Co všechno vás může potkat v Praze?

4. října 2008 v 13:23 |  Přihodilo se mi
Naše spolužačka je v pražské nemocnici. S kamarádkou Martinou jsme se rozhodly, že ji navštívíme.To, co jsme během cesty zažily, se dá popsat jedním slovem: nezapomenutelné XD
Myslím, že spousta lidí, kteří s námi přišli v rámci téhle akce do styku, na nás hned tak nezapomene ;-)
Článek je psaný narychlo, nejspíš ho ještě časem upravím, aby nepůsobil tak chaoticky a aby v něm nebylo tolik chyb.
Každopádně myslím, že vás moje zážitky pobaví :)

Lištiččino dobrodružství aneb Burani jdou do světa

Uklidím si peněženku a posadím se na sedadlo autobusu. Výběr spojů jsem nechala na Martině. Na rozdíl od ní jsem v Praze byla jen párkrát s rodiči. Několikrát jsme navštívili Hornbach a OBI, jednou jsme omylem zabloudili do zličínské Metropole. To když máma špatně odbočila. Tak jsme parkoviště patřící k Metropoli objeli dokola a zase jeli pryč.
Nikdo z naší rodiny nemá rád tahle obchodní centra. Motá se tu spousta lidí a všechno je tam tak strašlivě velké... Mně konkrétně ke štěstí úplně stačí naše okresní město.
Navíc je moje orientace příšerná a zvládám pouze naučené trasy. Do Prahy jsem ještě nikdy autobusem sama nejela. Ale teď vlastně nejsem sama. Mám Martinu a ta ví, co a jak.
Cesta na Zličín mi uteče poměrně rychle. Ani se nenaději a už vystupujeme na autobusovém nádraží. Je mi ukázáno, kudy by se šlo do zmiňované Metropole a já konstatuji, že bych to nepřehlédla.
"Teď se musíme mrknout, odkud nám to jede," oznámí mi Martina.
Společně studujeme velkou informační ceduli. Díky políčku Zde stojíte se zorientuji poměrně rychle.
"Ze sedmičky." Píchnu prst do mapy.
"Vidíš, šikovná," pochválí mě Martina pobaveně.
Nástupiště číslo sedm najdeme snadno a podle jízdního řádu by nám měl autobus jet za deset minut. Máme štěstí.
Trochu nás zmate vůz, který přijede. Ten náš měl totiž končit v motolské nemocnici, tento má na ceduli napsáno Praha-Beroun. Před námi je ve frontě několik lidí, přijde dokonce i slepec se psem. Obdivuji ho, že se takhle sám klidně vydá do světa. Já bych se v jeho případě neodvážila...
Zeptá se nějaké slečny, jestli je to ten autobus, kterým chce jet a ona mu odpovídá, že ano.
"Hele, tak se někoho zeptáme, ne?" Nechce se mi zdržovat frontu a ptát se řidiče. Moc dobře vím, jak umí být lidé nepříjemní, přestože dotaz položíte naprosto slušně.
"Tak jo." Přikývne Martina.
Otočím se tedy k nějaké starší paní čekající před námi. "Dobrý den, prosím vás, jede to do Motola?"
"Ne, tohle jede do Berouna." Odsekne mi protivně.
Aby tě neubylo, babo!, pomyslím si v duchu. Semetrika jedna...
Tento autobus tedy necháme ujet a znovu jdeme zkontrolovat ceduli, zda jsme se náhodou nepřekoukly. Leč z jiného nástupiště než z tohoto autobus do Motola nejede...
"To byl ten autobus..." Zkonstatuje Martina. "Ten co jsme nechaly ujet."
"Kdy jede další?"
Nakloníme se k ceduli. "Za hodinu."
"Co teď?" Zeptám se bezradně Martiny.
Kamarádce Lucce jsme slíbily, že ji dnes přijdeme navštívit. Čekat hodinu na další autobus je zbytečná ztráta času. Než bychom dojely k nemocnici, je to další půl hodina navíc, nestihly bychom návštěvní hodiny.
"Budeme muset počkat."
Jenže mně se čekat nechce. "Kterým směrem je odsud Motol?" Rozhlédnu se bezradně kolem sebe. Můj orientační smysl je absolutně nevyvinutý a Prahu navíc neznám.
"Tam," mávne Martina rukou.
No výborně, alespoň jedna z nás je co k čemu.
"Tak půjdeme pěšky, ne?" Navrhnu alternativní řešení.
"To je daleko," zatváří se Martina nenadšeně. "A stejně nevíme, kudy přesně jít."
"Budem držet směr. A když tak se někoho zeptáme," přesvědčuji ji.
Nakonec souhlasí, a tak se společně vydáváme neznámo kam v naději, že najdeme další spoj. Shodně usoudíme, že nejlepší bude se držet u hlavní silnice, takže jdeme po chodníku podél ní.
"Měly bysme si sypat nějaký drobečky jako Jeníček s Mařenkou." Vzpomenu si na známou pohádku.
Odměnou za můj nápad je úsměv mé kamarádky.
"Co když se zeptám tamtoho pána?" Napadne mě.
Martina muže jdoucího proti nám zhodnotí kritickým pohledem. "Toho ne, ten je divnej."
Kráčíme tedy dál po chodníku a nahlas uvažujeme. Oběma je nám jasné, že se k Lucce musíme dostat stůj co stůj. Kdyby měla u sebe mobil, mohly bychom jí v nejhorším případě napsat, že jsme to nestihly a že nám autobus ujel. Jenže ona u sebe mobil nemá. A těší se na nás. Nemůžeme si dovolit nepřijít za ní.
"Tak doženem támhletoho kluka a zeptáme se." Ukážu na postavu, která jde několik desítek metrů před námi.
"Jak víš, že je to kluk?" Podiví se Martina.
"To je jasný. Podle stylu chůze, podle postavy, podle oblečení... To je kluk." Usoudím suverénně.
Dotyčný nám ovšem brzy zmizí z očí a my jsme zase naprosto bezradné.
"Tady už jsem možná byla..." Rozhlíží se Martina po okolí hlavní silnice. Její možná mě uklidní jen na chvíli, protože vzápětí je stejně ztracená jako já. Nezná to tu.
Na autobusové zastávce, kterou mineme, si přečteme, že tudy jezdí autobusy do Nových Butovic. Ani jedna z nás nemá páru, kde ty nové Butovice jsou a tudíž ani, jestli jdeme dobře. Zbývá pouze věřit Martinině instinktu.
"Tak půjdeme dál a uvidíme, kam se dostaneme." Rozhodne Marťa. Jako ocásek ji tedy následuji. Stále ještě naivně doufám, že se před námi objeví ukazatel s nápisem Motolská nemocnice. Což se samozřejmě nestane.
Trvá několik minut, než se dostaneme k jakémusi železničnímu přejezdu. Vypadá to tu krajně podezřele - konec rodinných domků, stará neposečená vysoká tráva a nějaké křoví.
"Hele, já bych se radši vrátila..." Navrhnu opatrně.
"Jo, vrátíme se."
Cestou zpátky spřádáme plány, jak naši beznadějnou situaci vyřešit.
"Tak si zavoláme taxíka." Napadne Martinu.
"Vždyť nevíme, kde jsme." Namítnu.
"To je fuk, řeknem název ulice. Máš dost peněz?"
"Jo, asi tisícovku. Ale že by se mi chtělo utratit to za taxíka..."
"Šábly bysme se napůl. Horší je, že neznáme číslo."
"Tam, jak jsme vystupovaly, bylo." Vzpomenu si na reklamní plakát.
"Já vím. Tak se tam vrátíme?"
"Tak jo." Nic jiného nám asi stejně nezbývá.
Cestou svorně nadáváme na tu nepříjemnou babiznu, kvůli které nám ujel autobus.
"Doufám, že ji přejede auto." Popřeji jí pomstychtivě.
Jak se vracíme, uvidíme proti nám kráčet mladou slečnu, pohlednou blondýnku, která vypadá sympaticky. Může být jen o pár let starší než my.
"Zeptáš se?" Zeptá se mě Martina.
Přikývnu. "Za zeptání nic nedáme."
Ve chvíli, kdy je slečna jen několik kroků od nás, ji oslovím. "Dobrý den, prosím vás, kde je tady motolská nemocnice?"
"To musíte tudy," ukáže nám směr, kterým jsme prve šly. "Je tam most pro chodce přes železnici a za tím mostem je nalevo železniční smyčka. Odtud jezdí sto osmdesátka k Motolu."
"Jak je to asi daleko?" Zeptá se bystře Martina.
"Já nevím," odpoví slečna upřímně. "Pět set metrů?"
"Děkujeme." Zajásáme nad ochotou i znalostmi oné slečny.
Jdeme stejným směrem jako ona, jen pár kroků za ní. Když pak odbočí a my jdeme stále podél hlavní, zamává na nás. "Tady!" Ukáže na odbočku, kterou nám prve popisovala.
"Aha." Dostanu ze sebe pobaveně.
Málem bychom to minuly...
Ukáže se, že jsme kolem mostu pro pěší už prve šly.
"Směr jsme měly dobrý." Zhodnotí Martina.
Díky instrukcím oné blondýnky se zdárně dostaneme přes most.
"Tu slečnu nám seslalo samo nebe." Oznámím Martině.
Souhlasí se mnou. Proč nejsou všichni lidé takhle milí a příjemní?
"Teď bychom měly najít ty tramvaje." Uvažuje Marťa.
"Jo!" Zaraduji se, když zahlédnu skrze zežloutlé listí stromů červenobílé vagóny tramvají.
"Co jo?"
"Jo, že vidím tramvaj!"
Když dojdeme blíž a uvidíme autobus s číslem 180 parkující u chodníku, zajásáme podruhé. Té slečně by se slušelo postavit pomník!
Podle jízdního řádu na zastávce se ujistíme, že tohle je skutečně autobus, který jsme hledaly. Zde začíná jeho trasa a sedmá zastávka v pořadí je Nemocnice Motol.
Rozhlédnu se kolem sebe. U zastávky je nějaká trafika, kousek od nás postávají dvě holky, sotva čtrnáctileté, a kouří. Před námi stojí nějací dva lidé. Jednomu vidím do obličeje, je to kluk asi pětadvacetiletý, druhý je ke mně otočen zády.
Mezitím, co studujeme jízdní řád, se onen mladík rozloučí a odejde.
"Tak si stoupnem za tuhle slečnu." Kývnu na Martinu.
"Ty jsi blbá, vždyť je to kluk!" Upozorní mě šeptem Marťa.
Má pravdu. Dotyčný se po mé větě otočí a propíchne mě dost naštvaným pohledem.
Je to nějaký vysokoškolák, poměrně hezký. Dokonce má na tváři několikadenní strniště, tudíž mám o pohlaví rázem jasno.
Kdybych ho předtím viděla zepředu, rozhodně by mě nenapadlo pochybovat, že je to muž. Jenže já mu na rozdíl od kamarádky do obličeje předtím neviděla...
"Já za to nemůžu! On má podobnej účes jako ty a zezadu vypadal jak holka!" Hájím se s tím, že Martina má stejně polodlouhé vlasy jako ten mladík, když kluk odejde kus stranou telefonovat.
"Tak počkáme, až ta řidička anebo řidič přijede." Kývnu hlavou k autobusu, který od nás stojí asi dvacet metrů od chvíle, co jsme přišly. Jsem si téměř stoprocentně jistá, že je v autobuse ženská, ale neodvažuji se riskovat další přehmat. "Já už raději nebudu dneska nic říkat."
"To bude nejlepší." Souhlasí se smíchem Martina.
Když se autobus blíží, objeví Martina nečekaný zádrhel. "Hele, my nemáme lístky!"
"Jaký lístky?" Zatvářím se nechápavě.
"Přece lístky! Ty co se strkaj do těch krabic uvnitř!"
S hrůzou se po sobě podíváme. To je průšvih!
Žádné lístky dopředu koupené samozřejmě nemáme. U nás na Kladně je zvykem kupovat lístky výhradně přímo v autobuse.
Když řidič(ka) vidí, že se nechystáme nastoupit, rozjede se pryč.
"Ne!" Vyjeknu zoufale.
"Jdi koupit lístky, já ho zdržím!" Houkne na mě Martina a já přikývnu.
Jak nejrychleji jsem schopná přiběhnu k trafice a na muže kolem padesátky vychrlím: "Dobrý den, já bych chtěla dva lístky."
"A jaké?" Zajímá ho.
"No, celý." Vyhrknu. "Jako dospělý."
"A chcete za osmnáct nebo za dvacet šest korun?" Zeptá se mě ten dobrák.
"Já nevím." Obdařím ho dokonale zoufalým pohledem. V této situaci je mi absolutně jedno, kolik to bude stát. Hlavně abychom se dostaly tam, kam potřebujeme.
Pán se mé bezradnosti pobaveně usměje a nápomocně se mě zeptá. "A kam jedete?"
"Do nemocnice Motol."
"Tak to vám budou stačit ty za osmnáct."
Vděčně mu podám kovovou padesátikorunu a počkám, než mi vrátí. Pak spěšně poděkuji, popadnu peníze a běžím k autobusu. Jakmile nastoupím dovnitř a vyhrknu "Omlouvám se.", pochopím, že jsem se ve svém odhadu zase parádně sekla. Autobus řídí obtloustlý muž středního věku.
Obdaří mě pobaveným pohledem, jen co podám Martině jízdenku a naprosto vážně a upřímně se zeptám: "Jak se to tam strká?"
Když si lístky označíme a posadíme se, teď už pobaveně Martině převyprávím zážitek s trafikářem.
"Jak se tvářil?" Kývnu hlavou k řidiči autobusu.
"Moc nadšenej nebyl." Svěří mi Martina. "Říkal, že už jsme tu stály takovou dobu... Tak jsem mu řekla, že nejsme z Prahy."
"Aspoň bude mít doma co vyprávět. Takový vidlačky hned tak nepotká." Zasměji se.
"Hele, bůhví, co bylo tamto, jak šlo před náma." Připomene mi Martina člověka, kterého jsem identifikovala jakožto kluka.
"Hm, to jo." Zakřením se.
Budiž mi přičteno k dobru, že i tenhle autobusák měl dlouhé vlasy. A taky, že mám svých šest dioptrií.
U nemocnice zvládneme vystoupit bez problémů a zrovna tak oddělení, na kterém je Lucka hospitalizovaná, najdeme díky přesnému plánku od její maminky celkem snadno. Zpozdily jsme se jen o třicet minut, což je vzhledem k tomu, jak bezradné jsme byly a nevěděly kudy kam, úspěch.
Povídáme si s ní půl hodiny, pak musí na svačinu, ale když se vrátí, ještě stihneme prohodit pár slov. Je mi jasné, že je moc ráda, že jsme za ní přišly. Vyprávíme jí, co se děje ve škole a co všechno jsme zažily během cesty k ní. Opouštíme ji ve čtyři hodiny se slibem, že ji určitě ještě minimálně jednou přijedeme navštívit.
Cestou zpátky si musíme koupit lístky v automatu. Jak poznamená bystře Martina, ještěže tam předtím byla trafika. Vůbec nevím, jak bych zvládla koupit napoprvé lístky, když jsem nevěděla, jaké potřebuji...
Autobus na Zličín nám málem ujede před nosem. Dělí nás od něj jen úkon přejít frekventovanou silnici. Bohužel nám zrovna svítí červený panáček a ve chvíli, kdy naskočí zelený, už se autobus rozjíždí pryč. Rozběhneme se sprintem a řidič si nás naštěstí na poslední chvíli všimne, takže nám dveře otevře.
Další zážitek tkví v tom, že mi automat nevyjel lístek tak, jak měl, ale vytiskl nějaký nepovedený jako by dvojatý. Musím ho tedy pro to, abych si ho mohla označit, otrhat. Nakonec se mi ho do přístroje po přibližně minutě oškubávání a ohýbání povede vsunout a "žlutá krabička" mi ho označí. Jsem šťastná, že nejede žádný revizor - moje okousaná jízdenka by se mu asi moc nelíbila.
Spojení nám ovšem stejně nevychází. Autobus ze Zličína domů nám ujede takřka před nosem, přestože skoro celou cestu navzdory únavě z předchozího courání Prahou běžíme.
Na nástupiště dorazíme uřícené a upocené, s jazykem na vestě a namáhavě oddechujíc. Mít deset minut k dobru, stihly bychom to.
Naštěstí jede další spoj hned za půl hodiny. Bez problémů se nám podaří nasednout do autobusu i vystoupit na zastávce, na Okrsku, kam pro nás má přijet můj táta.
Poslední zádrhel celého dne je, že otec stále nejede. Nijak mě to neznepokojuje. Prostě se jen někde zdržel, říkám si. Když už čekáme docela dlouho, taťkovi dojde trpělivost a zavolá mi.
"No kde jste?" Zeptá se netrpělivě.
"Kde jsi ty?" Opáčím. "My jsme na Okrsku 4."
"Na Okrsku 4? Já jsem na Okrsku 0."
Absurdita jak z nějakého filmu...
Po chvíli vysvětlování otec pochopí, kde má svou dceru hledat a vyrazí pro nás. Nejprve odvezeme domů Martinu a poté se vydáme domů i my.

Na závěr příběhu ještě hláška Martinky: "Hele, zase spolu někam pojedem." Navrhne mi.
"Ale tentokrát pojedeme na blind. Nebudem si zjištovat, jak nám to jede. Bude větší sranda!"

Ponaučení plynoucí z tohoto výletu:
  1. Když jste v nouzi, ptejte se. Možná narazíte na nějakou ochotnou a milou slečnu, která se navíc vyzná a ráda vám poradí. Ptát se důchodců nedoporučuji - bývají nerudní a protivní.
  2. Nenechte se zmást prvním dojmem a neškatulkujte hned lidi podle pohlaví. Alespoň já už si dám příště větší pozor. Dva (možná i tři) přehmaty během jednoho odpoledne je trochu moc... ;-)
  3. Než někam jedete, zjistěte si situaci. My byly dvě, takže jedna běžela pro lístky a druhá za řidičem. Být nás o jednu míň, měly bychom větší problém XD
  4. Není Okrsek jako Okrsek aneb upřesňujte :-)
  5. Risk je zisk. Pokud jste si alespoň trochu jistí, že víte, kudy jít, jděte. Nám se to vyplatilo - potkaly jsme slečnu - anděla :-)
  6. Když chcete být nenápadní, oblékněte se nenápadně. V Praze je sice míra tolerance vyšší než kdekoliv jinde v ČR, avšak stejně si vás lidé všimnou. I tady na vás budou troubit auta, pokud máte na sobě glády, pruhované nadkolenky a sukni a jdete podél silnice (testováno Lištičkou).
Mimochodem, vážně by mě moc zajímalo, proč na mě ta auta troubí (případně jejich řidiči mávají a pokřikují). Já přece vůbec nevypadám jako kurva...
 


Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 4. října 2008 v 14:19 | Reagovat

:D :D Tak to je dobrý. Hlavní je, že jste se tam přeci ejn dostaly ;)

2 Lilly Esme Evenová Lilly Esme Evenová | Web | 4. října 2008 v 14:31 | Reagovat

Koniec :D Nezávidím vám baby... síce ja mám čo hovoriť. Kebyže mám rozprávať môj príbeh, ako som išla z Bratislavy do jednej dediny poblíž... Ja som sa stratial aj v tej dedinke :D

3 Lady Sleet Lady Sleet | Web | 4. října 2008 v 14:34 | Reagovat

Tak to se vám něco povedlo :D Já jsem naštěstí Pražačka, takže mi něco takového nehrozí, ale musel na vás být krásný pohled :D A že nevíš, kde jsou Nové Butovice? Tsche .. Tam jsem viděla svého idola :D A Metropoli Zličín miluju .. o:)

4 KiVi KiVi | Web | 4. října 2008 v 21:39 | Reagovat

Ty kráso :D:D Já u toho umřela smíchy :D To je jedna z nejvtipnějších příběhů co jsem kdy četla xD xD U sprintování za autobusem jsem musela běžet na záchod jinak bych se poto smíchy :D:D Ale naprosto s váma souhlasim :D:D já nemám vůbec žádnej orientační smysl xD Burani přišli do města xD Tak se vždycky cejtim s kámoškama, když jdeme do krajskýho města xD Panebože ty jsi mě dostala....takovej záchvat smíchu :D...A chtěla bych to prožít a zároveň to byl luxusní úlet :D:D

5 Thanatos Thanatos | Web | 5. října 2008 v 12:40 | Reagovat

Přestože to nemám do Prahy daleko, stejně si tam vždycky připadám jako v jiném, skoro až surrealistickém světě, kde platí úplně jiné zákonitosti. Dejme tomu, že jezdit vlakem ještě docela zdárně dokážu :), s tramvajemi už je to horší (ale řekněme že obvykle i dojedu) a autobusy jsou úplná katastrofa. Hlavně nikdy netuším, jak je to s jízdenkami - přesně jak jsi říkala se totiž liší jejich nakupování ve městech a na vesnicích.

Takže jsem si to opravdu dovedl velmi živě představit. Tohle vážně nemělo chybu.

6 Thanatos Thanatos | Web | 5. října 2008 v 13:03 | Reagovat

...a díky za pochvalu toho příběhu, zvláště od tebe je to velká pocta...

7 Lištička Lištička | Web | 5. října 2008 v 13:20 | Reagovat

Díky za milé komentáře. Jsem ráda, že jste se pobavili :-)

I já mám ze svého prvního "samostatného" výletu do Prahy zážitek na celý život XD

Ty hlášky i komické situace jsou prostě k nezaplacení :-) Zase jsem o pár zkušeností bohatší a příště už vím, kudy do Motola :)

Thanathovi: Já vlakem jezdit neumím :-) A metrem či tramvají už vůbec ne.

Neumím si představit, co bych dělala, kdybych se musela někam vypravit úplně sama. Nejspíš bych se psychicky zhroutila ;-)

8 Polgara Polgara | Web | 5. října 2008 v 13:46 | Reagovat

Hehe, aspoň vím, jak to vypadá, když přijedou burani do města. Já jsem bývalá pražačka, takže mám to štěstí, že se v Praze naštěstí poměrně dobře vyznám...

9 Morituri Morituri | E-mail | Web | 5. října 2008 v 19:57 | Reagovat

No tak to se povedlo :-). Dám ti jednu radu: neboj se cestovat. Pak to jde mnohem snáz. Po pát výletech už si budeš docela jistá a po pár dalších se dostaneš kamkoliv jakoliv. A metro je ten nejjednodužší dopravní prostředek, stačí znát směr.

10 Lenka Lenka | Web | 6. října 2008 v 14:30 | Reagovat

Hele, já s kámoškou jsme se ztratily v Praze, když jsme šly ze Staromáku na václavák(ale obráceně, o pár hodin dřív jsme to zvládly bez potíží). Takže, jsi na tom pořád ještě dobře=)

11 andulii andulii | Web | 7. října 2008 v 17:48 | Reagovat

tak to je úžasný:D já taky pocházím z okresního města takže se ti vůbec nedivím:D u nás jezdí asi jenom 8 linek autobusů a já si všude dojdu pšky takže žádný jízdní řády studovat nemusím:)

12 Jaňulka Jaňulka | 18. října 2008 v 18:54 | Reagovat

No já sem z Prahy takže mi to připadá dost dobrý že někdo z Kladna se tu stratí. :-D Mimochodem moc pěknej blogísek :-)

13 Daisy Daisy | 27. října 2008 v 12:37 | Reagovat

Ahoj kolegyně =) jsem totiž taky z Kladna, ale v Praze jsem jako doma, hlavně Palladium, nebo výše zmíněná Metropole... Na druhou stranu mě baví zkoumat i památky, nejvíc asi trasa od vlakové stanice Dejvice, z ní nahoru na Hrad, ten projít, dále Karlův most, Staroměstské a Václavské náměstí, když je čas tak vylezu na Petřín a zkoumám krásy krásného města...

P.S.:Ale neboj, časem si zvykneš a už se ztrácet nebudeš ;)

P.S.2: Moc hezky maluješ ;)

14 Lištička Lištička | Web | 27. října 2008 v 12:41 | Reagovat

Jaňulce a Daisy: Děkuji :-)

15 Rue Rue | E-mail | 1. dubna 2009 v 14:59 | Reagovat

To tedy rozohdně nevydpadáš)podle toho co vím)a ani se tak nechováš :D

dobrá příhoda.Já v Praze bydlím.Taky by mi bohatě stačilo nějáké to okresní město.Když něják takhle jela pooprvé ušla jsem aspoń 10 kilometrů(autobusem sem už nechtěla jet a taky mi došly jízdenky :D)Ta hláška:XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.