Kapitola 16.

27. října 2008 v 9:48

Kapitola napsaná ještě o letních prázdninách, dnes jsem si ji jen přečetla a poupravila pár detailů. Je stejně neoriginální a béčková jako celá tahle povídka.

Pravidla psaní přímé řeči dosud neumím. Sekám si to tam, jak chci.
Pokud objevíte nějaké překlepy, hrubky, či jiné pohoršující věci (mimo tu přímou řeč, které jsem si vědoma), budu ráda, když mě na ně upozorníte. Stále mám svůj Open Office, který mi chyby nepodtrhává :(


"Ach bože, Roxanno, tak se přece soustřeď!" Nabádal mě Lucius rozladěně. Jakkoliv se snažil být trpělivý, doháněla jsem ho k šílenství.

"Tak se na to vykašli! Nepotřebuju tvou pomoc!" Odsekla jsem mu.

"To tedy potřebuješ!" Oponoval mi. "A víš to moc dobře."

Znovu jsem se ho pokusila zasáhnout útočným kouzlem. Neúspěšně.

"Tohle nemá cenu." Mávla jsem rukou a posadila se do prázdné lavice.

"Má to cenu! Zatraceně, jak můžeš být takové nemehlo?!" Zuřil Lucius. "Kdybych o to stál, dávno jsi mrtvá!"

Již druhý den se se mnou mořil. Bavilo mne ho pozorovat, jak se vzteká nad mou neschopností. Zřejmě si zamanul, že mě to naučí, ale nepočítal s tím, že jsem skutečně velmi nešikovná. Bylo však pod jeho úroveň přiznat, že jsem ho varovala oprávněně a dát mi tak za pravdu.

"Bavíš se dobře?" Vyštěkl na mě, když si všiml mého úsměvu.

"Náramně," přikývla jsem.

Přešel ke mně. "Tak teď dávej pozor, kočičko." Zasyčel. "Buď se začneš snažit anebo se to nauč sama! Pro mě za mě si klidně zopakuj sedmý ročník!"

Semkla jsem rty. "Fajn!"

Hůlkou, kterou jsem držela v ruce, jsem prudce mávla a naštvaně zavrčela zaklínadlo. Ohromeně jsem sledovala, jak z hůlky vylétl barevný paprsek a Luciuse, který útok nečekal, zasáhl nepřipraveného. Blonďák vyletěl do vzduchu, přeletěl celou místnost a narazil zády do zdi, po které se svezl k zemi.

Na chvíli mi došla slova. Tohle jsem skutečně nečekala. Rychle jsem se však vzpamatovala.

"Sakra!" Zaklela jsem a přeběhla k němu. Chudáček Lucius nejevil známky života. No paráda... Já toho zmetka snad zabila!

Přiklekla jsem k němu a odhrnula mu z čela světlé vlasy. S hrůzou jsem zjistila, že mu po spánku stéká karmínově rudý pramínek nefalšované malfoyovské krve.

"Hej, Malfoyi!"

Kruci, kruci, kruci! Co s ním mám, sakra, dělat?!

Vzpomněla jsem si, že pokud je živý, měla bych cítit tep. Zastrčila jsem mu za ucho pramen dlouhých vlasů a prstem mu přejela po krku. Modlila jsem se, ať jen omdlel. Mé prosby byly vyslyšeny. Po nekonečně dlouhé době jsem konečně našla puls.

Oddychla jsem si. Takže za vraždu mě soudit nebudou...

Povzbuzena tím, že žije, jsem mu vlepila z každé strany facku a doufala, že ho to probere.

Chvíli jsem čekala. Nic.

Už jsem se napřahovala k další ráně, když namáhavě otevřel oči. S obavou jsem sledovala, co udělá. Čekala jsem nadávky, ale on kupodivu mlčel.

"Jak se cítíš?" Odvážila jsem se ho zeptat. Byla ve mně malá dušička.

"Bolí mě hlava." Zakňoural. Pak se na mě pátravě zadíval. "Tebe už jsem někde viděl..."

Nevěřícně jsem se usmála. To snad ne...

"Jsi mi povědomá..." pokračoval. "Kde to vlastně jsem?"

"V Bradavicích." Odpověděla jsem mu a kochala se jeho dezorientovaným výrazem. Tak takhle tedy vypadá ztráta paměti...

"Poslyš, víš ty vůbec, jak se jmenuješ?" Napadlo mě.

Zamyslel se. Chvíli jsem ho nechala přemýšlet, a pak jsem mu hádání ulehčila. "Lucius Malfoy."

"To mi něco říká..." Sáhl si rukou do vlasů a ucítil mezi prsty krev. "Co je to?"

"Teče ti krev."

"Krev?!" Hystericky vyjekl. "Mně teče krev?!"

"Nic to není." Pronesla jsem chlácholivým hlasem. Tenhle Lucius mě začínal bavit. Byl mnohem roztomilejší než ten, jakého jsem znala dosud. "Pojď, musíme na ošetřovnu."

"Já nechci jít na ošetřovnu!"

Děs v jeho očích mě pobavil. "Musíš." Prohlásila jsem nesmlouvavě.

"Nic mi není." Protestoval.

Pomohla jsem mu vstát a s vynaložením veškerého úsilí ho dovlekla k madam Pomreyové, které jsem celou situaci vyjevila.

"Bude v pořádku?" Strachovala jsem se.

"Nemějte strach, slečno. Po vypití tohoto lektvaru se mu paměť do půl hodiny vrátí." Ubezpečila mě ošetřovatelka a šla si po svých.

Sedla jsem si tedy s Luciusem na jednu z volných postelí a čekala. Oba jsme mlčeli. Přemýšlela jsem, co mi asi udělá, až se mu vrátí paměť.

Vzhlédla jsem, když si přitiskl dlaně na spánky a zakňučel. Pak zvedl hlavu a rozhlédl se. Z jeho výrazu jsem pochopila, že roztomilý Lucius, který si nic nepamatuje, je pryč.

Rozhodným krokem přešel k zrcadlu, kde zkontroloval zaschlý strup na čele. Zapíchl do mě svůj pohled. "Jak jsem se dostal na ošetřovnu?"

"Dovedla jsem tě sem."

"Nepamatuju si to." Prohlásil chladně.

"Ztratil jsi paměť."

"Aha."

Vzájemně jsme se měřili pohledy.

"Mrzí mě, že-" začala jsem.

"Nebudeme o tom mluvit." Přerušil mě rázně. Zřejmě si dal dvě a dvě dohromady.

Zarazila jsem se. "Jak si přeješ," pokrčila jsem rameny.

Do místnosti nakoukla madam Pomfreyová. "Všechno v pořádku?"

"Jo," zavrčel Lucius a zvedl se k odchodu. Omluvně jsem se na ošetřovatelku usmála, poděkovala jí a následovala ho.

Venku se na mě Lucius otočil. "O té ztrátě paměti nikomu neřekneš, rozumíš?"

"Dobře." Přikývla jsem poslušně. Sice jsem nechápala, proč je to pro něj tak důležité, ale když si to přál... "To zítřejší doučování platí?" Ujistila jsem se.

"Nechápu, proč by nemělo." Zavrčel nepříjemně.

Raději jsem mu na to nic neodpověděla. Před Velkou síní jsme se rozešli a já zamířila do společenské místnosti.
"Kde jsi byla?" Zajímala se Mandy, která spolu s ostatními seděla u krbu.

"S Malfoyem přece." Zapitvořila se Julie. Nejraději bych jí v tu chvíli zakroutila krkem.

"Na doučování," odpověděla jsem Mandy. Julii a naštvaného Blacka jsem ignorovala.

Pohled mi padl na Karin. Zaujalo mě její oblečení - vypadala totiž normálně. Nebylo na ní nic, co by bylo extravagantní.

Píchlo mě u srdce. To ta moje před několika dny pronesená poznámka o jejím stylu oblékání...

Pocítila jsem potřebu se jí omluvit. Měla jsem to udělat mnohem dřív...

"Karin?" oslovila jsem ji. "Měla bys na mě chvilku, prosím?"

Neochotně vstala a následovala mě na chodbu. "Tak?" Pobídla mě nenadšeně. "Co máš na srdci?"

"Chtěla bych se ti omluvit. Vím, že jsem se chovala jako pitomá káča. Moc mě to mrzí."

Mlčky mě poslouchala.

"To, co nosíš, možná není podle módních časopisů, ale rozhodně jsi originální a jedinečná. Nechci, abys chodila oblékaná jako nějaká tuctovka." Pokračovala jsem. "Měla jsem vztek, neuvědomovala jsem si, co říkám."

"Chtěla jsem ti jen pomoct." Hlesla Karin. "Ale měla jsi pravdu v tom, že je to tvoje věc. Neměla jsem se do toho vůbec míchat. Promiň."

"Vadí vám, že se stýkám s někým ze Zmijozelu?"

Karin zavrtěla hlavou. "O to, z jaké je koleje, přece vůbec nejde. Jde o to, co je to za kluka." Vážně se na mě podívala. "Roxy, uvědomuješ si vůbec, co je Lucius zač?"

Trhla jsem rameny. "Vím, že není ideální, ale on se mi vážně snaží pomoci!"

"Není ideální? No, ano. Je sobecký, namyšlený, surový, arogantní, panovačný, rozmazlený... A k tvé smůle taky přitažlivý a okouzlující." Vypočítala Karin na prstech.

Ani jsem se nesnažila protestovat. Karin to vystihla dokonale.

"Já vím, že se ti líbí, Rox. A možná, že jsi se do něj i zamilovala-"

"To není pravda!" Ohradila jsem se pobouřeně. "Copak si myslíš, že bych zamilovala do někoho takového?"
Karin zaváhala. "No... Upřímně ano. Myslím, že bys toho byla schopná."

Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. "Lucius se mi líbí, to ano, ale to je všechno."

"Jak myslíš." Pokrčila rameny. "Každopádně se měj na pozoru a hlavně neudělej nějakou blbost."
"Jasně, mami." Zazubila jsem se pobaveně.

Úsměv mi váhavě oplatila. "Ty si děláš legraci, ale já to s tebou myslím dobře."

"Však já vím." Přikývla jsem. "Jsem ráda, že tě mám. I Mandy a Lily. Jen to s Julií mě mrzí..."

"Ona si dá říct..." Povzbudila mě Karin. "Od té doby, co ses dala dohromady s Malfoyem, se o Blacka přestala obávat."

"Já se přece s nikým dohromady nedala!" Ohradila jsem se.

"Ale mně prstýnek nedal." Mrkla na mě Karin.

"To je fakt." Musela jsem pobaveně přiznat.

"Hele, Roxy, přišel mi balíček od našich - nějaké nové oblečení. Nechceš si taky něco zkusit, že bych ti to třeba někdy půjčila?" Nabídla mi Karin.

Normálně bych se z toho nějak vykroutila, ale v rámci utužení přátelských vztahů jsem přikývla. "Tak jo."

"Skvěle!" Zajásala Karin. "Jsou tam takové pruhované kalhoty a tričko s jahodou..."

Svůj zděšený výraz jsem rychle zamaskovala rozpačitým úsměvem. Snad tam bude něco méně výstředního...
 


Komentáře

1 KiVi KiVi | Web | 27. října 2008 v 12:27 | Reagovat

xD méně výstředního xD Ale ten Lucius..já sem u toho tady vzdychala jak byl roztomilej :D  Ale Lucius má teda trpělivost :D...Já už bych jí něčim praštila :D....A co moje vysněná povídka Nečekej na zázrak?

2 Lištička Lištička | Web | 27. října 2008 v 12:35 | Reagovat

KiVi: Já bych Roxannu na místě zaškrtila ;-) A k Nečekej na zázrak jsem zatím nenapsala ani čárku :( Nechceš místo toho raději něco jiného? *psí pohled* Já vážně nevím, co s tím. Zasekla jsem se na mrtvém bodě a nejsem schopná se hnout z místa :-(

3 Eliota Eliota | Web | 27. října 2008 v 20:41 | Reagovat

Ten závěrečný rozhovor s Katrin semi líbil. :) Zvláště podlesní dvě věty :D :D

4 Jenny Jenny | Web | 30. října 2008 v 9:16 | Reagovat

:D Lucius připravený o paměť mě pobavil:D Škoda, že mu to nezůstalo déle:D Celá kapitola se mi moc líbila...ten konec byl skvělej:D

5 Lištička Lištička | Web | 30. října 2008 v 14:40 | Reagovat

Eliotě a Jenny: Děkuji vám oběma, holky :-))

6 E. E. | E-mail | Web | 9. listopadu 2008 v 19:16 | Reagovat

Wow, super kapitola :D

7 jayne jayne | Web | 9. listopadu 2008 v 22:33 | Reagovat

tak..tuto poviedku som precitala na jeden dych a musim povedat, ze je uzasna :)..ale mam pocit, ze odkedy si zacala pisat o Luciusovi tak ta tao poviedka prestava bavit..mam napad zacni zase pisat o Siriusovi a zase budeme vsetci stastny :D :D :D

ach jo..ja tak velmi chcem Siriusa :D:D..ten Lucius aj ked sa sprava celkom pekne (obcas) predsa len je to hajzel a ja nanho nazor nikdy nezmenim..ved ju mlati preboha..no, tak len dufam, ze sa ti zase vrati chut do pisania tejto poviedky a ze sa dockam aj nejakeho poho zlepsenia v podobe Siriusa :)

8 Lištička Lištička | Web | 10. listopadu 2008 v 15:35 | Reagovat

jayne: Především moc děkuji za pochvalu. Jak tobě, tak E. :-)

Co se této povídky týče, skutečně mě její psaní už nebaví, ale slíbila jsem, že ji dokončím, což také dodržím.

Sirius tu ještě sehraje velmi důležitou roli. Neboj se, že bych ho vyškrtla ;-) To, že se momentálně neprojevuje, neznamená, že s ním do budoucna nepočítám ;-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.