Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ

10. ledna 2009 v 9:50 |  Oblíbené knihy
Trochu přeskočím pořadí, ve kterém jsem měla původně v úmyslu přidávat sem knihy. Na mé oblíbené pohádky si budete muset ještě chvíli počkat.


Malý princ mě naproti skvělým referencím moc nenadchl. A to jsem tu knihu četla dvakrát. Je to klasika, jistě ji musí každý znát, a hlavně proto ji dávám do téhle rubriky.


Knížka je spíše filozofického charakteru. Člověk musí jít do hloubky a zamyslet se nad jednotlivými příběhy. Neříkám, že se mi to nelíbí, ale někde je to na mne až příliš složité. Nejspíš jsem ještě příliš mladá na to, aby mě to oslovilo.

Co si myslím: Po přečtení první kapitoly jsem byla nadšená. Otevření a zavření hroznýši, to se mi líbilo :) Druhá kapitola byla sice slabší, ale rovněž jsem s ní byla spokojená. Bohužel mé nadšení postupně pohasínalo, až jsem při přelouskání poslední stránky musela konstatovat, že se mi z Malého prince líbí jen čtyři pasáže. Trochu málo na tak populární knížku...

Podělím se o ty zajímavé úryvky s vámi. Nuže, zde je to, co mne zaujalo:

Kapitola první

Když mi bylo šest let, viděl jsem jednou nádherný obrázek v knize o pralese, která se jmenovala Příběhy ze života. Na obrázku byl hroznýš, jak polyká šelmu. Tohle je kopie kresby:
V knížce stálo: "Hroznýši svou kořist nežvýkají, polykají ji celou. Potom se nemohou ani hnout a celého půl roku spí a tráví."
Hodně jsem tehdy přemýšlel o dobrodružstvích v džungli a také mně se podařilo nakreslit pastelkou první kresbu. Kresbu číslo 1. Vypadala takhle:
Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim kresba strach.
Odpověděli mi:
"Proč by klobouk naháněl strach?"
Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiž potřebují vždycky nějaká vysvětlení. Má kresba číslo 2 vypadala takhle:
Dospělí mi však poradili, abych nechal toho kreslení otevřených a zavřených hroznýšů a zajímal se raději o zeměpis, dějepis, počty a mluvnici. Tak se stalo, že jsem se v šesti letech vzdal skvělé malířské kariéry. Neúspěch mé kresby číslo 1 a kresby číslo 2 mě odradil. Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Musel jsem si tedy vybrat jiné povolání a naučil jsem se řídit letadlo. Létal jsem tak trochu po celém světě. A je pravda, že mi zeměpis hodně posloužil. Dovedl jsem na první pohled rozeznat Čínu od Arizony. Je to velice užitečné, když člověk v noci zabloudí.
A tak jsem se v životě setkal se spoustou vážných lidí. Žil jsem hodně s dospělými, poznal jsem je velice zblízka. Ale mé mínění o nich se valně nezměnilo.
Když jsem mezi nimi potkal někoho, kdo se mi zdál trochu bystrý, ověřil jsem si na něm svou zkušenost s kresbou číslo 1, kterou mám stále schovanou. Chtěl jsem vědět, je-li opravdu chápavý. Ale vždycky mi odpověděl: "To je klobouk." Nepovídal jsem mu tedy už ani o hroznýších, ani o pralesích, ani o hvězdách. Přizpůsobil jsem se mu. Mluvil jsem s ním o bridži, golfu, politice a o kravatách. A dospělý byl velice spokojen, že poznal tak rozumného člověka.

Kapitola druhá

Tak jsem žil sám a neměl jsem nikoho, s kým bych si mohl opravdu popovídat. Tu se mi jednou před šesti lety v poušti na Sahaře porouchal motor. Něco se v něm polámalo. A poněvadž jsem neměl s sebou mechanika ani cestující, chtěl jsem se do té nesnadné opravy pustit sám. Byla to pro mne otázka života nebo smrti.
Měl jsem pitnou vodu sotva na týden.
První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoliv obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru uprostřed oceánu. Dovedete si proto představit, jaké bylo moje překvapení, když mě na úsvitě probudil zvláštní hlásek:
"Prosím pěkně... Nakresli mi beránka..."
"Cože?"
"Nakresli mi beránka..."
Vyskočil jsem, jako by do mne hrom uhodil. Dobře jsem si protřel oči. Pozorně jsem se podíval a spatřil jsem prazvláštního človíčka, který si mě vážně prohlížel.
Toto je jeho nejlepší portrét, jaký se mi podařilo později nakreslit.
Má kresba ovšem není zdaleka tak půvabná jako model. Ale za to já nemohu. Dospělí mě odradili od malířské kariéry, když mi bylo šest let, a proto jsem se nenaučil kreslit nic jiného než otevřené a zavřené hroznýše. Udiveně jsem se díval na ten zjev. Považte jen, že jsem byl na tisíc mil od jakéhokoliv obydleného kraje. A můj človíček nevypadal, jako by zabloudil ani jako by byl na smrt unavený nebo vyhladovělý, polomrtvý žízní nebo na smrt vylekán. Vůbec nevypadal jako dítě ztracené v poušti, na tisíc mil od nějakého obydleného kraje. Když jsem konečně byl schopen promluvit, řekl jsem mu:
"Ale... co tu děláš?"
A tu mi docela tiše, jako něco nesmírně vážného, opakoval:
"Prosím pěkně... nakresli mi beránka..."
Když stojíme před příliš velkou záhadou, neodvážíme se neuposlechnout. Ačkoli se mi to zdálo zde - na tisíce mil ode všech obydlených míst a v nebezpečí smrti - nesmyslné, vytáhl jsem z kapsy list papíru a plnící pero. Ale tu jsem si vzpomněl, že jsem studoval především zeměpis, dějepis, počty a mluvnici, a řekl jsem človíčkovi (trochu mrzutě), že neumím kreslit. Odpověděl mi:
"To nevadí. Nakresli mi beránka."
Poněvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu z těch dvou kreseb, které jsem uměl. Obrázek zavřeného hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten človíček povídá:
"Ale ne! Já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpečný a slon zabere hodně místa. U mne doma je všechno malinké. Potřebuji beránka. Nakresli mi beránka."
Tak jsem tedy kreslil.
Díval se pozorně a pak řekl:
"Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udělej mi jiného."
Nakreslil jsem tento obrázek:
Můj přítel se mile, shovívavě usmál:
"Ale podívej se... to není beránek, to je beran. Má rohy..."
Tak jsem kresbu znovu předělal.
On ji však zase odmítl jako ty předcházející:
"Ten je moc starý. Já chci takového, aby dlouho žil."
A tu, protože jsem ztratil trpělivost a protože jsem spěchal, abych se co nejdřív pustil do rozebírání motoru, načmáral jsem tuhle kresbu:
A prohlásil jsem:
"To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř."
Ale byl jsem velice překvapen, když se obličej mého malého soudce rozzářil.
"Právě tak jsem to chtěl. Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?"
"Proč?"
"Protože u mne doma je všechno malinké..."
"Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka."
Sklonil se nad kresbu.
"No, není tak moc malý... Jé, podívej se, on usnul..."
A tak jsem se seznámil s malým princem.

Kapitola čtvrtá

(...)
Mám vážné důvody domnívat se, že planeta, odkud přišel malý princ, je planetka B 612.
Jen jednou ji viděl dalekohledem v roce 1909 nějaký turecký hvězdář. Podal tehdy o svém objevu rozsáhlý výklad s ukázkami na Mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu nevěřil, protože byl nezvykle oblečen. Dospělí jsou už takoví.
Naštěstí pro dobrou reputaci planetky B 612 přinutil jeden turecký diktátor svůj lid pod trestem smrti, aby se oblékal po evropsku. Hvězdář předvedl svůj výklad znovu v roce 1920 ve velmi elegantním fraku. A tentokrát mu dali všichni za pravdu.
Vyprávěl jsem vám tyto podrobnosti o planetce B 612 a pověděl jsem vám její čílo jen a jen kvůli dospělým. Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: "Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýli?" Místo toho se vás zeptají: "Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?" Teprve potom myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým: "Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny muškáty a na střeše holuby...", nedovedou si ho ani představit. Musíte jim říci: "Viděl jsem dům za sto tisíc franků." Tu hned zvolají: "Ach, to je krása!"
A tak řeknete-li jim: "Důkazem, že malý princ skutečně existoval, je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkazem, že žije", pokrčí rameny a budou s vámi jednat jako s dítětem. Řeknete-li jim však: Planeta, odkud pocházel, je asteroid B 612", tu je přesvědčíte a dají vám pokoj s otázkami. Jsou už takoví! Nesmíte se na ně zlobit. Děti musí být k dospělým hodně shovívavé.
(...)

Kapitola dvacátá první

Tu se objevila liška.
"Dobrý den," řekla.
"Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
"Jsem tady, pod jabloní...," řekl ten hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká..."
"Jsem liška," řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný..."
"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena."
"Ó, promiň," řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
"Co to znamená ochočit?"
"Ty nejsi zdejší," řekla liška. "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co to znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta..."
"Vytvořit pouta?"
"ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě...
"Začínám chápat," řekl malý princ. "Znám jednu květinu... myslím, že si mě ochočila..."
"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos..."
"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ,
Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost:
"Na jiné planetě?"
"Ano."
"Jsou na té planetě lovci?"
"Nejsou."
"Ach, to je zajímavé! A slepice?"
"Také ne."
"Nic není dokonalé," povzdychla liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obliná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..."
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!"
"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž..."
Druhý den přišel malý princ zas.
"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška. "Přijdeš-li například ve čtyři hodny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce... Je třeba zachovávat řád."
"Co to je řád?" řekl malý princ.
"To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška, "to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
"Ach, budu plakat...," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil..."
"Ovšem," řekla liška.
"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.
"Budu plakat," řekla liška.
"Tak tím nic nezískáš!"
"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."
A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Řijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství."
Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."
A růže byly celé zaražené.
"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože jí jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."
A vrátil se k lišce.
"Sbohem...," řekl.
"Sbohem," řekla liška. "tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."
"Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
 


Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 10. ledna 2009 v 10:19 | Reagovat

Malýho prince jsem nečetla a zatím ani nehodlám číst. Přečetla jsem si první přepsanou kapitolu, co to máš, ale už jsem nepokračovala dál. Neoslovilo mě to.

2 San San | Web | 10. ledna 2009 v 10:47 | Reagovat

Podle mého názoru je to jedna z nejkrásnějších knih, ale to jsem ti už říkala :).

Jenom si nejsem jista, zda trochu neporušuješ autorská práva, když tu máš opsané kapitoly...

3 Lištička Lištička | Web | 10. ledna 2009 v 10:59 | Reagovat

Eliotě: Třeba se ti to zalíbí, až budeš o něco starší :)

San: Myslím, že neporušuji. Když zadáš do vyhledávače "malý princ", pan Google tě odkáže hned na několik stránek, kde nejsou k dispozici pouze úryvky, ale celá kniha. A to i v několika jazycích.

S takovouto klasikou je to trochu něco jiného, protože se předpokládá, že ji zná každý. U "obyčejných" knížek bych si samozřejmě opisování kapitol nedovolila :-)

4 Tomáš Tomáš | Web | 10. ledna 2009 v 11:53 | Reagovat

Malý princ je každopádně klasika, ale neodvažoval bych se řadit ho k dětské próze. Spíš se mi zdá, že tuhle knížku člověk ocení až po několikanásobném přečtení a ve vyšším věku, kdy je schopen se na věci v ní podívat z jiného úhlu. Mimochodem: O to přeci jde. Podle mého je třeba Malého prince číst a vnímat jiným způsobem než jiné knížky, což si dítě neuvědomuje.

5 Lištička Lištička | Web | 10. ledna 2009 v 12:00 | Reagovat

Tomášovi: Však Malého prince k dětstké próze neřadím. Nikde jsem nepsala, že ho považuji za knihu pro děti :-)

6 KiVi KiVi | Web | 11. ledna 2009 v 0:20 | Reagovat

To je jetý :D:D...Jako ten hroznýš mě dostal :D:D....Kdybych věděla co to je i s tim slonem a zeptal se mě jestli se bojim, tak bych řekla že ne a zhroutila se v záchvatu smíchu nad představou jak chudák had musel otevřít tlamu :D. A tadyta poslední kapitola co si zveřejnila. Já jsem málem vyletěla z kůže! Za a)pěstovat slepice! PĚSTOVAT..grrrr....Pěstujou se rostliny, zvířata se chovaj...za b) proč to autor napsal takhle blbě? Jako kdyby liška stála o zotročení, místo toho aby byla svobodná a běhala po lesích by měla bejt ochočená jak ty slepice....No není to můj šálek čaje :D. Prostě to zatím asi nechápu...Dívám se na to moc logicky :D

7 Lištička Lištička | Web | 11. ledna 2009 v 10:00 | Reagovat

KiVi: Tady přece vůbec nejde o lišku... ;-)

8 KiVi KiVi | Web | 12. ledna 2009 v 19:29 | Reagovat

No jo, ale pro mě je ta nejdůležitější :D...Co mi je po nějakym princovi..ten ať si de někde hodit mašli :D...Jak jsem říkala, na tohle prostě nemám buňky

9 Lištička Lištička | Web | 12. ledna 2009 v 19:51 | Reagovat

KiVi: To vidím xD

10 Lilly Rose Lilly Rose | E-mail | 25. ledna 2009 v 1:52 | Reagovat

Když sem ji poprvé měla v rukách, bylo mi asi 12, byla sem malé dítě, naivní a jakobych žila v jiném světě...líbila se mi, ale místo čtení knih sem raději chytala lelky. V 15-16 letech sem ji znovu objevila v mé knihovničce...nedalo mi to a přečetla sem si ji-za dva dny celou...byly prázdniny a já měla čas pořádně přemýšlet ... zaujala mě, dostala mě...ale pořád to nebylo ono...nyní po asi 3 letech sme ji probírali na střední...jedna z mála sem poslouchala výklad p.učitelky...doma jsem si pak pořádně přečetla celou knihu...a přemýšlela u konce každé kapitoly(někdy po dvou)...konečně sem pochopila oč vlastně jde...

Je to dětská filozofická kniha určená pro dospělé nebo pro starší děti moudře smýšlející-zaměřeni na Filozofii...ale bohužel ne všichni chápou/pochopí poslání a význam této knihy...Toť můj názor...

11 TerA (nebojsemyslet) TerA (nebojsemyslet) | Web | 11. února 2009 v 11:53 | Reagovat

Já si to náhodou minulý týden přečetla, zase jednou a dost se mi to líbilo.

12 ANA ANA | 11. února 2009 v 23:08 | Reagovat

Lištičko (a další, které tato kniha moc nenadchla) - zkus se k Malému princi vrátit po třech, po pěti, po deseti letech. Překvapí tě, jak jinak se budeš na tento příběh dívat. Malého prince mám ráda, ale pamatuji si, že se mi kdysi také příliš nezamlouval - nemělo to hlavu ani patu. Jenže tam jde o něco jiného...trhá to srdce.

13 Lištička Lištička | Web | 12. února 2009 v 17:15 | Reagovat

ANĚ: To mi radilo hodně lidí, se kterými jsem se o Malém princi bavila. Určitě to udělám a už se moc těším na ty nové dojmy :)

14 Liška Liška | Web | 11. března 2009 v 18:23 | Reagovat

No vidíte. A nás na téhle knížce na prvním stupni učili číst. Byl to docela šok, po všech těch Honzíkových cestách, Ferdách Mravencích a Dětech z Bullerbynu :) Takže jediné, co jsem si z té doby odnesla je hroznýš, beránek, liška a růže :) "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal", tak nějak to bylo, že? Od té doby jsem Malého prince nečetla. Také čekám na příhodnější dobu :)

15 Miki Miki | 6. října 2009 v 22:10 | Reagovat

Krásná knížka. Teď jsem ji dočetla a jsem pná dojmů. Poprvé jsem ji začala číst asi v 10 letech. Moc mě nenadchla. Když jsem odcházela z domu nevim proč, vzala jsem ji jako jedinou s sebou.Dnes je mi 31 a sáhla jsem po ní a během 2 hodin přečetla. Nic tak pravdivého jsem nikdy nečetla. Děkuji moc za tuto knihu.

16 kokolka kokolka | E-mail | 5. listopadu 2009 v 15:32 | Reagovat

jooo goood knížka já ji miluju:)

17 TerA(nebojsemyslet) TerA(nebojsemyslet) | Web | 16. listopadu 2009 v 16:20 | Reagovat

Tahle to knížka mi když jsem ji četla poprvé také nic moc neřekla. Teď ji mám, ale velice ráda, protože mi přijde neuvěřitelně hluboká a pokaždé když ji otevřu, tak si v ní mohu najít něco nového.

18 Roura Hünk Roura Hünk | 5. prosince 2009 v 23:30 | Reagovat

Podle mě je to ta nejlepší knížka.. Asi neznám lepší

19 akiwa akiwa | Web | 13. listopadu 2010 v 19:18 | Reagovat

Když jsem jej četla pár let zpátky, zavřela jsem tu knihu a odložila. A nyní jsem se k ní vrátila. Skrývá nádherná tajemství života...:)

20 anonym anonym | 15. června 2015 v 22:33 | Reagovat

Nie som Homo Sapiens, som človek. Preto je tá kniha niečo dôležité, pre tento holý fakt. Máme podľa čoho nájsť rozdiel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.