Kapitola 18.

22. prosince 2008 v 15:52
Pro Angel a ostatní, kteří tolik prahli po nové kapitole.


Definitivně rozhodnutá poté, co jsem zvážila všechna pro a proti, jsem se vydala hledat Malfoye. Nechala jsem si jen den na rozmyšlenou. Nechtěla jsem to prodlužovat. Věděla jsem, že by mi to ještě někdo mohl vymluvit, pokud bych se svěřila. A to jsem nechtěla.

Nikomu jsem o Luciově nabídce neřekla. Spolužáci sice věděli, že jsem byla v Prasinkách s ním, ale jelikož jsme se společně objevovali již delší dobu, nikomu to zvlášť podezřelé nepřišlo. Možná Sirius prskal ještě nespokojeněji než obvykle, ale třeba to s tím vůbec nesouviselo.

Malfoye jsem našla v knihovně, jak o něčem diskutuje se Snapem.

Lucius a jeho tichý společník Snape. Ti dva k sobě měli blízko, jak jsem vypozorovala. Malfoy si vážil jen hrstky lidí. Severus Snape patřil k těm, které se jeho přízni těšili.

"Potřebuju s tebou mluvit, Luciusi," uvedla jsem bez obalu, aniž bych ho pozdravila.

Líně odvrátil pohled od Severuse a trochu překvapeně se na mě podíval.

Bylo to pro nás oba něco nového. Poprvé jsem vyhledala já jeho a ne on mě. A navíc jsem mu řekla Luciusi. Nikdy jsem ho neoslovovala křestním jménem.

"Mám tě snad prosit?" otázala jsem se, když si mě jen mlčky prohlížel a k ničemu se neměl. Měla jsem nad ním jakousi převahu, jelikož seděl a já byla tím pádem vyšší.

"Ne, jistěže ne." S ušklíbnutím vstal a zapíchl do mě svůj pohled. Moje výhoda ohledně výšky byla rázem pryč. Lucius mě o pěkný kus převyšoval.

Trochu nervózně jsem pohodila hlavou na znamení, aby mě následoval. Kupodivu bez řečí poslechl.

Odtáhla jsem ho mezi regály s knihami.

"Rozhodla ses?" Uhodl důvod mé návštěvy.

"Ano," přikývla jsem.

"A?"

"Přijímám."

Spokojeně se usmál. Zdálo se, že mou odpověď čekal.

"Ale mám několik podmínek," krotila jsem jeho nadšení, když se mě pokusil obejmout. Neměla jsem v plánu mu to nějak výrazně ulehčit.

"Co zas?" prohodil otráveně.

"Nebudeš mě mlátit."

"Fajn. Dál?" Pobídl mě netrpělivě. Zřejmě chtěl mít seznam zákazů co nejrychleji za sebou.

"Nebudeš mě podvádět," uvedla jsem druhý bod.

"Co si o mě myslíš?" Zatvářil se téměř ublíženě. Neznat ho, možná bych mu na to i skočila.

"Jen to, co je pravda," odsekla jsem. "Tak co?"

"Fajn. Ještě něco?"

"A nebudeš rozhodovat za mě." Oznámila jsem mu třetí podmínku. "Nejsem tvoje hračka, rozumíš?"

"Tss, ty jsi hrozně náročná," odfrkl chladně. "Myslíš, že tě budu poslouchat na slovo jako pejsek?!"

"Nenutím tě, abys na to přistoupil." Pokrčila jsem rameny. "Ale v tom případě zapomeň, že by mezi námi mohlo něco být."

"Kdyby mi takhle někdo kladl podmínky, víš, co bych s ním udělal?" Přimhouřil oči.

"Zmlátil? Nebo snad zabil?" Hádala jsem.

"Děláš si legraci, ale ano," pronesl tvrdě.

"Nedělám si legraci," odporovala jsem. "Já vím, čeho jsi schopný." Řekla jsem stejným tónem jako prve on.

"Nevíš, kočičko. Vůbec nic nevíš..." Z jeho výhrůžného šepotu mi naskočila husí kůže. V jeho pohledu se náhle objevilo něco, co mě vyděsilo.

Všiml si, že jsem znejistěla a naklonil se blíž. Na pohledné tváři se mu rozprostřel úšklebek, snad nějaká karikatura úsměvu. "Neublížím ti, když budeš hodná. Slibuju."

Trochu zkoprněle jsem přikývla.

Zdálo se, že ho moje reakce uspokojila, jelikož už žádné připomínky neměl a bez dlouhých cavyků mě políbil.

Nebylo to nepříjemné. Vskutku ne.

Skutečně o mě stál, cítila jsem to. Proč by se jinak tolik snažil? Byla jsem si tím jistá. Chtěl mě. Z nějakého důvodu si v zástupu všech možných dívek vybral právě mě.

Věděla jsem, že se mě hned tak nevzdá. A to bylo dobře. Po jeho boku jsem totiž získala výhody, které mi sliboval. Nikdo se mi neodvážil říct křivého slova. Dokonce ani Bellatrix, které jsem tím vypálila rybník, na mě neútočila tak okatě jako předtím. Všichni ke mně chovali tichý respekt. Stačilo kývnout a mohla jsem mít, co jsem chtěla. A patřil mi Lucius.

Ač jsem si to nepřipouštěla, přitahoval mě. Sice jsem se k němu snažila chovat chladně a odtažitě, sama jsem však cítila, že mi není lhostejný. Děsilo mě to.

Věděla jsem, že je nemožné, aby mě miloval. Přes to, že o mě nepopiratelně stál, to byl sobec, který myslel jen na sebe.

Ale nevadilo mi to. Svým způsobem jsem se ho stále bála a ráda jsem zkoušela, co si k němu můžu a nemůžu dovolit.

***

Už jako dítě jsem měla ráda bouřky. Zrovna teď jedna zuřila venku a já ji pozorovala skrze okno v knihovně, které bylo pokryté dešťovými kapkami. V dálce se ozývalo burácení hromů a zataženou potemnělou oblohu občas proťal blesk. Bubnování kapek na okenní parapet mě uklidňovalo.
Seděla jsem na pohovce vedle Luciuse. Jednou rukou mě objímal kolem ramen a něco řešil se Severusem sedícím naproti nám.

Měla jsem pocit, že se na mě všechno sype. Od doby, co jsem začala chodit s Luciusem, jsem se přátelům z Nebelvíru hodně odcizila. Všichni na mě najednou koukali jako na tu, co zradila kolej. Na tu, co se tahá s Malfoyem.

Mandy byla jediný člověk, který náš vztah neodsuzoval. Lily s Karin Luciuse snášeli v rámci možností. Přesto mi několikrát taktně naznačili, že by bylo lepší se s ním rozejít. Julie byla naopak ráda, že jsem se s ním dala dohromady. To proto, že Sirius se mnou od té doby, kdy jsem se stala oficiální dívkou Luciuse Malfoye, nepromluvil jediného slova. Totiž promluvil. Občas mě počastoval nějakou nadávkou. James s Remusem se mě sice snažili přimět, abych si s ním promluvila, ale co z toho? To on urážel mě, ne já jeho. Prý se trápil! Chacha, vtip roku!

Juliina spokojenost měla ještě jedno opodstatnění. Sirius s ní totiž začal chodit. Byl to jeho nápad a ona mileráda přijala. A pak prý, že se trápil!

Když Severus odešel, obrátil Lucius svou pozornost na mě. "Přemýšlíš, kočičko?"

"Ano," přisvědčila jsem.

"A o čem, smím-li se ptát?" Byl v mimořádně dobrém rozmaru. Jeho oči byly o stupeň méně chladné a pichlavé než obvykle.

"O tobě."

Pousmál se. "Vážně? A k jakému jsi došla závěru?"

S úsměvem jsem se na něj podívala. "Že jsi hajzlík."

Ve tváři se mu mihl překvapený výraz. Pak ho vystřídal mrazivý úsměv. "A ty pěkná mrcha." Oplatil mi stejnou mincí.

Zavrtěla jsem hlavou. "Nejsem mrcha."

Abych se ušetřila dalších proslovů, naklonila jsem se k němu a dlouze ho políbila. Nenechal se dlouho pobízet a začal mi polibky oplácet. Přibližně o minutu později nás z knihovny knihovnice vyhodila.

"Kde si myslíte, že jste?! Okamžitě ven!"

Lucius se ode mě odtáhl a knihovnici si opovržlivě změřil pohledem. "Jakým právem na nás křičíte? Já nejsem na rozdíl od vás hluchý."

"Cože?! To je neslýchané!" Durdila se ta stará paní, která byla za normálních okolností velmi milá a příjemná. "Taková drzost! Ale já to tak nenechám!"

Vzala jsem Luciuse smířlivě za ruku. "Pojď, jinak bude problém."

"To ona bude mít problém." Zasyčel na knihovnici výhrůžně, ale poslušně vstal a následoval mě ven ze dveří. Cítila jsem, jak y něj doslova sálá zlost. Jemu, Malfoyovi, se někdo opovážil přikáyat, aby opustil místnost. To bylo něco, co nedokázal překousnout.

Ještě než jsme místnost opustili, prohlásil tak, aby měl jistotu, že ho ta baba slyšela: "Ještě bude litovat..."

O dva dny poté se knihovnici na obličeji udělal ošklivá vyrážka, se kterou si nevěděla rady ani madam Pomfreyová. Knihovnice samozřejmě okamžitě žalovala, že jí Lucius vyhrožoval.

Brumbál si vzal na to konto slovo a prohlásil, že "pokud se prokáže vina nějakého studenta, bude náležitě potrestán". Ničí vina se však neprokázala a knihovnice chodila dobrých čtrnáct dní s vyrážkou v obličeji.

"Luciusi, nemáš v tom prsty, že ne?" Zeptala jsem se po ředitelově proslovu dost naivně.

Ušklíbl se. "Zasloužila si to. A může být ráda, že to není nic horšího..."

Nejprve jsem se polekala. To jí to vážně provedl jen proto, že nás vyhodila z knihovny?! Pak jsem se zamyslela. Byl vlastně v právu... Ano, nebylo správné, jak se zachoval, ale měl na to přece nárok...

Nechala jsem to být. Nechtěla jsem se s ním zbytečně hádat, nechtěla jsem to řešit.

Ačkoli jsem se tomu bránila, cítila jsem, že se pod Luciovým vlivem pozvolna měním. Jako by se začala do popředí dostávat ta sobečtější a do sebe zahleděnější Roxanna, která se stará jen sama o sebe.

Mezi mnou a lidmi kolem mě začala vznikat propast, která se stále prohlubovala. Chovala jsem se k nim odměřeně. K Lily, Mandy, Julii, Karin, Removi, Potterovi... A nejvíce k Blackovi.

Maximum svého volného času jsem teď trávila s Luciusem. Nevyžadoval to, ale já mu byl ráda nablízku a i on vítal mou přítomnost.

Bylo mi s ním dobře a pořád mi vrtalo hlavou, proč o mě tolik stál. Možná ze stejného důvodu jako Black. Ani to mě neodradilo.

Věděla jsem, že se řítím do problémů. Lucius mi nebyl zdaleka tak lhostejný, jak jsem se sama sobě i jemu snažila namluvit. Schovávala jsem se za to, že jsem neměla na výběr. Že jsem musela přijmout. Jenže ve skutečnosti v tom bylo něco víc.

Z nějakých nevysvětlitelných důvodů jsem ho měla ráda. To, že mě přitahoval byla jedna věc, ta druhá byl pocit, když byl se mnou.

Láska je vážně slepá. Zamilovala jsem se do toho největšího prevíta, který byl nablízku...

Jak jsem milovala Luciuse, tak jsem nesnášela Bellatrix. Nevynechala jedinou příležitost, jak mě zesměšnit a ponížit.

Lucius do našich sporů nezasahoval. Nesnášela jsem ho za to.

Bylo mu absolutně jedno, že si neustále děláme naschvály.

Bellatrix moc dobře věděla, že Luciuse naše hádky baví a nemíní se mezi nás plést. Náležitě toho využívala.

Jenže při tom všem jaksi pozapomněla, že to byl Lucius, kdo mi dobrovolně nabídl pomoc s učením a místo po svém boku. Neuvědomila si, že z nějakého nevysvětlitelného důvodu nade mnou drží ochranou ruku.

Sice ji nikdy neokřikl, když se do mě navážela, ale ani ji v tom nepodporoval.

Bella spoléhala na to, že jsem Luciovi lhostejná a tím pádem mi může ubližovat, jak se jí zlíbí.

Možná by to tak i dopadlo a Lucius by všechny její podrazy ignoroval, kdyby jednou nepřestřelila...
 


Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 22. prosince 2008 v 18:06 | Reagovat

Pěkné. :) Líbilo se mi to a jsem zvědavá, co Bellatrix udělala :)

2 Angel Angel | 22. prosince 2008 v 21:36 | Reagovat

Díky za novou kapitolu a za zmínění hned v úvodu, je to pro mne převeliká čest! Ale teď vážně. Je to hezké a těším se na pokračování. Napsala jsi to moc hezky a líbí se mi to naznačování zápletky mezi Siriusem a Roxanou, hádám, že se brzy pohádají, no už se těším. Veselé Vánoce všem

3 Angel Angel | 22. prosince 2008 v 21:39 | Reagovat

P.s. sorry, ale napsala jsem špatně jméno hlavní hrdinky: je to Roxanna z dvěma n. Kaji se

4 KiVi KiVi | Web | 23. prosince 2008 v 3:07 | Reagovat

óóóch ta má štěsí! Nechce si se mnou to místo vyměnit? :D:D Ježiši...Lucius...proboha...já ho chci! :D....Nic nového že? Ale mě přijde čím dál tím víc sexy :D..A hlavně ono mu na ní záleží! Neříkám že jí miluje, ale každopádně je pro něj víc než ostatní....úch začíná mi bejt horko :D  A ta vyrážka...správně! jen do ní! Veřejný prostranství, tak se tam můžou líbat ne? Závidí :D.... Fakt mě zajímá co Belatrix udělala..a jak se jí Lucius zastane...se zamiluju zase ještě víc :D:D

5 KiVi KiVi | Web | 23. prosince 2008 v 3:08 | Reagovat

PS: Promiň za překlepy a chyby...přece jen už není zrovna jasný den zalitý slunečním jasem :D

6 Lištička Lištička | Web | 23. prosince 2008 v 9:02 | Reagovat

Eliotě: Děkuji :) Nech se překvapit ;-)

Angel: Není za co :) Že jsi Roxannu napsala jen s jedním N vůbec nevadí, je to skoro jedno ;-) A jsem moc ráda, že se ti kapitola líbila :)

KiVi: Jo, Roxanna má víc štěstí než rozumu. Prozradím ti tajemství, chceš? XD Já tu káču strašlivě nemám ráda. Chová se naprosto příšerně, je blbá jak tágo a vůbec nechápu Luciuse, co na ní vidí...

7 KiVi KiVi | Web | 23. prosince 2008 v 18:05 | Reagovat

:D:D:D....Páni..ty máš super mínění o své postavě :D:D:..Ale souhlasim s tebou. Chudák Lucius co si to zase vybral? Má moc měkký srdce...:D

8 Lištička Lištička | Web | 23. prosince 2008 v 18:18 | Reagovat

KiVi: Já vím. Ale nikde není psáno, že musíš mít své postavy ráda, ne? ;-) Krom toho, možná Roxanna tak hrozná není. Třeba jsem proti ní jen zaujatá :)

Ovšem stejně si myslím, že chudák Lucík musel ztratit veškerou soudnost, jinak si nedovedu vysvětlit, proč si vybral zrovna takovou husičku... Ale je fakt, že ta holka vypadá dobře. Svět je zkátka povrchní :P

9 Amy Amy | 23. prosince 2008 v 20:06 | Reagovat

Ježíš, proč vy všichni máte tak krásný zvyk dávat kapitoly po sto letech od sebe? to se nedá číst, nebudu už nikdy začínat s nějakou nedokončenou..!!! Vždyť já se pak tak těšim na další a další... a pokračování nikde... A píšeš hezky moc:))

10 Lištička Lištička | Web | 24. prosince 2008 v 8:06 | Reagovat

Amy: Pochop, že inspirace je nevyzpytatelná a navíc není psaní to jediné, co mám na práci. Kdyby bylo, možná by to všechno vypadalo úplně jinak... Ale tvoji výtku beru - je oprávněná. A děkuji za kompliment :)

11 Jenny Jenny | Web | 24. prosince 2008 v 12:31 | Reagovat

Krásná kapitola...vzhledem k tomu, že jsem si ji přečetla dnes, ti děkuju za pěkný vánoční dárek:) Myslela jsem si, že s ním začne chodit...i když se podle mýho názoru řítí do záhuby (oo, hezký to pojem xD) Jsem zvědavá a moc se těším na další kapitolku.

12 Amy Amy | 27. prosince 2008 v 1:24 | Reagovat

To není ani toliko výtka na tebe, to je spíš rada pro mě, že budu číst jen dokončené. Já to chápu, že na to nemáš tolik času, vždyť já obdivuju už jen to, kolik času věnuješ celým těmhle stránkám a všemu na nich..!;)) A já se sobecky můžu utlouct, že jo. No, prostě se těším na pokrráčko..:)) A nemáš za co.

13 Lištička Lištička | Web | 27. prosince 2008 v 9:46 | Reagovat

Amy: Ach, tak ještě jednou trapně děkuji za tu chválu :-))

14 Amy Amy | 5. ledna 2009 v 23:48 | Reagovat

stále nemáš za co.

zajímalo by mě... když dopíšeš povídku, delší povídku, se kterou jsi předtím strávila dost času - pociťuješ radost, úlevu, stesk?  nebo něco jiného?

děkuju... za odpověď...;))

15 Lištička Lištička | Web | 6. ledna 2009 v 17:00 | Reagovat

Amy: Hm... To je složitá otázka. Anebo není složitá, ale je na ni složitá odpověď ;-)

V podstatě cítím to, co jsi popsala. Mám radost, že se mi podařilo dokončit něco, s čím jsem se strašně dlouho piplala. Na druhou stranu je mi i smutno. Přece jen, když s něčím trávíš svůj volný čas a baví tě to, těžko se s tím pak loučíš.

Když jsem dokončila Srdci neporučíš, bylo mi zvláštně. Cítila jsem se šťastná a přitom mi bylo zároveň jasné, že mi bude tahle povídka strašně chybět... :)

16 Amy Amy | 8. ledna 2009 v 22:59 | Reagovat

Díky... No, jako bych to znala. Proto povídky strašně nerada dokončuju, jenže zároveň nesnáším, když jsou nedopsané. Takže jsi mě docela uklidnila.;))

Hodně štěstí dále v psaní!

17 DenDule DenDule | Web | 14. ledna 2009 v 20:12 | Reagovat

Další díl prosím:-).. Teď sem to přelouskala od první kapitoly až sem a sem strašně zvědavá jak se to bude vyvíjet:)

P.S: píšeš moc pěkně a moc pěkně se to čte..Když se do toho začtu tak okolní svět nevnímám..a to doslova:).. Poklona je tu na pravém místě!

18 Lištička Lištička | Web | 15. ledna 2009 v 16:20 | Reagovat

DenDule: Ach, děkuji za pochvalu :-) Jsem moc ráda, že se ti to líbí.

Na nový díl teď není čas, ale slibuji, že až se ve škole trochu uklidní situace, hned se na něj vrhnu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.