Mezikapitola

8. listopadu 2008 v 12:46
Tak. Konečně jsem se dokopala k napsání kapitoly, kterou slibuji KiVi už příšerně dlouho.

Není plnohodnotná, ale jde jen o takový mezistupínek či výplň, přiblížení toho, co se děje na pozadí příběhu, zatímco Natálka s Adrianem řeší blížící se volby. Na další vývoj událostí to žádný velký dopad mít nebude.Tatáž situace je vždy vyprávěná z pohledu Báry a Filipa.

KiV: Vím, že tohle sis nepředstavovala, ale skutečně jsem nebyla s to nic lepšího vymyslet.

A vám ostatním: Velice děkuji za všechny krásné komentáře, které mi tu píšete, za postřehy, za kritiku, za vaše názory... Zkrátka za všechno, co tu po vás zůstává (snad jen vyjma reklam, které mažu ;-)). Velmi si cením každého příspěvku, který je k tématu :-)

Prožívám teď takové zvláštní období a vaše komentáře mi hodně pomáhají.


Bára


Sedím vedle Filipa a snažím se ze všech sil vypadat co nejuvolněněji. Jde mi to dost těžko. Vůbec nevnímám, co říká. Nedokážu se soustředit.

"Co je to s tebou, Báro?" všimne si. "Vůbec mě neposloucháš."

"Co?" Vzhlédnu k němu.

Povzdechne si. "Říkal jsem, že mě vůbec neposloucháš. Co se děje?"

"Nic." Zavrtím hlavou.

Upře na mě své hnědé oči. "Nelži."

Odvrátím pohled. Nedokážu se mu dívat do očí.

Filip nenaléhá a trpělivě čeká. Vím, že mě k ničemu nutit nebude. Ale taky vím, že dokud mu neodpovím, bude mu to vrtat hlavou.

"Tak dobře, řeknu ti to." Svolím po pěti minutách mlčení, když mi dojde trpělivost. Zahledím se kamsi skrze něj do dáli. "Asi jsem se zamilovala."

Nevěřícně se zašklebí. "Ty si děláš srandu, že jo?"

Probodnu ho pohledem. "Mluvím vážně."

"Ehm... Tak promiň." Zatváří se omluvně. "A do koho?" Natočí hlavu na stranu přesně tak, jak to na něm zbožnuji.

"Do jednoho kamaráda," prohlásím neurčitě.

"A? Co on na to?" zajímá se živě.

"Co by? Nic."

"Nepovídej, že se mu nelíbíš. Musel by to být vůl, kdyby si tě nevšiml."

Mám sto chutí mu oznámit: Filipe, to ty jsi vůl! Místo toho se však pousměji. "Já nevím. Chová se ke mně jen jako ke kamarádce."

"Tak mu naznač, že chceš víc," poradí mi.

Jo, tak na tom už pracuji celé týdny...

Přesto vyloudím na tváři jakýs takýs úsměv a obejmu ho. "Děkuju, Filipe. Mám tě ráda."

"Nemáš zač," odpoví mi pouze.

Ach bože, jak mu to mám jasněji naznačit?!

Filip


S Barčou je v poslední době těžké pořízení. Je věčně roztěkaná a zamyšlená, nedokáže se na nic soustředit.

"Co je to s tebou, Báro?" podivím se, když už zase civí někam mimo a vůbec nevnímá, co jí říkám. "Vůbec mě neposloucháš," obviním ji.

"Co?" vzhlédne ke mně tím svým pohledem, který mě vždycky dostane.

"Říkal jsem, že mě vůbec neposloucháš," povzdechnu si. "Co se děje?"

"Nic," zavrtí hlavou tak nepřesvědčivě, až se musím pousmát. "Nelži."

Trvá dlouho, než promluví. Zřejmě se jí do svěřování příliš nechce.

"Tak dobře, řeknu ti to," svolí nakonec a odvrátí pohled. "Asi jsem se zamilovala."

"Heh, ty si děláš srandu, že jo?" nadhodím s úsměvem, kterým jen stěží zamaskuji to šokující zjištění. Zatraceně, do koho?!

Marně se modlím, aby jen žertovala.

Probodne mě pohledem. "Mluvím vážně."

"Ehm... Tak promiň," zatvářím se omluvně. "A do koho?" zeptám se a snažím se, aby to nevyznělo příliš dychtivě.
"Do jednoho kamaráda," prohlásí neurčitě.

Ach ne. Bára má spoustu kamarádů... Určitě je to jeden z těch, co s nimi chodí na bowling.

Snažím se vzpomenout si na nějaké jméno, které by často opakovala. Vybaví se mi nějaký Marek, Tomáš, Pavel, Petr...

"A? Co on na to?" zajímám se a doufám, že mi řekne, že on ji nemiluje a já ji budu moct alespoň utěšit.

"Co by? Nic," pokrčí rameny.

"Nepovídej, že se mu nelíbíš. Musel by to být vůl, kdyby si tě nevšiml," prohlásím hořce.

Barča se pousměje. "Já nevím. Chová se ke mně jen jako ke kamarádce."

"Tak mu naznač, že chceš víc," poradím jí s těžkým srdcem. Co jiného bych jí asi tak měl říct?

Věnuje mi jeden ze svých nádherných úsměvů. "Děkuju, Filipe. Mám tě ráda."

Nechám se od ní obejmout a stojí mě spoustu přemáhání tvářit se, že jsem v pohodě.

"Nemáš zač," odpovím jí a na víc neseberu odvahu. Mohl bych jí sice říct, že ji mám taky moc rád... Ale nějak to považuji za bezpředmětné.

Proč mě bere jen jako kamaráda?!

Bára


"Co ta tvoje tajná láska?" nadhodí Filip o pár dní později.

Přistiženě sebou cuknu.

"Eh?"

"Ten kluk..." připomene mi. "Už jsi mu něco naznačila?"

Naznačila, Filipe, naznačila. Odpovím mu v duchu a v hlavě si promítnu minulý týden, kdy jsem se ho každou chvíli nenápadně dotýkala a snažila se mu říct, jak moc ho mám ráda. A on? Dělal, jako by nic.

"No jo," prohlásím nahlas. "Jenomže buď je to takovej ťulpas, že to nevidí anebo schválně dělá, že to nevidí."

"Tak mu to řekni na rovinu," nabídne mi řešení.

"A co když tím to přátelství zničím?" vyslovím variantu, které se bojím nejvíc. Za žádnou cenu ho nechci ztratit.

"No... Musíš to prostě risknout. Risk je zisk," pousměje se.

Fajn, hochu. Hop nebo trop.

"Filipe?" oslovím ho měkce.

"No?" podívá se na mě.

Tak do toho! Nadechnu se. Tři... dva... jedna...

"Jé, nazdar lidi!" zahaleká na nás Adrian a okamžitě si k nám přisedne. "Čau Barborko!" lípne mi pusu na tvář a obejme mě kolem ramen. "Jak se máš?"

"Skvěle," zamumlám s pohledem upřeným do podlahy. Krucinál, Adriane, musel ses objevit právě teď?!

Filip


"Co ta tvoje tajná láska?" zeptám se Báry asi pět dní po našem rozhovoru.

Přistiženě sebou trhne.

"Eh?" zareaguje.

"Ten kluk..." připomenu jí. "Už jsi mu něco naznačila?"

Minulý týden byl pro mě naprosto šílený. Bára mi pořád opakovala, že mě má strašně ráda a jak jsem pro ni důležitej. Zjevně nechtěla, abych na toho kluka žárlil. Pche! A ještě horší bylo, když se mě třeba úplně náhodou dotkla. Ten pocit, kterej se vám rozlije po celém těle... Jen stěží jsem se dokázal tvářit, že se nic neděje.

Je možný, aby věděla, jakej jsem do ní blázen?!

"No jo," prohlásí. "Jenomže buď je to takovej ťulpas, že to nevidí anebo schválně dělá, že to nevidí."

"Tak mu to řekni na rovinu," hlesnu ztěžka. Jasně, nesmím být sobec. Miluje někoho jinýho, tak bych se s tím měl smířit, sakra! Jsem přece její kamarád. Neměl bych bránit jejímu štěstí.

Ježíši, to jsou kecy jak z červený knihovny...

"A co když tím to přátelství zničím?" stará se.

Jo, tak toho já se bojím taky, milá Barčo. Proto se taky pořád tvářím, že se nic neděje a že jsi moje skvělá kamarádka...

"No... Musíš to prostě risknout. Risk je zisk," pousměji se. Možná budeš mít větší odvahu, než já, dodám v duchu, což samozřejmě nemůže slyšet.

"Filipe?" oslovím mě tiše.

"No?" zvednu k ní pohled.

Chvíli mlčí, zjevně váhá. Napjatě na ní zírám.

"Jé, nazdar lidi!" zahaleká na nás Adrian a okamžitě si k nám přisedne. "Čau Barborko!" políbí Báru krátce na tvář a obejme ji kolem ramen. "Jak se máš?"

Mám chuť toho tupce zaškrtit. Nejen, že nás vyrušil, ale ještě ji objímá a dal jí pusu!

"Skvěle," zahučí Barča a má napilno prohlížet si svoje nové tenisky.

Projede mnou vlna zděšení. Proboha, snad ten kluk, co ho miluje, není Adrian!

Bára


"Báro? Chtěl jsem se tě na něco zeptat," osloví mě Filip.

"Tak se ptej," pobídnu ho s pokrčením ramen. Už jsem tu snahu naznačit mu, že ho miluju, vzdala. Asi mě bere jen jako kamarádku, když na moje náznaky nereagoval. A já nechci zničit naše přátelství. Sice to bolí, ale život jde dál...

"Ten kluk, jak ho miluješ..."

Celá se našponuji. Že by?!

"...není to Adrian?" dokončí větu.

"Adrian?! Jak tě to napadlo?" vyletím. Copak to byl Adrian, komu jsem neustále omílala, jak mi na něm záleží?!

"Nezlob se. Já jen... prostě mi to tak přišlo," omluví se a já mám pocit, že mu po tváři přelétl spokojený úsměv.

"Ne, to je v pořádku. Ale věř mi, že Adrian to vážně není." Zakroutím nechápavě hlavou nad tím jeho absurdním nápadem. Já a Adrian? Kristepane! To dřív začnou růst na jabloni párky...

"A... něco nového?"

Dojde mi, na co naráží. "Vzdávám to. Má mě rád jen jako kamarádku a já to respektuju," pohlédnu na něj vážně.

"To... je mi líto," obdaří mě zářivým úsměvem.

"Netváříš se tak," poznamenám temně.

"Jo, aha, ehm... promiň." Nasadí pohřební výraz. "Ber to tak, že je to idiot a nezaslouží si tě."

"Hm, dík za útěchu," zavrčím.

Filip


"Báro? Chtěl jsem se tě na něco zeptat," oslovím Barču. Odhodlával jsem se k tomu dost dlouho. Nejtěžší bylo připravit se na variantu, že to tak doopravdy bude. Cokoliv bych snesl, jen ne to, že se Bára zamiluje do mého nejlepšího kamaráda, který má holky jen na hraní.

"Tak se ptej," pobídne mě neutrálně.

"Ten kluk, jak ho miluješ..."

Všimnu si, že strne.

"...není to Adrian?" dokončím větu.

"Adrian?! Jak tě to napadlo?" vyletí rozzlobeně.

"Nezlob se. Já jen... prostě mi to tak přišlo," omluvím se okamžitě a honem schovám blažený úsměv, který se mi rozlije po tváři.

"Ne, to je v pořádku. Ale věř mi, že Adrian to vážně není." Zavrtí nechápavě hlavou, div, že si nezaťuká ukazováčkem na čelo.

"A... něco nového?" hlesnu přiškrceně.

"Vzdávám to," rozhodí rukama smířeně. "Má mě rád jen jako kamarádku a já to respektuju."

"To... je mi líto," usměji se šťastně. Takže Barča je volná... Skvělé!

"Netváříš se tak," poznamená zamračeně.

"Jo, aha, ehm... promiň." Nasadím smutný výraz a v duchu si vynadám do debilů. Já se tady můžu zbláznit radostí a ona se mezitím trápí! "Ber to tak, že je to idiot a nezaslouží si tě," pokusím se ji utěšit.

"Hm, dík za útěchu," zavrčí nenadšeně.

Bára


Filip mi šíleně leze na nervy. Poslední dobou je pořád veselý, ale kdykoliv se ho zeptám, co se děje, tvrdí, že nic. Jestli je v tom nějaká holka...

Například teď se baví s nějakou Adrianovou bývalkou. Něčemu se spolu smějí. Grrr.

Všimne si, že je pozoruji, protože se s tou pipkou rozloučí a přijde ke mně.

"Máš špatnou náladu?" stará se.

"Jo!" odseknu. Doteď si klidně flirtoval s tou husou a najednou ho zajímám!

"Pořád se trápíš kvůli tomu klukovi?" uhodne důvod.

"Mhmm," zamumlám neochotně.

"Kdo to je?" zeptá se nečekaně.

Nevěřícně na něj zůstanu civět. "Ty nevíš?!"

"A jak bych to asi tak mohl vědět?! Neřekla jsi mi to!"

Potřesu hlavou nad jeho zabedněností. "Jsi to ty, Filipe."

Ohromeně na mě zírá. "Já?!"

"Ty," přisvědčím vážně.

"Báro... já..." koktá.

Pobaveně sleduji, co z něj vypadne. Najednou už ani nejsem naštvaná. Spíš šokovaná z toho, že mu mé narážky nedocvakly. Ti kluci jsou občas tak příšerně natvrdlí...

"Bál jsem se, že tě ztratím." Poskládá konečně nějakou souvislou větu a váhavě mě vezme za ruku. "Já tě totiž taky miluju."

Náhle mám pocit, že na světě neexistuje šťastnějšího člověka. Usměji se na něj a jelikož vidím skrze otevřené dveře na chodbu přicházet Adriana, nenápadně svou ruku z té jeho vyprostím. "Po škole to dořešíme, ano?"

Přikývne se spokojeným úsměvem.

Filip


Barča se z toho odmítnutí stále ještě nevzpamatovala. Je mrzutá, někdy i smutná a já bych jí tak strašně rád něčím potěšil... Myslím na ní v jednom kuse. I teď, když kecám s jednou z těch Adrianových ex-milenek.

Ucítím na sobě její pohled. Je smutný, možná i trošku naštvaný.

"Už musím jít," rozloučím se s tou holkou spěšně a namířím si to Báře.

"Máš špatnou náladu?" zeptám se starostlivě.

"Jo!" odsekne rozzlobeně.

"Pořád se trápíš kvůli tomu klukovi?" tipnu si, proč se mračí jak sto čertů.

"Mhmm," zamumlá neochotně. Vyložím si to jako souhlas.

"Kdo to je?" položím jí otázku, která mě pálí už nějakou dobu.

Zůstane na mě nechápavě zírat. "Ty nevíš?!"

"A jak bych to asi tak mohl vědět?! Neřekla jsi mi to!" ohradím se dotčeně.

Zakroutí nechápavě hlavou. "Jsi to ty, Filipe."

"Já?!" vydechnu šokovaně. Jestli je tohle vtip, tak je hodně blbej.

"Ty," přikývne.

Kdyby si dělala legraci, tvářila by se jinak. Pochopím, že to myslí vážně.

"Báro... já..." začnu koktat.

Tak ona celou tu dobu miluje mě?! Ty letmé doteky a tak... To nebyla náhoda?!

Tělem se mi rozlije nepopsatelný pocit štěstí. Jsem fakt vůl, že mi to nedošlo dřív!

"Bál jsem se, že tě ztratím." Vymyslím po pár sekundách blekotání konečně nějakou rozumnou větu.

Barča se konečně netváří jako uzlíček neštěstí. Dokonce se mírně usmívá.

Váhavě ji vezmu za ruku a odhodlám se k přiznání, které jsem jí toužil říct už příšerně dlouho. "Já tě totiž taky miluju."

Bářin úsměv se ještě rozšíří. V jejích očích čtu nepopsatelnou radost. Vykroutí se z mého sevření a navrhne mi: "Po škole to dořešíme, ano?"

Odpovím jí souhlasným pokývnutím chvilku před tím, než se k nám přidá Adrian a začne nám popisovat nový objekt svého zájmu, na který narazil u hlavní nástěnky.
 


Komentáře

1 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 8. listopadu 2008 v 13:30 | Reagovat

Super, super... a ještě jednou super...

Sice to není fantazi povídka ale strašně se mi líbí.. tyhle věci ti vážně jdou...

Zajímalo by mě, jak Filip a Barča vypadají.. XD

2 Lištička Lištička | Web | 8. listopadu 2008 v 13:42 | Reagovat

Estel: Díky moc :)

Co se tvé otázky týče: Filip je podle mého černovlasý a hnědooký a Barča je tmavovláska ostříhaná nakrátko. Stačí to takhle? ;-)

3 KiVi KiVi | Web | 8. listopadu 2008 v 14:26 | Reagovat

To je chytrost :D:D Nojo klukům chybí, inteligence :D Tohle by došlo i mě! Já, která nechápu žádný vztahy a nic, tak bych to pochopila a to už je co říct :D:D....Je to zajímavý, ale přece by mě víc zajímaly ty volby :D (mám si připravit praporek s fotkou Natálie?xD) Ale s tim nic neudělám no :) Znám, když se zasekneš a nejde psát dál :)

4 XXX XXX | Web | 8. listopadu 2008 v 14:43 | Reagovat

máš hezký blog!!!

5 Lištička Lištička | Web | 8. listopadu 2008 v 14:47 | Reagovat

KiVi: On je Filip tak trochu trouba a ňouma, víš? Prostě dokud mu to Bára neřekla narovinu, vůbec ho nenapadla možnost, že by tím neznámým mohl být on ;-)

Já vím, já vím :) Mám tam pár slepých míst. Kdyby mě náhodou něco napadlo, rozhodně napíšu další kapitolu, ale to je v tuto chvíli to jediné, co mohu slíbit.

6 Alegra Alegra | E-mail | 8. listopadu 2008 v 16:39 | Reagovat

Je to super, ale kdy napíšeš kapitolu k Věřit a doufat. Jsem zvědavá jak to dopadne s Gabrielem..

7 Lištička Lištička | Web | 8. listopadu 2008 v 16:44 | Reagovat

Alegře: To nevím. Nejspíš, až na to budu mít náladu ;-) Ale už vím, co s ním provedu XD

8 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 8. listopadu 2008 v 18:27 | Reagovat

Jo... dokážu si je představit.. :) Moje fantazie mě nikdy nezklame.. no občas...

XD Zajímavý já si Barču představuju jako Pansy... jen prostě s lepší povahou.. :)

9 Lištička Lištička | Web | 8. listopadu 2008 v 18:32 | Reagovat

Estel: Nene, to ne. Pansy má moc dlouhé vlasy. Ve třetí kapitole Adrian o Báře mluví a mimo jiné zmiňuje, že má kraťoučký sestřih. Její vlasy jsou rozhodně o dost kratší než Pansyino mikádo :)

10 JayJay JayJay | 8. listopadu 2008 v 18:51 | Reagovat

Ani nevis, jak dlouho jsem na pokracovani tehle povidky cekala. Dekuju.

11 Lištička Lištička | Web | 8. listopadu 2008 v 19:00 | Reagovat

JayJay: Není zač :) Vůbec jsem netušila, že se na pokračování těší tolik lidí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.