Smolař první kategorie

20. prosince 2008 v 18:09 |  Bez hlavy a paty
Jo, to jsem celá já. Pokaždé, když bych snad měla příležitost k něčemu, co se nenabízí každý den, to prostě celé totálně podělám. A není to jen dnešek. Děje se mi to pravidelně v určitých periodách. Akorát jsem se tomu doposud snažila nevěnovat pozornost.


Mám pocit, že ačkoliv jsem ve svém životě spokojená a myslím, že mohu dokonce tvrdit, že i šťastná, existují chvíle, kdy bych si nejraději zalezla do rakve a zaklapla za sebou víko. S gustem zmizela z tohohle světa, který se proti mně čas od času nepěkně spikne a já si pak připadám jako odkopnuté a opuštěné zvířátko, které nikdo nechce, protože je špinavé, ošklivé, vyhublé a nechutně páchne po odpadcích.

Přála bych si vidět většího troubu, než jsem já... Pochybuji, že někdo takový existuje.

Nechci, abyste z tohohle článku něco usuzovali. Jsem v pořádku. Opravdu. Je mi fajn, nic mě nebolí, jsem spokojená. Včera jsem měla narozeniny, tak snad musím být v pohodě, ne?!

Jen jsem právě prošvihla jednu úžasnou příležitost, která se neopakuje a která mi doslova a do písmene proklouzla mezi prsty. Proto teď sedím u počítače, tupě civím do zdi (Skrze monitor. Jako kdyby tam nebyl, víte?) a nadávám si do pitomců. Vztekle buším do klávesnice - naštvaná na celý svět a především sama na sebe - tenhle článek a doufám... Ne, vlastně nedoufám v nic. V naprosto nic.

Můžu si za to sama. Jako ostatně za všechno špatné (nebo ne vyloženě pozitivní). Vždycky se vám všechno vrátí. Dřív nebo později, pokaždé se vám vaše chování zúročí.

Teď tu dřepím na židli a přemýšlím, komu jsem co provedla, že si připadám jako ta krysa z filmu Rattatouille (vůbec nevím, jak se to píše a je mi fuk, že to mám určitě špatně). Nebo hůř. Jako starý pes z bajky, kterého pastýř vyhodil a koupil si nového. Jenže ten mladý namísto hlídání spal. Ještěže starý a věrný hlídač byl poblíž a vlka, který se chystal sežrat pastevci ovci, zahnal. Pastýř si uvědomil, že starý pes je naproti svému věku ještě použitelný, je skvělý přítel. Vzpomněl si, jak věrně sloužil a kolikrát mu už pomohl, takže si nasypal popel na hlavu a vzal ho zpátky. Happy-end jak má být.

Mně se tohle nestane. Budu dál jen tupě civět a nadávat si do hlupáků. A dobře mi tak. Jsem blbá, jelikož kdybych nebyla, bylo by to celé jinak... Ale co z toho. Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, že?

Přesto nemohu říct, že by mě to nemrzelo. Mrzí.

Přeji vám pěkný večer a promintě mi, prosím, ten výlev. Já musela.