Jsem nesnesitelná

30. ledna 2009 v 14:27 |  Bez hlavy a paty
Jak by napsala Rowi, tohle je další zbytečný článek, který nestojí za řeč. A taky článek, který absolutně nic neřeší.

Bohužel.


"Máš příšerný tón hlasu. Buď zticha, nechci tě poslouchat."

Tento výrok slýchám často. Prý jsem arogantní a nepříjemná.

Už ani nevím, kdy prvně mi máma vmetla do tváře, že se mnou není k vydržení. Asi když mnou začala cloumat puberta.

Od té doby slýchám spílání na svou osobu s menšími či většími časovými rozestupy, které se periodicky opakují.

"Lidé tě mají rádi jen proto, že tě dost dobře neznají."

Tohle bolelo, ačkoliv to otec pronesl napůl v žertu, napůl vážně.

Říkám si, jaká bych musela být, aby byli naši spokojení. Nekouřím, nepiju, ve škole se řadím k lepšímu průměru, nepatřím do divné party ani pochybného spolku nebo sekty, po večerech se nikde netoulám. Ale je to málo.

Jsem příliš drzá, příliš umíněná, příliš protivná, příliš líná, příliš sobecká, příliš... nesnesitelná.

Zkrátka beznadějně nedokonalá.

Vadí mi, že mi rodiče vyčítají chyby, které sami dělají. Že kritizují vlastnosti, které jsem zdědila po nich a sami je vykazují. Že když je mi mizerně, namísto něčeho povzbudivého mi připomenou, že jsem úplně k ničemu. Že mi neustále předhazují, jak jim svým chováním ubližuji.

A oni mně ne?!

Mám svou rodinu ráda. Skutečně mám.

Ale zraňují mě ty neustálé rady a připomínky, jejich vyčítavé pohledy a vážné rozhovory, které stejně vedou jen k dalším konfliktům.

Jsem dost velká, měla bych být rozumná. Ale to já ne.

Jsem hloupý, nevděčný, arogantní, egoistický tvor, který nic neumí a je jen na obtíž. Se kterým lidé vydrží hlavně proto, že ho příliš neznají. Člověk s tak příšerným tónem hlasu, že ho nelze poslouchat.

Pokud jste dočetli až sem, máte můj obdiv. A taky dík.

Věřím, že jste na tom lépe než já v tuto chvíli. Není nic horšího než užírání se vlastními problémy a utápění se v sebelítosti. Vím to. A snažím se podle toho zařídit.