

"No..." Poškrábal se James ve vlasech. "Ať už je to kdokoliv, umí kreslit fakt pěkně."

Musel jsem s ním souhlasit.

"A víš, co je divný, brácho?" Pokračoval Dvanácterák.

"Co?"

"Že na všech těch obrázcích seš ty," objasnil mi triumfálně.

"Kluci, pojďte už na snídani," nakoukl do pokoje netrpělivý Peter. Snídaně byla hned po obědě a večeři jeho nejoblíbenější část dne. Zrovna teď jsem pro to ale neměl pochopení.

Hlavu jsem měl plnou té studentky s knihou, která měla tak pitomý název, že už jsem ho dávno zapomněl.

***

"Tichošlápku?"

Aniž bych zareagoval, dál jsem se rozhlížel kolem sebe. Byl jsem rozhodnutý tu šikovnou kreslířku objevit stůj co stůj.

"Kam to zase zíráš?"

"Není možný, aby se propadla do země..." zamumlal jsem.

"Víš vůbec, z jaké byla koleje?" zeptal se skepticky James, kterému okamžitě došlo, koho myslím.

"Já nevím. Neprohlížel jsem si ji," utrousil jsem.

"To asi nebyla moc hezká, co?" rýpl si James.

Zpražil jsem ho mírně naštvaným pohledem a znovu jsem se zahleděl do davu studentů.

Ta holka mě strašlivě zajímala. Přestože jsem ještě donedávna nevěděl, že vůbec existuje, najednou jsem ji chtěl poznat blíž.

Nepamatoval jsem si, jak vypadala, ale doufal jsem, že ji poznám. Štěstí mi však nepřálo.

"Tak pojď, Siriusi," ozval se i Remus. "Přijdeme pozdě na hodinu."

"Hm," zamumlal jsem nenadšeně. Cestou do sklepení, kde měli lektvary, jsem se však nepřestával rozhlížet.

Celou hodinu jsem bezúspěšně zkoumal všechny dívky v místnosti, takže jsem nakonec došel k závěru, že ona slečna musí být z buď Havraspáru anebo z Mrzimoru.

***

Siriuse jsem si všimla až příliš pozdě. A preventivně jsem zrudla.

Chvíli jsem se rozhodovala, zda se mám otočit na podpatku a odejít opačným směrem anebo se tvářit nenápadně a doufat, že si mě nevšimne a mine mě, aniž by mě poznal. Nakonec jsem zvolila druhou možnost a s pohledem upřeným do kamenné podlahy se pokusila co nejnenápadněji projít kolem něj.

K mé smůle si mě ovšem pamatoval.

Koneckonců aby ne. Jak často se mu stane, že potká někoho tak příšerně otroubeného?

"Hej! Počkej!" Zavolal na mě a než jsem stačila zmizet, hbitě ke mně přiskočil. "Jak se jmenuješ?"

Překvapilo mě, že se ptá na jméno. Odlepila jsem oči od podlahy a střetla se s pohledem plným zájmu.

"Hillary," zamrkala jsem zaskočeně.

"Já jsem Sirius," představil se a podal mi ruku. "Sirius Black."

Přišlo mi komické, že se mi představuje celým jménem, jako by snad nebyl ten, kterého zná celá škola. Asi si to uvědomil taky, protože s rozpačitým úsměvem dodal: "Ale to asi víš."

Přikývla jsem na souhlas a nervózně přešlápla.

"Mám něco, co ti patří," oznámil mi.

Ztuhla jsem. Bylo mi jasné, co má na mysli. Nejraději bych se propadla minimálně pět stop pod zem.

Dřív, než jsem se zmohla na nějakou odpověď, pokračoval. "A předpokládám, že to chceš zpátky."

Odpověděla jsem mu pouze nějaké neurčité "Uhmm." Nic inteligentnějšího jsem ze sebe v tu chvíli nedokázala vypravit.

"To má být souhlas?" ujistil se.

U Merlina, Hillary, tak se přece vzpamatuj! Snad zvládneš vyslovit tři hlásky!

Zmobilizovala jsem veškeré své síly. "Ano."

Zatvářil se potěšeně. Nejspíš měl radost, že ten exot před ním je také schopen nějaké normální komunikace.

"Vrátím ti ty obrázky, ale mám jednu podmínku."

Nechápavě jsem se na něj dívala. Jakou podmínku? Co by mohl chtít zrovna po mně?

Moje fantazie začala pracovat na plné obrátky. Napadala mě jedna volovina za druhou. Třeba se do mě zamiloval na první pohled...

"Souhlasíš?" Přerušil tok mých myšlenek.

"No..."

Nedovedete si představit, jaký problém je, když před vámi stojí někdo, kdo se vám strašně líbí a snaží si s vámi povídat.

Celá ta situace byla natolik nezvyklá, že jsem jednoduše nevěděla, co mám dělat. Sice jsem tajně doufala, že bychom třeba spolu někdy mohli mluvit, ale to bylo jen zbožné přání, které mělo k realitě na míle daleko.

Siriuse už nebavilo čekat, než ze sebe něco vymáčknu, takže bod "souhlasíš" prostě přeskočil a položil mi další záludnou otázku. "Půjdeš se mnou k Černému jezeru?"

"Eh?"

Jestliže předtím jsem vypadala jako trotl, teď jsem byla za úplného dementa.

Sirius mi svůj dotaz pro jistotu zopakoval, což mě utvrdilo v tom, že jsem se skutečně nepřeslechla. ON chce SE MNOU někam jít?!

Vyjeveně jsem na něj civěla.

"Nebo už něco máš?" napadlo ho.

Vzpamatovala jsem se. "Ne, ovšem že jo! Totiž... vlastně ne!" Zarazila jsem se. "Teda... chtěla jsem říct, že ano!"

"Takže půjdeš?" ulehčil mi mé blekotání.

"Ano," zakývala jsem názorně hlavou, aby bylo jasné, co tím myslím.

Usmál se. "Bude ti to vyhovovat v pět?"

"Jo, to půjde," přikývla jsem automaticky. I kdybych náhodou něco měla, kvůli Siriovi bych byla ochotná vzdát se čehokoliv.

"Fajn," přelétl mě vševědoucím pohledem. "Budu se těšit."

Naposledy mi věnoval jeden ze svých úsměvů, pak se jednoduše otočil a nechal mě stát uprostřed chodby.

Ohromeně jsem se za ním dívala.

Je to vážně pravda?!

Já mám rande!
 


Komentáře

1 Sofie Sofie | 11. ledna 2009 v 12:56 | Reagovat

Páni, to byla taková paráda, to se mně hrozně líbilo, hezky romantický a přitom ani ne marysueovský! Vtipný, krásný, určitě si to párkrát ještě přečtu :) Taky si často čtu kýče při chůzi :D A DOKONCE tam byla Sofie :))

2 San San | Web | 11. ledna 2009 v 13:20 | Reagovat

Už vidím Siriuse, jak zve na rande takovou moulu :). Ale je to milé.

3 Lištička Lištička | Web | 11. ledna 2009 v 13:25 | Reagovat

Sofii: Jsem ráda, že se ti to líbí :)

San: Jo, to já taky XD Jenže kdyby nebyla moula, bylo by to ještě žalostnější než takhle ;-)

4 San San | Web | 11. ledna 2009 v 13:32 | Reagovat

MG> Takhle je to jako pohádka :)).

5 Lištička Lištička | Web | 11. ledna 2009 v 13:38 | Reagovat

San: Pěkně naivní, že? Já ráda takové story :)

6 Eliota Eliota | Web | 11. ledna 2009 v 14:26 | Reagovat

Pěkné. :) Ale ta holka je extrémně neschopná. :D

7 Lištička Lištička | Web | 11. ledna 2009 v 15:30 | Reagovat

Eliotě: Ta holka je jako já XD

8 Lottelita Lottelita | 11. ledna 2009 v 15:35 | Reagovat

Že se mu do toho chtělo, já být na jeho místě, už bych s ní dávno ztratila trpělivost :-) - námět je mi také povědomý, myslím, že jsem tu druhou povídku četla, ale již si také nepamatuji, jak se jmenovala a kdo ji napsal. Tvá verze je pěkná, není to sice nic extra, ale jde vidět, že ses za onen rok hodně zlepšila a to je myslím hlavní :-)

Mimochodem, nechceš napsat pokračování?

9 Lištička Lištička | Web | 11. ledna 2009 v 15:52 | Reagovat

Lottelitě: Třeba se mu zdála roztomilá ;-)

Já taky nevím, jak se to jmenovalo a kdo to napsal. Kdybyste někdo věděl, napište.

Pokračování? V žádném případě. Už tohle je dost děsný XD

10 Lottelita Lottelita | 11. ledna 2009 v 16:29 | Reagovat

Škoda, myslím, že by jejich schůzka mohla být docela zábavná :-) Existuje ještě šance, že by sis to rozmyslela?

11 Lištička Lištička | Web | 11. ledna 2009 v 16:33 | Reagovat

Lottelitě: Ehm... ne :-)

12 Lottelita Lottelita | 11. ledna 2009 v 17:31 | Reagovat

Škoda, ale vymlouvat ti to nebudu :-)

13 šára šára | Web | 11. ledna 2009 v 17:33 | Reagovat

musím ti říct, že jsem od tebe četla už lepší povídky... ale na týhle mě zaujalo to, že jsem se v tý slečně až nebezpečně viděla :D...

14 Eliota Eliota | Web | 12. ledna 2009 v 13:10 | Reagovat

Lištička: Ne, to určitě ne. :) To i já jsem schopnější jak ta.. Hillary? :D Alespoň myslím. ;)

15 Lištička Lištička | Web | 12. ledna 2009 v 15:25 | Reagovat

Lottelitě: Ono by to stejně k ničemu nevedlo. Jsem příšerně tvrdohlavá ;-)

šáře: Které například se ti líbí? :) A slečna je inspirována mnou. Jsem při kontaktu s kluky, kteří se mi líbí, téměř stejně neohrabaná ;-)

Eliotě: To jsi ještě neviděla mě xD

16 majicek majicek | Web | 12. ledna 2009 v 19:20 | Reagovat

Ahojky. Nádherná povídka. Teda nádherná jako všechno co jsem zde přečetla. Píšeš strašně pěkně

17 Lištička Lištička | Web | 12. ledna 2009 v 19:52 | Reagovat

majickovi: No, děkuju :)

18 Jenny Jenny | Web | 13. ledna 2009 v 20:02 | Reagovat

Hill mi připomněla mě samotnou xD Sirius mi svým představením se připomněl Jamese Bonda xD Ale jinak to bylo pěkné...jen mi to evokovalo zápletku některých těch filmů, které tak nemáš ráda :)

19 Lištička Lištička | Web | 13. ledna 2009 v 20:06 | Reagovat

Jenny: Ano, máš pravdu, bylo to dost naivní a romantické. Příště si dám pozor, aby to tolik nepřipomínalo červenou knihovnu :)

20 Rita Lin. Rita Lin. | E-mail | Web | 22. ledna 2009 v 23:13 | Reagovat

áááách Bože!

Já tohle normálně vůbec nečtu...respektive, obvykle mě to přestane bavit u třetího řádku :D Ale tohle je prostě fantastický! (možná taky proto, že mám slabost pro Siria :D) Vážně, moc se ti to povedlo! A zasloužilo by to pokračování!! Stráášně by mě zajímalo, jak to dopadlo :D Prostě paráda :) já nevim, ale nikdy se nedokážu vyjádřit jednim slovem :D Promiň ;)

21 Hana Hana | 23. února 2009 v 17:15 | Reagovat

Moc hezky napsaná povídky,taková čtivá.Ale chtělo by to ještě pokračování:)

22 Lištička Lištička | Web | 23. února 2009 v 17:34 | Reagovat

Díky moc :) Žádné pokračování však nebude. Je to jen na vás a vaší fantazii ;-)

23 MiHaRu MiHaRu | Web | 18. května 2009 v 23:24 | Reagovat

prooooč to sem se teda pěkně naštvala když sem se tedka dozvěděla že nic dalšího nebude!!ehhhheeehhhhh.... plakááámm..... :(

24 ValliSnow ValliSnow | Web | 20. července 2009 v 16:29 | Reagovat

Krása, máš talent =)

25 Nel-ly Nel-ly | Web | 15. ledna 2010 v 23:48 | Reagovat

Chudák Sirius :D Moc často ho nelituju, ale tohle... no, proč ne :D každý si ho představujeme jinak a tohle podání je opravdu unikátní :D
Neřekla bych, že je to bez pointy... je to skvělé

26 paní archivová paní archivová | Web | 2. listopadu 2010 v 7:59 | Reagovat

to mi až nechutně připomíná mě :/ ale já si častěji myju vlasy a tak :D
povídka je milá, ale mam jednu jedinou připomínku: jakto, že nejdříve Jacob ocicmává Emilii a pak najednou Angelu? nebo je to záměr? *vrtá jí to hlavou*
nejvíc se mi líbila konverzace siriuse a jamese, marauders prostě vždycky všechno oživí :)

27 Lištička Lištička | Web | 3. listopadu 2010 v 7:29 | Reagovat

[26]: Děkuji za upozornění - občas přepisuji jména, protože se mi některá často opakují. Tady jsem zapomněla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.