Kapitola XIII.

10. prosince 2008 v 18:27
Nebudu to déle protahovat. Jak jsem slíbila, tady máte (po čtyřech měsících) novou kapitolu :-)

Rozbrečím se jako malá holka.

Tisknu se ke Gabrielovi a cítím strašnou bolest a nejistotu. Mé zoufalství nezná mezí.

Nesmí umřít! Slíbil mi to!

Ucítím na rameni něčí dotek a vzápětí už vzlykám v objetí svého zachránce. Vděčně se k němu přitisknu bez ohledu na to, že ho vůbec neznám. Obejmu ho kolem krku a dál se zalykám bezmocným pláčem. Je tak těžké být silná...

"Musíme ho dopravit někam, kde bude možné ho ošetřit," přeruší neznámý muž můj záchvat hysterie a bezmoci.

Trochu mě od sebe oddálí a podívá se mi do očí, aby se přesvědčil, zda ho vnímám.

Horlivě zakývám na souhlas, ale jinak se na nic nevzmohu.

Muž se nad Gabrielem skloní a já poznám, že mu měří tep. "Žije," sdělí mi.

Na chvíli se mě zmocní nefalšovaná radost, než si uvědomím, že může být jen otázkou času, kdy Gabriel zemře. Pokud není mrtvý teď, může být klidně za hodinu.

"Je... Je šance?" Sotva to dokážu vyslovit.

"Nevím. Ta rána vypadá ošklivě," odpoví mi muž, když si zachmuřeně prohlédne probodnuté místo.

Statečně potlačím nový příval slz. Tak se přece seber, Katko! Takhle mu nijak nepomůžeš!

Muž Gabrielovi ránu provizorně obváže a poté mě popožene. "Tak honem, nemáme času nazbyt."

Poslušně ho následuji ke grošákovi a při tom si vzpomenu na Devila. Kdoví, kde je mu konec...

Vraník, jako by vycítil, že na něj myslím, se náhle objeví mezi stromy. Už se tomu ani nedivím.

Nejprve nejistě přešlápne a zafrká, ale pak si dodá odvahy a zamíří ke Gabrielovi. Strká do něj nozdrami, jako by ho snad chtěl přimět, aby vstal. To mi opět vžene slzy do očí.

"To je moc pěkný kůň," projeví zájem můj zachránce.

"Je Gabrielův."

"A kde je tvůj?"

"Máme jen jednoho," vysvětlím.

Muž pozvedne obočí, ale nevyptává se. Místo toho naloží věci, které sebere zabitým mužům. Pomohu mu dostat Gabriela na Devila, kterého přivážeme ke grošákově sedlu.

Naposled se rozhlédnu. Těla lupičů neznámý natahal na jednu hromadu, kterou přikryl starými větvemi, takže po nich na zemi zbyly jen nevzhledné skvrny od krve.

Muž pobídne svého koně a já se ponořím do myšlenek. Kdybychom se s Adelline a Kristiánem nerozdělili, nemuselo to takhle dopadnout...

Co když se i oni dostali do takovéhle situace?!

Trvá přibližně hodinu, než se vůbec dostaneme z lesa. Gabriel i nadále nejeví žádné známky života. Nějak nevím, zda je to dobře či špatně. Rána takového rozsahu by mu při vědomí jistě musela činit hotová muka. Takhle alespoň netrpí, jak se snažím sama sebe přesvědčit.

Muž nemluví. Sedím na koni před ním, takže nemohu vidět, jak se tváří. Každopádně jsem mu velmi vděčná. Slíbil, že nás odveze někam, kde Gabrielovi pomohou. Věřím mu. Nic jiného mi stejně nezbývá.

***

Teprve navečer dorazíme k malé chaloupce u paty skalnatého zalesněného kopce. Mezi rozlehlými pastvinami působí trošku nepatřičně, jako by ji tam někdo zasadil schválně.

"Jsme na místě. Tady bydlí jedna známá." Ukáže muž na bílý domek. "Nechá nás tu přespat."

"Když budem mít štěstí..." dodá si pro sebe a seskočí z koně.

Přistoupí ke dveřím a zaklepe na mosazné klepadlo. "Nefrit? Jsi doma?"

"Kdo je to?" Ozve se z domu hlas.

"Jason."

Teprve teď si uvědomím, že se mi neznámý zachránce vůbec nepředstavil. V tom rozrušení mě vůbec nenapadlo, že má taky nějaké jméno.

"Jason?! Jak se ještě opovažuješ přijít mi na oči?! Zmiz!" Změní se tón hlasu z neutrálního na rozzlobený.

"Nefrit, počkej. Máme tu raněného." Snaží se jí Jason obměkčit.

"Jo, to určitě!" Prskne hlas. "Minule ses ani nerozloučil a teď bych ti byla dobrá, co?!"

"Potřebujeme nocleh. Nefrit, prosím."

Odpovědí je mu ovšem jen zatvrzelé ticho.

Jasonovi zjevně dojde trpělivost, protože namísto proseb vyštěkne o dost důraznějším tónem:"Nefrit, ten muž umírá! Alespoň kvůli němu bys nás měla pustit dál!"

Chvíli je ticho, ale pak se ozvou šouravé kroky, až se dveře konečně otevřou. Stojí v nich podmračená štíhlá zrzka.

"No konečně," uteče Jasonovi, ale pak se pousměje. "Rád tě zase vidím."

"Já tebe ne!" Odsekne mu dívka nevychovaně a zaměří svou pozornost na mě. "Kdo je zas tohle?!"

"Jsem Catherine," odpovím jí stejně přívětivým tónem. Taky by to nemusela takhle protahovat...

Nefrit se zamračí a pohledem zavadí o Devila.

"Tak dobře, nechám vás tu, ale jen kvůli tomu raněnému," ukáže na Gabriela.

"Jsi hodná," zatváří se Jason vděčně.

"Zato ty seš pěknej parchant!" Vrátí mu Nefrit jedovatě.

Zajímalo by mě, co jí provedl tak hrozného. Její nenávist totiž nevypadá hraně ani za mák.

"Koně nechte za chalupou, ať nejsou moc na očích." Poučí nás Nefrit ještě a poté otevře dveře dokořán, abychom mohli vstoupit.

Dům není uvnitř velký, ale na to, že v něm Nefrit patrně žije sama, je prostorný dost. Gabriela Jason suverénně položí na postel, za což mu Nefrit dost jadrně vynadá. Prý včera čerstvě povlékla peřiny a nemusí je mít hned špinavé od krve. Teprve, když přes postel přehodí deku, smíme Gabriela znovu položit.

"Svlékni ho," přikáže mi Jason.

Překonám červeň, která se mi hrne do tváří a zbavím Gabriela košile i provizorního obvazu. Jsem ráda, že mě při tom nemůže vidět. Připadám si příšerně trapně.

"Ty kalhoty mu můžeš nechat," poradí mi Jason pobaveně, když vidí, jak jsem se zarazila. Vzápětí ho smích přejde. Rána je ošklivá. Na okrajích je krev již zaschlá, zčernalá, jinak však stále krvácí.

Odvrátím pohled.

Nefrit, která přinesla na žádost Jasona umyvadlo s teplou vodou, se ve dveřích zastaví. "Co se mu stalo?"

"Zásah mečem."

"Chudák," polituje Gabriela a přejede mu dlaní po tváři. "Muselo to strašně bolet."

"Takových zranění jsem měl hned několik." Krotí její soucit Jason.

Věnuje mu pouze pohrdlivý pohled a dá se do ošetřování Gabrielova zranění.

Zamračeně její počínání sleduji. Nejprve nás ani nechtěla pustit dovnitř a teď si hraje na Matku Terezu! Vzápětí si za své sobectví vynadám. Vždyť nám pomáhá! Kde se ve mně bere ta zášť?

Po pár minutách je mi jasné, že Nefrit tohle rozhodně nedělá prvně. Vidím na ní, že ví, co dělá. Zručně omývá zaschlou krev, jako by to snad prováděla denně. Tohle zjištění mě přece jen trošku uklidní.

"Tak, hotovo," prohlásí spokojeně, když ránu konečně vyčistí a následně obváže.

"Přežije to?" Zeptá se Jason za mě.

"Nevím," odpoví Nefrit po pravdě a přehodí přes Gabriela peřinu. "Patrně ano, ale nemůžu vám nic slibovat. Ztratil hodně krve. Teď je hlavně důležité, aby se probral."

Jason přikývne. "Díky, Nefrit."

Pouze lhostejně pokrčí rameny a neomaleně nás vypakuje z pokoje s tím, že Gabriel potřebuje klid.

"Můžete přespat nahoře," kývne hlavou ke schodům do podkroví.

Jason přikývne. "Neměla bys něco k jídlu?"

"Ačkoliv ty si to nezasloužíš, tak ano, měla." Šlehne po něm nazlobeným pohledem a odejde do kuchyně.

"Odnesu si věci nahoru," kývnu na Jasona.

Jak stoupám do příkrých schodů, slyším ze zdola jejich hádku.

"Nefrit, mrzí mě, že jsem minule odjel tak narychlo. Můžeš mi to odpustit?"

"Děláš si legraci?!" Vyjede na něj. "Seš hnusnej hajzl, Jasone! Naslibuješ hory doly a pak si klidně zmizíš!"

"Mrzí mě to," je slyšet jeho kajícný hlas.

"Hele, mně je to fuk! Už nejsem tak naivní, abych ti uvěřila!"

"Já ti ale nelhal!"

"Jasone, pro mě je to uzavřená kapitola," utne ho nekompromisně Nefrit. Ještě slyším, že jí Jason něco odpoví. Ozve se třesk rozbitého skla, jak po něm Nefrit zřejmě v afektu něco hodila. Pak už je ticho.

Jason se objeví za malou chvíli s kusem chleba, který od něj vděčně přijmu. Popřeje mi dobrou noc a pak se odebere do vedlejší místnosti. Ještě než za ním zaklapnou dveře, poděkuji mu.

Pohodí hlavou na znamení, že není za co. Já však vím, že je.

Plakat už nemohu, a tak jen tupě civím do stropu a snažím se počítat imaginární ovečky. Mám příšerný strach z toho, co přijde. Že Gabriel zemře, že už nikdy neuvidím Lin s Kristiánem. Že každý jednou zemřeme a nikdo z nás neví, kdy ta chvíle nadejde. Že už se nikdy neshledám se svou rodinou...

Usnout se mi podaří až k ránu.

***

Když se druhý den probudím, všichni už jsou dávno vzhůru. S vyjímkou Gabriela, který je na tom stejně jako včera.

Po snídani tiše vklouznu do jeho pokoje a zjistím, že spí. Posadím se na tedy alespoň okraj postele a pozoruji ho.

Vypadá strašlivě nezdravě. Nejspíš proto, že ztratil tolik krve.

Promnu mezi prsty pramínek jeho vlasů. Ach, Gabrieli...

Potlačím slzy, které se mi derou do očí. Nesnesu pomyšlení, že bych ho mohla ztratit. Až nyní si uvědomuji, jak moc mi na něm záleží. Je v tom něco víc než strach, že bych si bez něj musela poradit sama. Nerozumím svým pocitům. Bála bych se o kohokoliv - o Adelline i o Kristiána. V Gabrielově případě jde ovšem o jiný druh strachu.

Vydržím u něj sedět až do oběda, kdy se na mě přijde podívat Jason.

Zůstane stát na prahu a pozoruje mě. "Je zbytečné u něj pořád sedět."

Trhnu sebou, když zaslechnu jeho hlas. Nevšimla jsem si ho.

"Mně to nevadí," pohodím hlavou.

Pokrčí rameny. "Já vím, ale měla bys něco sníst."

"Nemám hlad," zaprotestuji.

"To je jedno, něco musíš jíst."

Nevypadá na to, že by se hodlal svého plánu nakrmit mě, vzdát. Je to ta samá neústupnost, jakou vykazuje Gabriel, když na něčem trvá. Možná to tu mají všichni muži vrozené...

"Alespoň polévku si dáš," rozhodne za mne Jason a přes moje vzpouzení mě odtáhne do kuchyně.

Nad talířem teplé polévky, ze které stoupá pára, si přiznám, že jsem hlad skutečně měla. S chutí se zakousnu do krajíce chleba a naberu na lžíci hustou krémovou bramboračku. Kdyby se ke mně Nefrit chovala alespoň o kapku přátelštěji, klidně bych jí tu baštu pochválila. Takhle mlčím.
 


Komentáře

1 Angel Angel | 10. prosince 2008 v 19:41 | Reagovat

napiš pokračování k nic netrvá věčně

2 Zuzka Zuzka | 10. prosince 2008 v 21:04 | Reagovat

Super, že je zase pokračování. Na druhou stranu, vymýšlet čtyři měsíe to, že ho ovážou a nastěhují se do chalupy - to zase jako nic moc. Myslela jsem, kdo ví, co se nestane - a ono nic XD Nechci ti tvé dílo hanit, jsem ráda, že se to tu objevilo, a třeba ti tahle výplňovka pomůže k rychlejšímu napsání něčeho ještě lepšího ;)

3 olisinka olisinka | Web | 11. prosince 2008 v 13:56 | Reagovat

Spřátelíš?

4 Lištička Lištička | Web | 11. prosince 2008 v 16:18 | Reagovat

Angel: Co třeba kouzelné slovíčko "prosím"?

Zuzce: Měla jsem to vymyšleno během minuty. To, že jsem čtyři měsíce nic nenapsala, neznamená, že jsem to vymýšlela takovou dobu.

5 Lenka Lenka | Web | 11. prosince 2008 v 16:24 | Reagovat

Bylo to moc povedené...i když Nefrit je taková divná. Sice tam píšeš, že to není hrané, ale...její nenávist je hrozně nepřesvědčivá...

Jason mi je velice sympatický=))

I když tahle kapitola nepřinesla nic převratného, rozhodně se mi líbila...=))

6 KiVi KiVi | Web | 11. prosince 2008 v 16:31 | Reagovat

No mě by osobně taky lezla na nervy nějaká holka která přišla s chlápkem na kterýho jsem nasraná :D..Nedala bych jí ani ten chleba :D....Ale to jak se bojí o Gabriela..och...ach...jojo Gabriel musí bejt kus :) :D

7 Lištička Lištička | Web | 11. prosince 2008 v 16:45 | Reagovat

Lence: Že Nefritina nenávist není hraná, si myslí Katka. Já to přece netvrdím ;-)

KiVi:  Moje řeč XD

Gabriel je takové tajemné zlatíčko :) Ale to zranění mu přeji *škodolibý úsměv*

8 Jenny Jenny | Web | 11. prosince 2008 v 20:01 | Reagovat

Pěkná kapitola...jsem ráda, že Gabriel (zatím) žije...Jenom...nemůžu si pomoct, ale Jason ani Nefrit se mi moc nezdají, netuším čím to je...moc se těším  na další kapitolku.

9 Princess Denise Princess Denise | Web | 12. prosince 2008 v 14:27 | Reagovat

Hurááá! Mě se to moc líbilo, doufám, že to Gabriel přežije... Když jsi ho minule málem zabile tak jsem už tuhle povídku číst nechtěla, ale teď když je naživu tak se těším na pokračování... :o)

P.S.: Vím, že ten komentář nedává smysl... :D

10 Boo Boo | Web | 28. prosince 2008 v 11:56 | Reagovat

Myslím, že si tu ránu zasloužil xD Navíc ho takhle může Cat ošetřovat a třeba se tak dozvědět i víc o něm samým... protože z jeho minulosti neznáme nic :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.