Vymyslete název

28. října 2008 v 15:41
Jedna strašlivě stará záležitost, kterou jsem napsala letos v létě. Název mě žádný nenapadá, takže jste na řadě vy :)

Není to žádné veledílo, ale spíš taková lehká oddychovka na odreagování.


Zoufale moc potřebuji někoho obejmout. Mám zase jednu ze svých mrzutých nálad, kdy se lituji a užírám představou, že jsem jediný človíček na světě, kterého nemá nikdo rád. Jenomže tu není nikdo, komu bych se mohla svěřit. Buddy, můj věrný přítel a jediný kamarád, kterého jsem kdy měla, umřel před půl rokem.

Ne, nejednalo se o žádného kluka, dobrý bože. Chtěla bych vidět, kdo by svého syna pojmenoval Buddy... Zní to šíleně.

Buddy byl můj pejsek. Tmavohnědý s karamelovýma očima. Taková pouliční směska. Našla jsem ho na ulici. Tehdy pršelo a já se před deštěm schovala do zastávky autobusu. Buddy taky. Seděl tam v koutě a třásl se zimou. Bylo mi ho líto. Vyndala jsem z tašky rohlík, který mi zbyl od svačiny a nabídla mu ho. Absolutně jsem zapomněla, že se cizím psům mám vyhýbat velikým obloukem, protože by mohli být vzteklí. Buddy vztekle nevypadal. Byl jen hladový. Rohlík vděčně zhltl a jako poděkování zavrtěl ocasem. Potom na mě prosebně koukal - zřejmě doufal, že ještě něco dostane. Jenomže já už jsem nic neměla. A tak jsme tam společně stáli... tedy, já stála, on seděl... a čekali, až se liják přežene. Když konečně vysvitlo sluníčko, Buddy už mě odmítl opustit. Jako ocásek mě následoval až do naší čtvrti. Neměla jsem to srdce ho vyhodit.

Mámina první věta zněla neblaze. "Co tu dělá ten smradlavý pes?!"

Nechtěla o tom, že bychom si mohli Buddyho nechat, ani slyšet. Na její vkus byl moc špinavý, zablešený, veliký (Všechno, co bylo větší než jezevčík, považovala za velké. I když je pravda, že Buddy byl velký asi jako vlčák, tudíž byla v právu.) a smrděl jako mokrý pes. Jak logické, když mokrý byl, že?

Nakonec si na něj máma přece jen zvykla. Buddík se stal mým společníkem a věrným posluchačem mých strastí, které jsem mu často odříkávala. Pomáhalo mi to. A mohla jsem ho obejmout. Teď nemám ani jeho.

Vzpomínka na něj ve mně vyvolá lítost. Okamžitě si zapnu hudební přehrávač, abych tu tesknou atmosféru alespoň trochu přebila.

Dle nepsaných zákonů romantických povídek bych měla jít ven a potkat svého vysněného prince. Anebo by měl zazvonit u mých dveří poslíček se vzkazem, že jsem ta nejkrásnější bytost a podpisem Tajný ctitel. Docela ráda bych uvěřila tomu, že mě vážně něco takového potká. Koneckonců, mohla bych obejmout alespoň toho poslíčka, kdyby vypadal k světu...

Zavrtím sama nad sebou hlavou. Holka, holka, s tebou to nevypadá dobře... Jsou tyhle myšlenkové pochody vůbec normální?

Moje rozjímání vyruší zvonek. Nadskočím leknutím. Že by přece jen?

Vyprsknu smíchy, když místo svého vysněného prince spatřím ve dveřích starého plešatého souseda.

"Je tu něco k smíchu?" Zamračí se a na čele mu naskočí obrovská modrá žíla. Preventivně se otřesu odporem. Brr.

"Ale kdepak." Zavrtím vehementně hlavou. "Dobrý den. Co potřebujete?"

"Uvítal bych, kdyby sis laskavě ztišila tu příšernou muziku."

"Ale samozřejmě." Usměji se medově. Ve skutečnosti to ve mně vře vzteky. Dědku plesnivej! Co máš proti mému oblíbenému cédéčku?! To se nedá poslouchat potichu! "Je to všechno?"

Když přitaká, sladce se s ním rozloučím a přibouchnu mu před nosem dřív, než si vymyslí další věci, za které by mi mohl vynadat. Když ještě žil Buddy, neustále si na něj stěžoval, že štěká. Kdo by to byl řekl, že bude štěkat, když je to pes, co?

Neochotně otočím vypínačem volume na minimum. Nevydržím to však dlouho. Zkoušeli jste někdy poslouchat ukřičenou muziku potichu? To prostě nejde! S myšlenkou, ať se třeba dědek zblázní, zvýším hlasitost.

A soused nezklame. Brzy už slyším nepříjemně ječivý tón zvonku. Jsem rozhodnutá, mu neotevřít. Avšak plešoun se nevzdává a já nakonec s těžkým povzdechem věž vypnu a strčím si do uší sluchátka. Není to sice takové, jako když poslouchám CD přehrávač, ale lepší, než neposlouchat nic... Ryk zvonku utichne.

Když mi po půl hodině dojde v mptrojce baterka, nemám daleko k infarktu. Přejdu po pokoji a překvapeně se zastavím. Vážně už mi hrabe anebo doopravdy slyším Totální nasazení?

Našpicuji uši.

...jsem jen produkt týhle doby. Na systém jen nadáváš, punk je tvoje weekend hobby...

Dříve, než stihnu zauvažovat o tom, kdo z našeho baráku by si pouštěl punkrock, se opět přihlásí o slovo zvonek. Se špatně skrývaným úsměvem otevřu rozzuřenému sousedovi. "Co byste potřeboval?"

"Ty! Už sem jdu dneska potřetí! Okamžitě si ten rambajz vypni!" zařve na mě nepříčetně.

"Ráda bych, ale nemůžu." zklamu ho.

"Cože?! Ty odmítáš?! No počkej! Budu si stěžovat majiteli domu!" pohrozí mi rozezleně.

"To není moje hudba," ujistím ho pobaveně.

"Ne?! A čí?! Nikdo jiný než ty tady tenhle kravál neposlouchá!"

Chvíli váhám, jestli se mám urazit. Jaký kravál?! On má co říkat! To od nich se pokaždé, když jdu ze školy pod jejich oknem, line Bílá orchidej...

"V tom vám nemůžu sloužit," pokrčím rameny. "Ale ode mě to není."

Odkývám mu, jak je ta dnešní mládež hrozná a s přáním pěkného dne se s ním rozloučím. Považuje to za provokaci, tudíž mě ještě jednou seřve a poté si odejde po svých. Nervák...

Mamina se vrátí z práce chvíli poté, co odejde. Samozřejmě se s ním cestou potká na schodech. Soused jí nezapomene poreferovat, jak jsem drzá, neposlušná a pouštím si hudbu na celý panelák. Schytám za to pokárání a po zjištění, že jsem z písemné práce z angličtiny dostala čtyřku, ještě pohlavek. Místo pobuřování sousedů se mám prý raději učit, aby ze mě něco bylo. Jak milé.

***

Klidnou idylku našeho domova naruší neznámý posluchač znovu v sobotu dopoledne. Tentokrát identifikuji skupinu Lovex.

Zuřivý soused samozřejmě neomylně zamíří rovnou k nám, ovšem když mu máma osobně předvede, že náš přehrávač je vypnutý a tudíž je zhola nemožné, aby ten "hluk" (Pche, pche a ještě jednou pche!) pocházel od nás, odejde s nepořízenou. Mám z toho škodolibou radost.

Mámě hlasitá hudba taktéž leze na nervy, já jsem ovšem nadmíru spokojená. Ať už si jí pouští kdokoliv, musím uznat, že má zatraceně dobrý vkus. Mohu díky němu poslouchat své oblíbené písničky, aniž bych za to dostala vyhubováno.

S ubíhajícím týdnem, kdy si vyposlechnu všelijaké skupiny, z nichž některé ani neznám, ve mě roste zvědavost, co je onen neznámý zač. Pokud vím, nikdo nový se k nám nepřistěhoval... To bychom věděli.

Sousedé mezitím svorně nadávají. Už vypátrali, že se hudba ozývá ze třetího poschodí, kde mají údajně bydlet nějací Kočičkovi, jak nám aktivně hlásil plešoun, který si to jméno přečetl na zvonku. Ať žije anonymita města, fakt. Krom plešatého souseda a jeho ženy-drbny z našeho patra se s nikým neznáme. A to tu, prosím, bydlíme přes deset let.

Co říká na hromadící se stížnosti majitel domu, netuším. Neznámému se ovšem nedá upřít, že hudbu pouští až kolem páté odpoledne a vypíná zhruba v osm. Zdánlivě tak neruší žádný noční klid nebo něco podobného.

***

Máma se doma zastaví jen na skok. Dá si sprchu, převlékne se a už upaluje na rande. Ve svých osmatřiceti se ještě nevzdala myšlenky najít pana Pravého. No, alespoň někdo tu naději má. Ač jsem o celých dvaadvacet let mladší, mám poněkud pesimističtější pohled na svět.

"A uvař si, prosím tě, něco k večeři," houkne na mě matinka a poté už sbíhá schody, aby stihla dorazit na schůzku včas.

Když otevřu lednici, musím zkonstatovat, že toho z toho jednoho jogurtu, krabice mléka, másla, droždí a rozkrojeného citronu moc neuvařím. Nakonec však objevím ve špajzu vypeckovaný kompot a ze zbytku rýže a již zmiňovaného mléka si udělám rýžovou kaši s ovocem. Sice ji maličko připálím, ale docela si i pochutnám, což je při mém kuchařském umění div.

Rozloženou matematiku, která se mi válí na stole, zvysoka přehlédnu. Místo toho si sednu k počítači a odpovím všem přátelům na pozdravné e-maily. Počítač vypnu zhruba v osm hodin a chystám se jít osprchovat. Pohledem zavadím o nevysypaný koš. Mohla bych ho alespoň vynést...

Bez valného nadšení ho nakonec popadnu, vezmu z věšáku klíč od bytu a upaluji dolů k popelnicím. Vchod si nechám pootevřený. Klíč od něj mám totiž jen na klíčích, které nosím do školy a byla jsem je líná vyndavat ze školního batohu.

Jako na potvoru se mi ovšem vchodové dveře přibouchnou. No to je skvělé! Máma se vrátí bůhví kdy. Nemám ani mobil, abych jí mohla zavolat... Proč bych si taky brala mobil, když jdu vysypat odpadky?

Nerozhodně se podívám na zvonek. Na plešatého souseda se mi zvonit nechce. Ještě by tvrdil, že jsem ho vzbudila, přestože se u nich ještě svítí. Jenomže nikoho jiného tu neznám...

V náhlém popudu stisknu zvonek s jmenovkou Kočičkovi. Z okna se vzápětí vykloní mladý kluk, jak jsem schopna identifikovat.

"Ehm... ahoj. Já tu bydlím." Začnu vysvětlovat inteligentně. "Šla jsem vynést koš, zabouchly se mi dveře a nemám klíče. Nemohl bys mi je půjčit?"

Prohlíží si mě pěkně nedůvěřivě.

"Prosím." Vzpomenu si na slovíčko, které má být údajně kouzelné. No, zřejmě je.

Kluk přikývne a oznámí mi: "Jdu dolů."

Opřu se o zeď a brzy se na schodišti rozsvítí světlo a dolů seběhne plavovlasý mladík. Tak dvacetiletý, tipla bych. Sjede mě pobaveným pohledem a otevře mi.

"Uf, díky moc."

"To je v pohodě. Taky už jsem několikrát seděl před barákem na obrubníku." Usměje se chápavě. "Proč jsi zazvonila zrovna na mě?"

"Svítil jsi." Vysvětlím prostý důvod a dokonce se mu odvážím i tykat.

"To i další lidi, ne?"

"Nemají nás tu moc rádi..." Vysvětlím rozpačitě.

"Pročpak?"

"Sousedům vadí, když poslouchám nahlas hudbu. Ten plešoun z prvního patra se může zbláznit, když si někdo pustí něco krom Evy a Vaška."

"Na nás už taky několikrát bušili," přizná.

"A?"

Kluk pokrčí rameny. "A nic. Strejda mi akorát řekl, že to nemám přehánět, ale jinak si z těch stížností hlavu nedělá."

"Nebydlíš s rodiči?"

"Ale jo, bydlím s tátou. Strejdovi ten barák patří." Převeze mě.

"Aha."

Uvědomí si, že se ještě nepředstavil, takže mi podá ruku. "Štěpán."

"Já jsem Milena."

Trapné ticho přeruší otázkou. "Pospícháš?"

"Vlastně ani ne." Přiznám mu. "Mamča šla na rande, takže mě nebude nahánět."

Štěpán je na tom podobně, jeho táta je na služební cestě. Divím se, že si zvládne sám uvařit, ale prý to tak těžké není. Zřejmě jsem jediný antitalent na vaření já...

Posadíme se na schody. O Štěpánovi se během chvilky dozvím spoustu věcí. Dřív bydlel u mámy, ale když se teď znovu vdala, přestěhoval se k otci. Je výřečný, povídá o všem možném a já občas něco dodám.
Ohledně hudby se poměrně shodneme, zato názory na filmy se nám úplně různí. Štěpán mi odvypráví snad všechny horory, které kdy viděl a nechápe, jak můžu tímhle žánrem pohrdat.

Když máma dorazí ze schůzky, zastihne nás, jak se přeme, jestli jsou horší romantické filmy anebo sci-fi.

"Mileno, co tu ještě děláš?!" Vyjede na mě udiveně a snad i trošku naštvaně.

"Ehm..." Odkašlu si. "Mami, to je Štěpán."

Štěpán bystře vstane a podá překvapené mámě ruku. "Dobrý den."

"Spíš noc." Odvětí máma sarkasticky. "Je půl dvanácté."

"Vážně?" Podivím se. "To už tolik?"

"Ano, už tolik. Vynesla jsi alespoň ty odpadky?"

"No jasně." Ohradím se a ukážu prstem na koš, který jsem postavila kousek od nás pod schody.

"Dobře." Mámin podrážděný výraz trochu povolí. "Tak se rozluč a přijď hned domů."

Otráveně přikývnu.

Štěpán pokrčí rameny. "Tak to dořešíme jindy."

Doprovodí mě ke dveřím bytu a sám se vydá ještě o patro výš. "Tak čau, sousedko! Rád jsem tě poznal."

"Nápodobně." Odpovím mu. "Ale stejně jsou horory kravina."

Nesouhlasně zavrtí hlavou a chce něco dodat, ale to už mu mávnu na pozdrav a zapadnu do bytu.

Máma je rázem jako komár. "Kdo to je?"

"To je Štěpán, mami."

"To přece vím!" Odbude mě. "Ale kdo to je? Jak dlouho se s ním znáš?"

"Ode dneška." Odpovím jí lakonicky a abych změnila téma, zeptám se já jí. "A jaké bylo rande?"

Maminka rázem zapomene na nějakého Štěpána a rozpovídá se. "Skvělé! Představ si, že mě vzal do francouzské restaurace a..."

Spokojeně se usměji. Jsem si jistá, že teď už se mě vyptávat nebude. Alespoň ne do doby, než mi nevypoví všechny detaily své dnešní schůzky. Což při její výřečnosti hned tak nehrozí.
 


Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 28. října 2008 v 17:01 | Reagovat

Páni dobrý :D Ale to s tim klukem jsem čekala ;)...A co ěm zaujme nejvíce? No ono se všim všechno souvisí...nemůžu říct přesně co mě nejvíc zaujme...

2 Morituri Morituri | E-mail | Web | 28. října 2008 v 17:42 | Reagovat

Nevím proč ale okamžitě po přečtení pár řádků se mi vybavila povídka od Jiřího Kulhánka "Je 7:00, pro dnešek nejvyšší čas zabít svého prvního policajta" :-D. Je pojmenována podle první věty.

Promiň mi tu kritiku ale moc mě nezaujala, bylo to až moc předvídatelné :-)

3 Lištička Lištička | Web | 28. října 2008 v 17:55 | Reagovat

KiVi: To čekal asi každý ;-)

Vaškovi: Zmíněnou povídku jsem si našla, ale když jsem viděla, jak je dlouhá, nechtělo se mi ji číst O:-)

Za kritiku se omlouvat nemusíš, mám stejný názor :)

4 Morituri Morituri | E-mail | Web | 28. října 2008 v 18:06 | Reagovat

"Je 7:00,..." jsem také nečetl :-).

BTW, pomalu se odhodlávám že také něco napíši, pak budeš moc kritizovat také :-D.

5 Lištička Lištička | Web | 28. října 2008 v 18:19 | Reagovat

Vaškovi: Skvěle! Moc se těším :-) (Samozřejmě ne na to, že ti budu moci vrátit kritiku XD, ale spíš na to dílko :-)) Máš už představu, o čem to bude?

6 Morituri Morituri | E-mail | Web | 28. října 2008 v 18:30 | Reagovat

Představu mám, jen to dát na "papír". A neptej se mě co to bude, počkej až to bude :-)

7 Lištička Lištička | Web | 28. října 2008 v 18:52 | Reagovat

Vaškovi: Nu dobrá :) Jsem sice holka zvědavá, ale budu to holt muset vydržet ;-))

8 Morituri Morituri | E-mail | Web | 28. října 2008 v 19:21 | Reagovat

Ha, už jsem to dopsal. Je to smutné, zkazil jsem si tím náladu. Nevím jestli to mám zveřejnit, stydím se. :-P

9 Lištička Lištička | Web | 28. října 2008 v 19:41 | Reagovat

Vaškovi: Fíha! Ty jsi rychlík... ;-)

To, že je to smutné, přece nevadí. Záleží jen na tobě, jestli se cítíš na zveřejnění :)

Já se stydím taky :P A neumím si představit, co bych dělala, kdyby si některé z mých povídek přečetli moji známí. Jak přátelé, tak ti, které ráda nemám a oni nemají rádi mě...

10 Eliota Eliota | Web | 28. října 2008 v 20:11 | Reagovat

Tak tohle se mi líbí. :) To s tím sousedem bylo skvělé. :D

11 Lenka Lenka | Web | 29. října 2008 v 8:05 | Reagovat

No...abych pravdu řekla, to s tím klukem jsem docela čekala...na povídce mě zaujal hlavně ten styl...bylo to lehce úsměvné, oddychové...Rozhodně vítané, mezi těmi všemi horory, kterými se zahlcuji=)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.