Příliš pozdě na výčitky (3/3)

18. října 2008 v 15:08
Tentokrát bez věnování.

Původně jsem to plánovala trošku jinak, ale nakonec jsem od svého perverzního záměru ustoupila. Možná je to tak lepší ;-)

P.S: Moje pauza týkající se psaní stále trvá. Tohle je jen poslední část příběhu, který už mám dlouhou dobu rozepsaný a chtěla jsem ho dokončit.


Lionel se vzbudil, když už byla Shelly dávno vzhůru.

Nedalo se říct, že by si nějak zvlášť odpočinul. Tělo ho bolelo úplně stejně jako včera.

Zívl.

"Kolik je hodin?" zeptal se ospale.

"Půl desáté," odpověděla mu Shelly.

"Tolik?!" Zamračil se. "Proč jsi mě nevzbudila?!" Snažil se, aby jeho otázka nezněla příliš útočně, ale moc se mu to nepodařilo.

"Nechtěla jsem." Trhla rameny.

"Nechtěla!" zopakoval po ní. "Výborně!"

Vstal. Byl vzteky bez sebe. "Takže moje sestra je od včerejška venku v dešti a tys mě nechtěla budit! Jak ohleduplné, Shelly!" Nyní už křičel. Dnes neměl potřebu se ovládat. Potřeboval si na někom vylít vztek. Shelly měla tu smůlu, že byla první po ruce.

Mlčky ho pozorovala. Nedala nijak najevo, že ji jeho slova zraňují. Když zmlkl, tiše promluvila. "Poslala jsem vojáky, aby ji šli hledat."

Užasle se na ni zadíval. "Cože?!"

Nejprve myslel, že se přeslechl.

"Ráno se tu zastavil jejich velitel. Řekla jsem mu, ať jdou bez tebe, že ještě spíš," vysvětlila.

Najednou nevěděl, co jí na to má říct. Připadal si hloupě. Nebyl zvyklý se omlouvat. Na to byl až příliš hrdý.

Proto se jen neurčitě ušklíbl a natáhl se pro svou košili. Shelly pochopila jeho úmysl a podala mu jinou, čistou.
Vyhnula se jeho pohledu a položila mu na postel zbytek čistého oblečení.

"Co lidé z vesnice?" Zeptal se Lionel, zatímco se oblékal.

"Ten voják říkal, že se pro ně zastaví..."

"V kolik to bylo?"

"Asi v šest."

Přikývl. Před zrcadlem se zastavil, aby se učesal. Několika rychlými tahy přejel své rovné vlasy.

"Hodně štěstí." Popřála mu Shelly, než odešel.

Roztržitě poděkoval a zmizel za dveřmi. Tentokrát jimi netřískl, ale zavřel je tiše, na kliku.

***

Už nepršelo, nebe však bylo stále šedé a zatažené. Bylo chladno.

Bouřka pročistila vzduch, zavlažila rostliny a z lesní cesty smyla prach a špínu. Všechno se teď zelenalo a na trávě se leskla ranní rosa. Orland měkce našlapoval po polštářcích mechu nasáklých vodou.

Lionel si všímal, kde všude bouřka napáchala škody. Polámala větve a mladé stromy, voda vymlela do pěšiny stružky a rozvodnil se potok.

Lesem se neslo volání Lionelových mužů i zpěv ptactva. Argo se ztrácel v lesním houští, aby se následně po chvíli vynořil kousek před Orlandem, kterého tím zlobil.

Po Vian jako by země slehla. Marně procházeli okolí a pátrali po ní. Nebyla k nalezení.

Až konečně jeden z mužů zahlédl mezi stromy povědomou barvu světlých vlasů. Okamžitě se k místu rozběhl.
Nemýlil se. Byla to ona!

Vian ležela na zádech s hlavou zvrácenou na stranu. Šaty měla špinavé od bláta a úplně mokré.

"Pane! Našel jsem ji!"

Všichni, kteří byli na doslech, se seběhli. Argo se se štěkotem přiřítil k ležícímu tělu a začal ho očichávat. Lionel seskočil z koně a následoval ho.

"Uhni!" Odstrčil surově muže, který se nad Vian právě skláněl a poklekl k ní.

Byla bledá a rty měla úplně promodralé zimou.

"Vian..." Zašeptal a pohladil sestru po tváři. Polekal se, jak je ledová. Úplně jako mrtvola. Rychle ruku zase stáhl.
Uklidnilo ho poznání, že téměř neznatelně dýchá. Žila!

Sňal si z ramen dlouhý černý plášť a zabalil ji do něj. Pak ji zvedl do náruče a vysadil na koně. Dva muži mu s ní museli pomoci. Byla díky oblečení nasáklému vodou příšerně těžká.

"Můžete jít domů," promluvil Lionel k mužům z vesnice. "Děkuji za pomoc," dodal ještě.

Odpovědí mu bylo souhlasné zamručení.

"A Matěji?"

Prošedivělý muž k němu vzhlédl. "Ano, pane?"

"Pošli za námi doktora."

"Ano, pane." Přikývl muž a rozběhl se do vesnice.

Sedláci se začali rozcházet a Lionel se rozjel k hradu jak rychle jen to šlo. Věděl, že musí Vian dostat co nejrychleji do tepla. Vojáci se pomalu vydali za ním.

***

Doktor dorazil chvíli poté, co služky Vian uložily do postele. Byl to starší plán s pleškou a intelektuálskými brýlemi. Trvalo celou věčnost, než Vian vyšetřil. Když konečně vyšel ze dveří jejího pokoje, tvářil se vážně.

Lionel čekající na chodbě k němu popošel. "Přežije to?" Zeptal se věcně.

"O tom dost pochybuji." Odpověděl mu doktor. "Je příliš podchlazená."

Lionel nedal nijak najevo, že by ho ta zpráva rozrušila.

Ten chlap je snad z kamene, prolétlo doktorovi hlavou. "Přesto je nepatrná šance," dodal.

"Tak přežije to nebo ne?!" Zavrčel Lionel nepříjemně.

Doktor zaťal zuby. "Nejspíš ne. V každém případě udělám všechno, co bude v mých silách."

"To bych vám taky radil..." Odfrkl Lionel povýšeně a měl se k odchodu.

"Moment, pane. Musíte mi uhradit náklady-"

"Později." Odmávl jeho požadavek Lionel.

"Obávám se, že budete muset hned." Pronesl doktor důrazně. Ještě nikdy se nesetkal s nikým tak nesnesitelně arogantním.

Lionel ho počastoval opovržlivým pohledem a sáhl do kapsy. "Kolik?"

Doktor mu nadiktoval požadovanou částku a škodolibě sledoval, jak se Lionel nesouhlasně zamračil. Protestovat se však neodvážil. Stiskl rty do úzké čárky a poslušně vyplatil celý obnos.

"Děkuji vám, pane. Brzy na shledanou," rozloučil se s ním doktor.

Lionel něco podrážděně zamumlal a zmizel.

Jakmile byl pryč, doktorovi spokojený výraz z tváře zmizel. Ačkoliv Lionela z celého srdce nesnášel, na Vian mu záleželo. S jejím životem to však vypadalo velmi bledě.

Měla vysokou horečku, která se střídala se zimnicí. Doktor i obě služky měli plné ruce práce, aby jí stíhali měnit studené zábaly a vařit horký čaj.

Celou noc byli kvůli ní vzhůru.

Ani Lionel nespal. Odpoledne odbyl Vianiny nápadníky s tím, že je velmi nemocná a že se mají připravit na nejhorší. Říkal jim to se stejně cynickým výrazem, s jakým přebral zprávu od doktora. Ve skutečnosti ho však sdělení vyděsilo. Uvědomoval si, že Vian nechce ztratit.

Zpětně si nadával za své chování vůči ní. Styděl se za ty facky, které jí uštědřil. Až na pár výjimek byly totiž zbytečné a nezasloužila si je.

Byla sice drzá, ale v podstatě bojovala za dobrou věc a navíc na to měla věk.

Dělalo se mu ze sebe samého zle. Vian měla pravdu. Choval se jako idiot...

***

"Jak je Vian?" Vybafl Lionel na doktora místo pozdravu.

"Probrala se." Odpověděl mu doktor lakonicky.

"A to mi říkáte jen tak?!" Vyjel Lionel ostře a vykročil k sestřinu pokoji. Doktor však pochopil, k čemu se chystá, a zarazil ho.

"Je unavená a potřebuje klid. Vaše návštěva by jí jistě neprospěla."

"Zakazujete mi vidět mou sestru?!"

"Nekřičte na mě," promluvil doktor klidně. "Nemocní potřebují klid a vy, při vší úctě, pane, nejste klidný ani trochu."
"Jak se opovažujete?!" Vztekal se Lionel. "Musím s ní mluvit!"

"V žádném případě." Odmítl doktor. "Je ještě velmi slabá."

Lionel se nadechl a v duchu napočítal do deseti, aby se uklidnil. Tenhle doktor mu pil krev.

"Hned jak bude návštěva možná, dám vám vědět, ano?" Využil doktor toho, že Lionel zmlkl.

Lionel se zarazil a pak váhavě přikývl. Pomalu si začínal uvědomovat, že nic jiného než se podřídit mu stejně nezbude.

Na odchodu se ještě otočil. "Děkuju."

***

Lionel seděl ve své pracovně a prohlížel účetní knihy. Hledal, kde by se dalo ušetřit trochu peněz pro ty chudáky z vesnice, když ho vyrušilo zaklepání.

"Dále."

Do pracovny vstoupil doktor.

"Stalo se něco?!" Lekl se Lionel.

"Můžete navštívit sestru."

Vstal a chystal se odejít, ale doktor ho ještě zastavil. Tvářil se vážně.

"Ještě něco?" Pobídl ho Lionel netrpělivě.

"Zbývá jí jen pár dní života. Už jí nedokážu pomoci."

Lionel chápavě přikývl. V očích se mu mihla bolest.

"Je mi to moc líto."

"Mně taky." Zavrčel Lionel trpce.

Před sestřiným pokojem se zastavil a zhluboka se nadechl. Pak energicky zaklepal a vstoupil.

Vian se v peřinách téměř ztrácela. "Lioneli..." Unaveně se usmála.

Vypadala nezdravě. Pod očima měla tmavé kruhy, vlasy se neleskly jako obvykle a zeleným očím chyběla jiskra.

"Zlobíš se hodně?" S obavou čekala, co odpoví.

"Už ne." Překvapil ji.

"Mrzí mě to." Hlesla.

"V pořádku. To já bych se měl omluvit." Přisedl si na kraj postele.

Byl tohle vůbec její bratr? Netvářil se přezíravě a cize jako jindy. Jeho modré oči vyzařovaly něhu a soucit. Netušila, že je toho schopný...

"Měla jsi pravdu, Vian. Ve všem. Choval jsem se příšerně! Vím, že se nechceš vdávat. Nemusíš." Zahleděl se skrze okno na blankytně modré nebe. "A těm lidem z vesnice pomohu." Odmlčel se. "Skutečně to potřebují. Trocha těch peněz už se někde najde..." Zmlkl a pohlédl na ni. Plakala.

Zrozpačitěl. Nevěděl, co má dělat. Umírala a on to nedokázal změnit. "Sestřičko..." Pohladil ji po vlasech.

"Vždycky jsem tajně doufala, že mi tohle řekneš." Vzlykla. "Že nejsi takový sobec, za jakého tě všichni mají."

Zvlnil rty do mírného úsměvu. "Vážně?"

"Jo." Přikývla a usmála se. Ten úsměv vyjadřoval veškerý vděk a náklonnost k němu.

Chtělo se mu křičet. Nechtěl, aby zemřela! Proč ona?! Ona, která se ničím neprovinila! To on by měl být na jejím místě!

"Proč se mračíš?" Všimla si.

"Vian..." Zoufale ji stiskl v náručí. "Co ti řekl doktor?"

Zatvářila se nechápavě. "Že musím hodně odpočívat, protože jsem prochladla."

"Nic jiného?" Zajímal se opatrně.

"Ne." Zavrtěla hlavou. "Proč se na to ptáš?"

Odmítavě zavrtěl hlavou. "Jen tak."

"Nelži mi, Lioneli." Podezřívavě pozorovala bratra, který jejímu pátravému pohledu statečně čelil. "Co se děje?"

Nedokázal jí to říct. Nemohl.

"Nic." Odpověděl s falešným úsměvem, který díky mistrovskému ovládání přetvářky působil věrohodně. "Až se uzdravíš, vyjedeme si někam na koních." Řekl, aby odvedl pozornost jinam. "Souhlasíš?"

Přikývla a objala ho kolem krku. "Jsem ráda, že jsi tu se mnou."

Zachvěl se. Jeho maličká Vian...

Neuměl si představit, jaký bude život bez ní. Prázdný, smutný, neúplný...

Mlčky pozoroval její krásnou tvář. V jejích rysech poznával sám sebe. Byli si tak podobní...

"Lioneli, pro se na mě tak díváš?"

"Jsi krásná." Odpověděl melancholicky.

Vrátila mu nechápavý pohled. Ano, byla velmi hezká. Ale Lionel jí to nikdy nedal ani náznakem najevo. Jeho chování bylo vskutku podivné.

"Co je s tebou?

"Mám tě rád, Vian." A nechci, abys umřela!

Překvapeně zamrkala. Lionel se nikdy na ostatní neohlížel. Myslela, že se o ní stará jen z povinnosti. Teď ale měla pocit, že už to není ten Lionel, jakého znala. Že je to někdo jiný. Lepší.

"Taky tě mám ráda." Odpověděla mu tiše.

Sklonil se a políbil ji na čelo.

Ten letmý dotek v něm vyvolal nenadálý příval citů. Proč si neuvědomil dřív, jak moc ji potřebuje?!

"Vian, odpusť mi to. Prosím..."

Odvrátil hlavu, aby neviděla, že se mu v očích lesknou slzy.

"Já ti přece nic nevyčítám." Pohladila ho po tváři. "Je to pryč. Teď už bude všechno v pořádku." Usmála se povzbudivě.

Cítil se mizerně. Lhal a ona mu věřila. Měl chuť se zoufale rozesmát, ale kvůli ní se ovládl. Místo toho přikývl. Na víc se v tu chvíli nezmohl.

"Jsem strašlivě unavená." Postěžovala si Vian.

Uvědomil si, že ji musí jeho návštěva příšerně vysilovat. Vstal. "Už půjdu."

"Nechoď." Zaprosila. "Zůstaň tu se mnou."

Povzdechl si. Věděl, že pokud zůstane, bude to pro něj mnohem horší. Ale nedokázal odmítnout. "Dobře." Přikývl a posadil se do křesla.

Vian mu věnovala ještě jeden vysílený úsměv a poté zavřela oči.

Lionel ji nehnutě pozoroval. Spala klidně a spokojeně. Zdálo se, že jí nic nechybí, že je v pořádku. Přesto umírala.

Kdy tohle skončí? Nevěděl. Ta bezmoc a nejistota ho ubíjela.

***

Zdánlivě neúčastněně pozoroval uplakané tváře truchlících poddaných. Náhodný pozorovatel by řekl, že je vyrovnaný, jako by se ho celá záležitost vůbec netýkala. Opak byl pravdou.

Cítil se příšerně. Jako by mu někdo zaživa vyrval srdce z těla. Ale bylo to ještě horší. Obrovská bolest a smutek ho rozežíraly zevnitř těla jako jed.

Vian zemřela den poté, co mu doktor dovolil ji navštívit. Když se ji ráno Lionel marně pokoušel probudit, pochopil, že je konec. Těšilo ho jediné - zemřela ve spánku a ušetřila mu tak těžké loučení.

Celý pohřeb byl pro něj utrpením. Cítil na sobě pohledy poddaných. Nenávistné a opovržlivé.

Jen Shelly stojící v hloučku kousek stranou ho pozorovala lítostivě. Jí si však nevšímal. Veškerou pozornost teď věnoval černé rakvi, kterou pomalu spouštěli do vykopaného hrobu.

Mlčky hleděl na černé lesklé dřevo se sestřinými iniciály. Bylo příliš kruté, aby zemřela tak mladá.

Vůbec nepochyboval, že lidé viní z její smrti jeho. Bylo mu to jedno.

Mínění druhých bylo to poslední, co ho nyní zajímalo. Výčitky ho pronásledovaly na každém kroku. Dal by cokoliv za to, aby jeho sestra mohla ještě žít.

Argo u jeho nohou slabě zakňučel a Lionela tak vytrhl ze svých úvah. Přistiženě sebou trhl a rozhlédl se. Všichni návštěvníci pohřbu na něm viseli pohledem. Čekali, až odstoupí, aby se i oni mohli s Vian rozloučit.

Ušklíbl se a vzal do ruky jednu z bílých růží, které tu stály v proutěných koších. Uchopil ji za štíhlý stonek a vhodil do hrobu. Pak ustoupil stranou.

Rozhodl se, že hned od zítřka začne s tím, o co ho už tolikrát žádala Vian a co jí slíbil. Pomůže svým lidem.

Věděl, že je to to nejmenší, co může pro svou sestru i pro dobro panství udělat.

Zabolelo ho poznání, jak sobecký a zahleděný do sebe byl. Kdyby to byl pochopil už dávno, mohla být dnes ještě naživu...
 


Anketa

Oznámkujte povídku jako ve škole:

1
2
3
4
5

Komentáře

1 Lady Sleet Lady Sleet | Web | 18. října 2008 v 15:30 | Reagovat

Bylo to moc hezké .. podle mě se ti to povedlo .. až mě to rozbrečelo .. =(

2 Eliota Eliota | Web | 18. října 2008 v 21:58 | Reagovat

Krásné. :) Moc sem i to líbilo, ale škoda, že Vian zemřela.. ale asi by to jinak ukončit ani nešlo

3 Jenny Jenny | Web | 19. října 2008 v 15:12 | Reagovat

No...mě to uplně dojalo. Krásně napsaný konec...příběh s ponaučením:) Opravdu moc pěkné, těším se na další příběhy od tebe.

4 Lištička Lištička | Web | 19. října 2008 v 15:17 | Reagovat

Děkuji, děkuji *uklání se*

Velmi mě těší, že se vám to líbilo :-) Když je mi smutno, čtu si vaše pochvalné komentáře a hned se díky nim cítím o něco líp :-))

5 Princess Denise Princess Denise | Web | 22. října 2008 v 20:21 | Reagovat

Opravdu se ti to povedlo... nebylo to sentimentální ani kýčovité (myslím to s tím loučením s Vian... já bych to napsala přeslazeně :D)....

6 Máca Máca | Web | 26. října 2008 v 12:28 | Reagovat

Týjo..je to úplně nejvíc krásný...:) Uplne mi to vehnalo slzy do očí..fakt píšeš uplne nádherně...škoda že Vian zemřela..ale všechno nemůže bejt šťastný že?...no fakt moooc a moooc chválím :))

7 Lištička Lištička | Web | 27. října 2008 v 8:56 | Reagovat

Díky moc :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.