Šestá kapitola

18. ledna 2009 v 14:55
Jsem příšerně otrávená. Na stole i kolem stolu se mi kupí hromady učení a úkolů, které je třeba do zítřka zvládnout. A co dělám? Přesvědčuji už od pátku sama sebe, že s tím musím hnout, ale zatím se nic neděje.

Už vidím, jak to zase dopadne... Ono to totiž samo nepůjde. Bohužel.

V zoufalství jsem dokončila šestou kapitolu k Nečekej na zázrak. Měla jsem ji rozepsanou pěkně dlouho a dnes jsem ji z dlouhé chvíle jakž takž upravila, aby bylo možno ji zveřejnit.

Kdyby vás zajímalo, kdy bude pokračování, říkám, že za dobu neurčitou.

Ach jo, jsem protivná... Cítím se asi tak jako Adrian :P Nebo hůř...

Natálie

Sobota strávená s Míšou u nich na statku mi vážně prospěje. Vůbec mi nevadí, že mi cesta k nim trvá skoro hodinu. Než vstanu, nasnídám se, obléknu a docestuji autobusem na požadované místo, je téměř půl jedenácté.

Za pár hodin ve stájích mi to však stojí. Báječně si při tam kydání hnoje vyčistím hlavu.

Koně jsem měla ráda už od malička. Pamatuji se, že téměř na všech obrázcích, které má babička schované z dob, kdy jsem byla malá, jsou koníci. Nebo alespoň takové hybridní napodobeniny koní.
Nikdy jsem sice nenašla odvahu na těchto krásných zvířatech jezdit, ale starám se o ně ráda. U Míši jich mají celkem sedm. Jsou nádherní.

Zaujme mě hlavně malé hříbátko Charm. Hřebeček je roztomilý hnědák, který zvědavě poulí malá očka na každého, kdo do stáje nakoukne. Belly, ovčácké salašnické feny, se sice bojí, ale přesto mu zvědavost nedá a on po chvíli váhání vykročí k ní, aby vzápětí zase uskočil stranou a schoval se zpátky za svou maminku.

Je úžasné ho pozorovat. Starý je prý jen pár týdnů a má oproti tělu komicky dlouhé nohy.
Než mi Míša všechno ukáže, je čas na oběd. Po něm se přesuneme opět do stájí a poté, co vykydáme koním boxy, se společně zajdeme projít.

Hned za ohradami pro koně začíná les, kam zamíříme. Huňatá Bella kolem nás vesele poskakuje. Je nadšená, že ji vzal někdo na procházku.

"Co Snížek?" zeptá se mě Míša, zatímco hází Belle klacek, která jí ho nosí zpátky.

Nepochopím, kam tím míří a zmateně se rozhlédnu kolem sebe po posledních zbytcích tajícího sněhu.

"Nic, dobrý," pokrčím rameny nakonec. Co jí taky na takovou otázku odpovědět?

"Opravdu?" Podiví se. "Myslela jsem, že ho nesnášíš."

Sebere rozdováděné feně kus větve a znovu jí mrští do dáli.

Zatvářím se překvapeně. "Já?! Nesmysl! Miluju ho!"

Tentokrát je to Míša, kdo vypadá šokovaně. "Cože?! Ty ho miluješ?!"

Nechápavě přikývnu. "Je na tom snad něco špatnýho?"

Míša se na mě pátravě zahledí. "Kuba říkal, že ho nemůžeš ani vystát."

"Ale Kuba ví taky, že sníh miluju..."

Jsem totálně zmatená, ale to už se Míša pobaveně rozesměje.

"Neptala jsem se tě na tvůj vztah ke sněhu, ale na toho kluka, co proti tobě kandiduje." Vysvětlí mi. "Jmenuje se Snížek, ne?"

Konečně pochopím nedorozumění a zašklebím se. "No jo, Adrian."

"Mně bylo hned divný, jak samozřejmě jsi se přiznala, že ho miluješ," tlemí se mi.

"Jeho ani omylem. Je to blb na entou," sdělím jí podmračeně a okamžitě vysypu z rukávu všechny své dosavadní příhody, ve kterých figuroval.

Míša mě překvapí. "Já ho znám."

"Vážně?" Změřím si ji zvědavým pohledem. "Odkud?"

Michaela taky zná kdekoho...

"Chodili jsme spolu na základku. Pamatuju si ho," zamyslí se. "Už tenkrát byl nesnesitelný."

"On se tak nejspíš narodil." Vyslovím svůj tip.

Tomu se Míša pobaveně zasměje, prý jsem proti němu nějak příliš zaujatá. Aby ne, po tom, co mi provedl...

Dál už tohle téma nerozebíráme, nemám náladu se o něm bavit. Namísto toho pěkně zdrbneme Kubu. Míša si stěžuje, že je její přítel neustále buď v práci anebo se učí. Na nic jiného - a tedy ani na ni - nemá čas.

"Vydrž do matury, pak se to zase srovná, ne?" Snažím se být optimistická.

"Jo, tak to právě nevím," ohrne Míša ret. "Po maturitě se zase bude připravovat na přijímačky na vysokou, pak se bude muset učit na zkoušky, aby dostal zápočet..."

"Vidíš to moc pesimisticky," snažím se ji utěšit.

"Ba ne, vím, o čem mluvím. Brácha to měl taky tak."

O Davidovi, Míšině starším bratrovi, vím jen z doslechu. Šel na vysokou, ale nakonec toho nechal a místo ní se vydal do světa hledat štěstí. Podle Míšiných slov je to cvok, který se jen s pár drobnými v kapse vypravil do Anglie za prací. Faktem však je, že se mu tam zalíbilo a dokonce se tam i oženil.

Ačkoliv ho znám jen z fotek v obývacím pokoji Míšiných rodičů, má můj obdiv. Já sama bych nebyla schopná vypravit se někam do cizí země. Zvlášť s mojí příšernou úrovní angličtiny...

"Tak si s ním o tom promluv," navrhnu jí.

"Myslíš, že jsem to nedělala? Bavili jsme se na tohle téma snad stokrát!"

"A co?"

"A nic. Pokaždé to zakončí tím, že mě miluje, ale škola je pro něj důležitá a do práce chodí i kvůli mně."

Z Míšina ponurého výrazu je mi jasné, že takovou odpověď si jako uspokojivou právě nepředstavuje.

"Nemohl by té práce tedy nechat, když pak nestíhá nic okolo?"

"Jeho to baví," zatváří se Míša odmítavě. "Navíc v dnešní době je každá koruna dobrá."

"Pak tedy nechápu, co vlastně chceš." Pohlédnu na ni bezradně. V jedné větě totiž řekne něco, co vzápětí popře.

"Chci, abychom byli víc spolu. To je všechno," shrne.

Hm. Jakkoliv to zní skromně, mám pocit, že je to nesplnitelné.

Míša zřejmě vytuší, kterým směrem se ubírají mé myšlenky a nevesele se pousměje. "Buď ráda, že tyhle problémy nemáš."

"Hm, to jo."

"A Kubovi neříkej, že jsme spolu o tomhle mluvily, ano?" Ujistí se ještě.

"Jak chceš," přikývnu.

Jakub dorazí odpoledne, takže zbytek času strávíme s ním. Je mi hloupé být s nimi poté, co se mi Míša svěřila, že jsou spolu málo, ale těžko mohu jen tak vypadnout. Když se chci totiž nenápadně vzdálit s tím, že už je pozdě a ujel by mi autobus, Kuba mi nezištně nabídne, že mě hodí domů. Na mou otázku, zda ho to nebude obtěžovat, odpoví "vůbec ne".

Omluvně se podívám na Míšu, ale ta pouze otráveně mávne rukou.

"Tak jak sis dnešek užila?" Zajímá Jakuba, když v Octavii jeho rodičů uháníme po silnici směrem do města.

"Bezvadný, díky moc." Věnuji mu úsměv.

"To jsem rád," kývne hlavou spokojeně. "Co budeš dělat zítra?"

"Učit se," povzdechnu si. V pondělí mě čeká písemka z češtiny a dějepisu a v úterý nás možná potká i něco z matiky.

"Neměla bys brát to učení tak moc vážně," poučí mě Kuba.

"A to mi říkáš ty?" Vyprsknu pobaveně.

"Jak to myslíš?" Podiví se.

"Ty se učíš v jednom kuse."

"Protože do školy chodím jen někdy, takže se to pak musím doučit sám," vysvětlí mi.

"Obdivuju tě," přiznám se mu. "No vážně!" dodám, když se začne smát. "Já chodím do školy denně a mám pocit, že toho mám nad hlavu. A ty k tomu máš ještě práci!"

"Není to tak strašné, jak se zdá. Taky bys to zvládla, kdybys musela."

"A ty musíš?" Chytnu ho za slovo.

"No, to přímo ne." Ošije se. "Ale dejme tomu, že moc na výběr nemám."

Nevyptávám se, nechce se mi strkat nos do něčeho, co čeho mi nic není. Navíc Kuba si na tohle téma zjevně nepřeje hovořit.

Než dorazíme před náš dům, stihneme probrat ještě několik věcí ohledně školy. Odkývu mu, že se v pondělí o velkou přestávku koná schůze studentské rady a pak už mu jen poděkuji za odvoz a mávnu na pozdrav.

Domů dorazím v půl sedmé. Po večeři zasednu s rodiči k televizi, kde dávají jednu báječnou francouzskou komedii a když se pak osprchuji a v jedenáct jdu spát, s hrůzou si uvědomím, že celý den neuvěřitelně uběhl.

Adrian

Týden začnu s pěkně mizernou náladou. V neděli večer se totiž dost hnusně pohádáme s Martinou. Začne to úplně nevinně, když jdeme z kina a já potkám bývalou přítelkyni jednoho ze svých přátel, Alenu.

Několikrát byla s naší partou na horách, tudíž se známe poměrně dobře. Nikdy jsem se však nesnažil ji dostat. Byla zadaná a já nemám ve zvyku lézt svým kamarádům do zelí. Jsou věci, které se zkrátka nedělají a tohle je jedna z nich.

Teď je však čerstvě volná a tváří se víc než vstřícně. Bohužel se to Martině zrovna dvakrát nelíbí. Její přítomnost trpí s dost kyselým výrazem a když se Ája konečně rozloučí s tím, že mi ještě zavolá a bezpodmínečně se musíme sejít, začne mě ta žárlivka buzerovat.

Prý flirtuji s každou na potkání a měl bych si uvědomit, že ona mi to tolerovat nebude.

Popudí mě tím, jelikož jsem se k Aleně choval naprosto normálně. Martina je však jiného názoru.

"Podle tebe je normální líbat ji na rozloučenou na rty?!"

"Jo," pokrčím rameny. "Je to kamarádka."

Martina tohle nebere. Podle ní jsem se Alenu snažil svést (a to mi vážně křivdí), načež mi vyčte první poslední.

Svoji snahu vyřešit to v klidu vzdám. Ne. Ona chce hádku, má ji mít.

Chvíli na sebe tedy v afektu ječíme, až mě to po chvilce přestane bavit, seberu se a jdu domů. Sice jsem si dnešní večer představoval poněkud jinak, ale doprošovat se té štěkny rozhodně nebudu. Jsem v právu a svou chybu musí uznat ona.

Pondělní ráno není nikterak příjemné, natož po takhle zkažené neděli. Představa otravných profesorů mě moc neláká, ale jít za školu si tentokrát netroufnu. Jednak se procento mé absence v některých předmětech nebezpečně blíží hodnotě, při které může kantor nařídit zkoušky před komisí a jednak je potřeba zařídit ještě několik maličkostí, které se týkají předsednictví studentské rady.
Rozhodně nechci být v nevýhodě oproti Natálii jen proto, že ona byla v pondělí ve škole a já ne.
S ní se koneckonců srazím už před vyučováním v šatnách. Střetneme se nešikovně přímo ve dveřích na chodbu a těžko říct, čí je to vlastně vina.

Setkání s tím studeným čumákem hned po ránu mi na dobré náladě nepřidá. Ale vycítím příležitost, jak někomu pěkně od plic vynadat. Natálie je ideální adept, tím spíš, že je mým výbuchem poměrně zaskočená.

"Ty nevíš, že ze dveří se nejprve vychází?!" Vyjedu na ni příkře, sotva si uvědomím, co se děje.

"Promiň, neviděla jsem tě," odvětí zaskočeně a trochu plaše na mě pohlédne.

Vlasy má dnes zapletené do příšerného copu, který ještě umocňuje její vizáž šprtky, ale jinak jí to docela sluší.

"Nemyslím, že bych byl tak snadno přehlédnutelný," odseknu jí ledově, sotva skončím s hodnocením jejího zevnějšku.

Na to už mi neodpoví nic. Prosmýkne se kolem mě, jako bych jí snad ani nestál za reakci.

"Je slušné říct "s dovolením"!" Houknu za ní a zapadnu do šaten.

Nevím, jestli se otočila nebo dělala, že mě neslyší. A je mi to úplně jedno.

Tu čest se s ní setkat mám dnes ještě dvakrát. Jednou se mineme o přestávce na chodbě, kdy se tváří, jako bych byl vzduch a podruhé si nás zavolá Jakub do klubovny. Společně s námi dorazí i zástupci z ostatních tříd.

Řeší se organizační záležitosti, týkající se nejen voleb, které jsou již za týden, ale i blížících se maturitních plesů. Natálie mi opět nevěnuje ani špetku pozornosti, což jí oplácím stejnou porcí nezájmu.

Martině se dnes s úspěchem vyhnu. Buď vůbec nedorazila do školy anebo na mou taktiku přistoupila, jelikož ji za celých sedm vyučovacích hodin nepotkám ani jedinkrát. Tím lépe. Však ona se uklidní a pak se mi ještě ráda omluví.

A pokud ne? Nezapláču.

Koneckonců není jediná na světě.

Existují spousty holek, které by pro rande se mnou udělaly cokoliv. Proč některé z nich neudělat radost?
 


Komentáře

1 Dominika Dominika | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 14:57 | Reagovat

Jestli chceš, tak ti ten obrázek pošlu poštou domu.Tady si ho klidně dej:-)

2 Lištička Lištička | Web | 18. ledna 2009 v 14:59 | Reagovat

Dominice: Vážně? :) Tak díky!

A co za to budeš chtít? Alespoň poštovné bych ti měla zaplatit...

3 Dominika Dominika | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 15:06 | Reagovat

Tak třeba to poštovný jinak mi za to noc nedávej.Mi napiš adresu na zprávu autorovi a já až půjdu do města tak bych na to koupila obálku, obrázek bych zabalila, aby nebyl vidět a poslala bych ti ho.

4 Lištička Lištička | Web | 18. ledna 2009 v 15:16 | Reagovat

Dominice: Dobře :-) Ty mi napiš adresu na email (Listicka91@seznam.cz) a až budeš vědět, kolik to stálo, já ti to pošlu normálně v obálce, protože lepší způsob asi nevymyslíme.

5 Dominika Dominika | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 15:18 | Reagovat

Tak jo:-)

6 Lottelita Lottelita | 18. ledna 2009 v 18:23 | Reagovat

Pěkná kapitola, nejvíce se mi líbil počáteční vtip se S/snížkem, to mě pobavilo :-) Už se těším na další.

7 Angel Angel | 18. ledna 2009 v 18:25 | Reagovat

Adrian se mi zdá jako postava ve stylu Sirius Black. No každopádně sem tuhle kapitolovku začla teď číst a přišla sem jí na chuť. Tak přidej pokráčko, jde ti to moc dobře.

8 Lištička Lištička | Web | 18. ledna 2009 v 18:43 | Reagovat

Lottelitě: Jsem ráda, že se ti líbila :) To těšení se si šetři. Tahle povídka stojí ještě víc mimo než ty ostatní.

Angel: No, do určité míry možná. Záleží na tom, jak si Siriuse po povahové stránce představuješ.

A jak jsem psala, pokračování je v nedohlednu.

9 Angel Angel | 18. ledna 2009 v 18:49 | Reagovat

No každopádně je to dost dobrý. Máš teď rozdělanou nějakou kapitolku? Jsem velký kritik, ale tvoje psaní se mi vážně líbí.

10 KiVi KiVi | Web | 18. ledna 2009 v 18:57 | Reagovat

Snížek :D...To bylo dobrý no :D...Nemůžu říct, že by to bylo jako minulý kapitoly...něco tomu chybělo...Nebo to je třeba mojí náladou pod psa :)

11 Lištička Lištička | Web | 18. ledna 2009 v 19:34 | Reagovat

Angel: Mám námět k Nic netrvá věčně, ale do psaní se mi teď nechce. Je toho málo na to, aby se z toho dala udělat celá kapitola.

A jsem ráda, že ačkoliv jsi - jak píšeš - velký kritik, líbí se ti mé povídky :-)

KiVi: Možná to vážně není tak dobré jako předchozí kapitoly. Já to nedokážu posoudit... Jsem zaujatá :)

12 MiHaRu MiHaRu | Web | 8. května 2009 v 21:16 | Reagovat

týýýý jo, no chtělo by to pokráčko!

13 Momimka Momimka | 4. června 2009 v 16:37 | Reagovat

Skvělý už se těším na další!

14 Yamashito Yamashito | Web | 4. června 2009 v 16:39 | Reagovat

moc dobré! máš moc peknú stránku a už sa neviem dočkať pokračovania! A tiež sa prosím pozri na moju stránku a nechaj tam niekoľko komentíkov prosím. papá!

15 Peťulka Peťulka | 11. června 2009 v 20:06 | Reagovat

ahojky toto je úplně super povídka a já jsem tě chtěla poprosit o další kapitolky. PROSÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM moc moc PROSÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM další kapitolky. :)

16 Miselle Miselle | Web | 8. července 2009 v 12:11 | Reagovat

Konečně něco, co mě opravdu pobavilo! Děkuji autorko, za pěknou povídku... Opravdu, už mám dost temných stránek plných krve a smirti (povídky se kterými se denně setkávám). Tato porce srandy a přitom hlubšího smyslu mi přijde akorát vhod. Díky :-)

Natálie mi úplně připománá sebe samu... I když já nejsem onen zaskočený člověk, ale s kandidaturou mám úplně stejné zkušenosti (i když ani jeden nevylepoval letáky :-D) Díky moc, opravdu povedené a doufám, že tu brzy bude další díl :-)

17 Žumpa Žumpa | Web | 10. října 2009 v 17:16 | Reagovat

Nebude mít tahle povídka náhodou už výročí své smrti?

18 Lištička Lištička | Web | 10. října 2009 v 18:52 | Reagovat

[17]: Nebude.

19 Žumpa odpadu Žumpa odpadu | Web | 10. října 2009 v 19:06 | Reagovat

[18]: : To jsem ráda :)

20 terka terka | 21. listopadu 2010 v 11:21 | Reagovat

ahoj.tvoje povídky jsou skvělý.neplánuješ náhodu zase něco napsat??bylo by to super

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.