Kapitola 17.

14. listopadu 2008 v 21:05
Myslím, že jsme zhruba v polovině téhle povídky, možná maličko za.

Budu ráda, když mi v anketě sdělíte váš názor :-)


Mé výsledky v hodinách obrany proti černé magii se pozvolna měnily k lepšímu.

Bylo to díky Luciovi. Skutečně jsem se díky němu podstatně zdokonalila. Ačkoliv se mi to příčilo, vážně mi pomohl. Nikdy bych neřekla, že umí myslet nejen na sebe.

Dokonce jsem občas postřehla, že se ke mně chová skoro jako k sobě rovné. Ale jen, pokud jsme byli sami. Před ostatními, zvláště před partou jeho kamarádíčků, to byl stále ten starý známý Lucius. Zmijozelští nesli dost těžce, že se dobrovolně uvrtal do doučování nebelvírské holky. A dávali mi to najevo při každé příležitosti.

Jednou jsme na skupinku Luciových nejvěrnějších narazili při cestě na večeři. Jakmile jsem je zaregistrovala přicházet z jedné s postranních chodeb, okamžitě jsem zalitovala, že jsem raději nešla do věže. Jenže bylo pozdě, už mě viděli, a já nechtěla, aby to vypadalo, že před nimi utíkám.

"Luciusi, ty se ještě taháš s touhle spodinou?" pronesla Bellatrix namísto pozdravu.

Její otázka mě naštvala. Ona si prostě nedá pokoj...

"Urážením ostatních si léčíš své komplexy, Bellatrix?" Zeptala jsem se jí na oplátku.

"Já žádné komplexy nemám, ale ty zjevně ano." Vrátila mi moji urážku jedovatě.

"Nech toho, Bello." Zavrčel Lucius otráveně a objal Narcissu, která se k němu lísala, kolem pasu. Bellatrix kupodivu poslušně zmlkla, nepřestávala mě však probodávat nepřátelským pohledem.

Tahle cesta na večeři byla nejdelší v mém dosavadním životě. Zmijozelští na mě koukali skrze prsty a já doslova odpočítávala metry, které mě dělily od kolejního stolu.

Sotva jsme však společně vstoupili do Velké síně, stočily se pohledy celého nebelvírského stolu na mě. Když jsem si sedla a pozdravila své přátele, kteří mi váhavě odpověděli, stále jsem cítila, jak se na mě dívají.

První, kdo promluvil, byl Black. "Vidím, že jsi se rychle spřátelila," pronesl špičatě.

Zvedla jsem hlavu a propíchla ho otráveným pohledem. Poslední, na co jsem měla náladu, bylo hádat se s ním. On o to však zjevně stál.

"Jen je smůla, že je Malfoy zasnoubený s Narcissou. Ale to tobě vlastně nevadí, že?" Provokativně nadzvedl jedno obočí a já najednou dostala příšernou chuť zapíchnout do něj vidličku. Ale ovládla jsem se. Dál jsem mlčela a naivně doufala, že zmlkne.

"Proč by taky mělo? Jeden vztah sem, druhý zase tam." Mlel jako kolovrátek dál.

"Siriusi, brzdi," promluvil James opatrně.

"Brzdi? Vždyť říkám pravdu!" Ohradil se Black.

"I kdyby to pravda byla, je to věc Rox a ne tvoje," podpořil mě i Remus.

"No jasně..." Sirius zamračeně vstal a naštvaně opustil místnost. Julie se zvedla chvíli po něm. Jak nenápadné!

Sotva byli pryč, promluvila jsem. "Mohl byste mu někdo laskavě říct, že na ty jeho připomínky nejsem zvědavá?!"

"Já nevím, co to do něj vjelo." Zatvářil se Remus omluvně. "Takový normálně nebývá."

"Pokusím se s ním promluvit," slíbil mi James.

Jestli s ním promluvil nebo ne, to nevím. Každopádně toho Sirius skutečně nechal a spokojil se jen s protivnými pohledy, kterými mě každou chvíli častoval.

Bylo to roztomilé. Čím lépe jsem vycházela s Malfoyem, tím hůř se ke mně choval Black. Taková nepřímá úměrnost, řekla bych. Julii to vyhovovalo, protože na mě nemusela žárlit, ale ostatním přátelům to vadilo.

"Co máš s Malfoyem?" Ptala se mě pár dní po roztržce po vyučování Lily. Její hlas zněl starostlivě, což mě popudilo.

"Nic. Doučuje mě," odsekla jsem. "Co pořád máš?!"

"Jen nechci, aby ti nějak ublížil." Pozorovala mě a ve smaragdově zelených očích se jí odrážela obava.

"Neboj Lily, já vím, co dělám." Ujistila jsem ji přezíravě.

"Tím si právě nejsem tak jistá..." Ušklíbla se.

Jako na potvoru na mě čekal Lucius před učebnou. Lily mě jen vyprovodila káravým pohledem a šla si po svých.

"Co zase chceš?" Zavrčela jsem. Stále ještě jsem z něj měla tichý respekt a strach, který se mi dařilo úspěšně maskovat.

"Musím pokaždé, když tě potkám, něco chtít?" odpověděl mi otázkou.

"Ale tys mě nepotkal. Čekal jsi na mě," zhodnotila jsem, že si jeho výpověď se skutečností kapku odporuje. "Tak co chceš?"

"Hmm... Jdeš rovnou k věci," protáhl. "To se mi líbí."

"Mluv," pobídla jsem ho. "Nemám na tebe celý den."

Něco nesrozumitelně zavrčel - zřejmě nějakou nadávku, ale pak promluvil zřetelně. "Pojď se mnou do Prasinek."

Nebyla to otázka ani prosba. Byl to rozkaz.

"Pročpak nejdeš s Bellatrix?" nadhodila jsem.

"Proč právě s ní?" zajímalo ho.

"Ani nevím." Pokrčila jsem rameny. "Tak třeba s Narcissou, tvou budoucí ženuškou."

"Žárlíš?" Pousmál se.

"Věřím, že by se ti to líbilo, ale musím tě zklamat. Ne, nežárlím," ujistila jsem ho chladně.

Zamračil se. "Už zase jsi drzá."

"Ano, to já bývám často."

"Tak půjdeš?" Byl netrpělivý.

Vida, přece jen to byla otázka...

"Rozmyslím si to," odbyla jsem ho.

Naklonil se ke mně. "Dobře."

Potom mě krátce políbil na rty a zmizel. Víc nic.

Nechápavě jsem se za ním dívala. Že by konečně pochopil, že násilím u mě nic nezmůže?

Nad jeho nabídkou jsem skutečně přemýšlela. Bylo mi jasné, že pokud kývnu, budou to všichni brát jako rande.

Odmítnou jsem nemohla. Nebo nechtěla? Asi obojí. Lákalo mě s ním někam jít. Zároveň jsem se toho obávala.
Věděla jsem, že on je zvyklý dostat to, co chce. Vždycky. Tak mi to řekl. A mě zjevně chtěl. Lichotilo mi to. A taky děsilo.

Nakonec jsem vážně kývla. Další okamžik, kterým jsem mohla změnit to, čím jsem dnes. Nevyužila jsem ho. Nejspíš jsem měla...

***

Kráčela jsem vedle Luciuse a napůl ucha poslouchala jeho povídání.


Po očku jsem si ho prohlížela. Měl na sobě drahý kabát dlouhý až na paty, který mu moc slušel.

Vlastně jsem ho nikdy neviděla v ničem, co by mu neslušelo...

Překvapilo mě, jak se choval. Totiž naprosto normálně. Sice tedy mluvil pořád on, ale co taky čekat od kluka jeho charakteru?

Courali jsme Prasinkami sem a tam a já si užívala pohledů ostatních. Některé byly závistivé, jiné spíš nenávistné.
Když už jsem si myslela, že přijmout zase nebyl tak špatný nápad, šokoval mě něčím, co jsem podvědomě tušila, ale odmítala si to připustit.

"Roxanno, mám pro tebe nabídku," vypadlo z něj.

"A co mi chceš nabídnout?"

Zastavil se, tak jsem zastavila taky a tázavě se na něj zahleděla. Čekala jsem cokoliv.

Lucius se vyzývavě pousmál. "Sebe."

"Sebe?" Pozvedla jsem obočí a marně snažila sebe samu přesvědčit, že je to jen nějaký nepovedený žert.
"Místo po mém boku," upřesnil.

Zatmělo se mi před očima. Jo, tak tohle je dost silný kafe...

Všiml si mého rozrušení a bylo vidět, že ho to potěšilo.

"Tahle nabídka se neodmítá," upozornil mě s triumfálním výrazem.

Nevím proč, okamžitě se mi vybavilo slovní spojení "limitovaná série", které jsem zaslechla čertvíkde. Nebo "limitovaná edice"?

Souprava malých blonďatých Luciusů Malfoyů, panenek pro všechno... Jo, tak tohle by šlo.

"Co na to Narcissa?" Otázala jsem se ho provokativně, když jsem se trochu vzpamatovala z toho šoku, přestože mi bylo jasné, že se své snoubenky jistě neráčil zeptat, co tomu říká.

"Co by? Není to její věc." Odfrkl dle mého očekávání.

"Je to tvá nastávající." Upozornila jsem ho na fakt, že se za rok musí ženit.

"Já jsem si ji nevybral!" odsekl. Pak navázal tam, kde skončil, než jsem ho přerušila. "Roxanno, po tom, co ti nabízím, touží každá! Jsem přitažlivý a bohatý."

Musela jsem se ušklíbnout. Slovo skromnost nejspíš v životě Malfoyů nemělo co pohledávat.

"Mám vlivné známé," pokračoval. "Takovou moc a respekt získáš jen jako má dívka!"

Nebo děvka, dodala jsem v duchu překlad jeho nabídky.

"A proč to nabízíš zrovinka mně?"

"Nevím. Líbíš se mi." Odpověděl pohotově a kupodivu to znělo i upřímně.

"Aha." Pokusila jsem se zamaskovat, že mě to potěšilo. Protože mě to skutečně potěšilo. Komu by nelichotil kompliment od tak pohledného kluka? "A na to jsi přišel kdy?"

"Když jsi do mě vrazila první den u kočárů. To, jak ses na mě podívala... Bázlivě a zároveň vzdorovitě. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Já nevím, co od tebe čekat, Roxanno... Chvíli jsi poslušná a pokorná, ale když už mám pocit, že tě znám, uděláš něco, čím mě překvapíš."

Nějak jsem nevěděla, co na to odpovědět. A cítila jsem, že jsem v pěkné bryndě.

"Jednou jsi odtažitá a chladná, podruhé zase vyzývavá. Mate mě to."

Náhle mě něco napadlo. "Co když jsem mudla?" Zeptala jsem se ho a se zájmem sledovala, jak se zamračil.

"Nepovídej nesmysly a nesnaž se odbíhat od tématu," okřikl mě.

Povzdechla jsem si. Neodbíhej od tématu... Jenže tohle bylo v tuto chvíli víc než jen aktuální.

"Ty jsi zvyklý dostat vždycky co chceš, že?" Obrátila jsem list.

"Ano, už jsem ti to říkal."

"Tak proč se mě vůbec ptáš? Stejně mě k tomu nějak donutíš, nemám pravdu?"

"Byl bych rád, kdyby ses rozhodla z vlastní vůle. Samozřejmě budeš moje tak jako tak, ale pokud to nebude nutné, nechci tě zastrašovat nebo k ničemu nutit."

Cože?! Brada mi poklesla málem až ke kolenům. "A co jsi dělal do teď?!"

"To proto, že jinak by ses se mnou vůbec nebavila." ohradil se.

Potřásla jsem hlavou. Možná měl pravdu, ale omlouvalo ho to?! Ne, to rozhodně ne.

"Takže se mě ptáš, jestli se podřídím dobrovolně anebo nedobrovolně?" Ujistila jsem se, jestli jsem ho správně pochopila, přestože mi bylo jasné, že tenhle návrh hodný Malfoye, mi skutečně předložil.

"No, v podstatě ano."

Viděla jsem na něm, že jsem právě získala plusový bod k dobru za bystrý úsudek.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Tomu říkám sebevědomí...

"Nemusíš odpovídat hned," povolil mi milostivě. "Ale rozmysli si to."

Vzmohla jsem se pouze na kývnutí.

Tu noc jsem nespala. Přemýšlela jsem.

Bylo pošetilé přijmout zrovna tak jako odmítnout. Jenže... Měla jsem na výběr? Zjevně ne.

Druhý den jsem měla jasno. Věděla jsem, co udělám. A bylo mi jasné, že toho budu později litovat. Že dělám zřejmě největší chybu svého života. Lucius byl všehoschopný a já věděla, že ať už se rozhodnu jakkoliv, nedopadne to se mnou dobře. Možná by východisko bylo, jenže na něj jsem v tu chvíli vůbec nemyslela.

Zvolila jsem si cestu, která rozhodla o zbytku mého života. Dneska už to vím, tehdy jsem to tak ještě nebrala. Jedno rozhodnutí, které mi změnilo celý život.

Co by se stalo, kdybych zvolila druhou možnost? Jo, to mě vždycky zajímalo. Bohužel se to už nikdy nedozvím.
 


Anketa

Co myslíte, jak se zachová Roxanna?

Přijme.
Odmítne.
Vůbec nevím.

Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 14. listopadu 2008 v 23:29 | Reagovat

Přečtu někdy v přítích dnech (takže zítra :D).. Dneska jsem na tu už úplně vygumovaná, nevnímala bych to.. Co dokáže ospalost udělat, že?

2 Zdeněk Pekař Zdeněk Pekař | E-mail | Web | 15. listopadu 2008 v 6:32 | Reagovat

Hezké záhlaví

3 Princess Denise Princess Denise | Web | 16. listopadu 2008 v 21:25 | Reagovat

No tak to jsem zvědavá, ale myslím, že to přijme....

4 Eliota Eliota | Web | 16. listopadu 2008 v 22:26 | Reagovat

Krásné. :) Povídka se začíná odebírat zajímavým směrem ;)

5 Jenny Jenny | Web | 17. listopadu 2008 v 18:06 | Reagovat

Tahle kapitola mi udělala velkou radost. Za prvé byla báječná a za druhé byla báječně dlouhá:) Já si myslím, že Rox přijme...přece jenom, je to dost lákavá nabídka, pokud si odmyslím pár detailů:D Moc se těším a jsem moc zvědavá na další kapitolu.

6 Lištička Lištička | Web | 18. listopadu 2008 v 16:51 | Reagovat

Děkuji vám :-)

7 Amy Amy | 2. prosince 2008 v 20:35 | Reagovat

Ta kapitolka se mi líbila a potěšila mě z několika důvodů - byla hezká, byla dlouhá, ale hlavnš BYLA! Fakt moc se těšim na pokráčko..:))

8 Angel Angel | 9. prosince 2008 v 12:14 | Reagovat

Ahojky, kdy přidáš další kapitolu? Je to úžasná povídka.

9 Lištička Lištička | Web | 9. prosince 2008 v 17:30 | Reagovat

Amy: Děkuji za tolik pochval :-)

Angel: Vůbec nevím. Možná až o vánočních prázdninách. Momentálně nemám čas psát.

10 Valli Valli | Web | 14. prosince 2008 v 13:52 | Reagovat

Pááááni zajímavá kapitolka!Honem další dílek!Už se nemůžu dočkat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.