Příliš pozdě na výčitky (2/3)

23. srpna 2008 v 9:53
Druhou část věnuji Lorraine :-)
Mrzí mě, jestli máš pocit, že jsem se vůči tobě zachovala nefér. Pokud ano, ještě jednou se omlouvám. Nechtěla jsem se tě nijak dotknout nebo tě snad urazit.
Myslela jsem to dobře. Vážně :)

Lionel odhrnul závěs a pohlédl z okna. Venku zuřila bouřka. Byl rád, že nemusí být v tom nečase venku.
Nebyl v pokoji sám. Kousek od něj stála drobná a pohledná zrzka ve vyzývavých šatech. Zezadu k němu přistoupila a objala ho kolem krku.
Pousmál se.
Shelly nebyla nic jiného než prachobyčejná prostitutka. Rád s ní trávil čas. Přesně, jak kritizovala Vian.
Přestože jí neplatil tolik jako jiní movitější zákazníci, Shelly to nevadilo. Kdyby měla být upřímná, musela by přiznat, že má k Lionelovi mnohem bližší vztah než k ostatní klientele. Na rozdíl od ostatních zákazníků ji totiž přitahoval. Líbil se jí jeho povýšený výraz i pohled, který uměl hřát, ale většinou spíš studil. Byla ráda za každou chvilku, kterou strávil s ní.
Znala ho za tu dobu, co mu dělala společnost v posteli, velmi dobře. Byl náladový. Věděla, kdy s ním lze mluvit a kdy je lepší ho nechat na pokoji.
Dnes byl v poměrně dobrém rozmaru. Poznala to podle jeho pozdravu. Přidal k němu i její jméno, což značilo, že ji rád vidí. Když byl mrzutý, často ji nepozdravil vůbec. Zpočátku jí to velmi vadilo. Později pochopila, že je zbytečné se kvůli tomu trápit. Lionel k ní neměl o nic hlubší vztah, než jaký choval třeba ke staré kuchařce, která mu vařila.
"Je ošklivo." Zkonstatovala Shelly.
"Nemáš ráda bouřky?" Lionel klidně pozoroval provazy vody padající z oblohy.
"Nemám." Přitakala. "Miluji slunce a teplo."
Neodpověděl. Beze slova pozoroval moknoucí krajinu.
Přitiskla se k němu. "Lioneli..."
Pootočil hlavu. Shelly byla maličká, ještě menší než jeho sestra. Měla rezavé kudrnaté vlasy a bystré hnědé oči. Její světlou pleť zdobily na nose a tvářích drobné pihy, které působily roztomile a zároveň ji činily mladší. Ve skutečnosti byla stejně stará jako Lionel.
Chvíli ji pozoroval, a poté se sklonil k jejím rtům. Shelly běžně zákazníkům nedovolovala, aby ji líbali na rty. Považovala to za něco mimořádného. Lionel směl.
Vytáhla se na špičky a vášnivě mu vyšla vstříc. Pohladila ho po tváři. Byl tolik atraktivní...
Lionel rukama přejížděl přes hebkou tkaninu šatů, pod kterou cítil její tělo. Chvěla se.
Pokusil se jí sundat šaty, ale díky pevně sešněrovanému korzetu to šlo dost těžko.
"Počkej-" Vydechla a na chvíli ho od sebe odstrčila. Nespokojeně zakňoural.
Shelly začala zručně rozvazovat tkanice.
"Proč pořád nosíš takovéhle oblečení?" Brblal Lionel. Měl na mysli korzety, jejichž sundavání bylo časově náročné.
"Všichni ho nosí, jestli sis ještě nevšiml." Odpověděla mu prostořece.
Její poznámku ponechal bez reakce a přitáhl ji k sobě. "To už zvládnu." Zašeptal podmanivě.
Zatímco ji líbal a hladil, povoloval šaty. Když byly dostatečně rozšněrované, zručně je Shelly přetáhl přes hlavu.
Ani on nezůstal oblečený. Shelly mezitím, kdy se zabýval jejím korzetem, svlékla i jeho. Milovala pohled na jeho vypracovanou hruď a svalnatá ramena.
Většinu jejích zákazníků tvořili staří bohatí statkáři, kteří si mohli její služby dovolit. Byli tlustí, upocení a nechutně při sexu funěli.
Lionel byl jejich pravým opakem.
Vzal ji do náruče a položil do postele.
Lehl si k ní a znovu ji začal líbat. Jediné, co mu ještě vadilo a chybělo k naprosté spokojenosti, byly Shellyiny svázané vlasy. Sundal jí sponu a roztřepal její zářivě rusé kudrliny. Rozprostřely se po bělostném polštáři jako svatozář.
Vzal jeden z jejích kudrnatých pramínků a promnul ho mezi prsty. Miloval její vlasy.
Aniž by ustal v líbání, rukou začal hladit Shelly po ňadrech a poté zajel níž, do rozkroku. Shelly zasténala. "Ach... Lioneli..." Brzy byla vzrušením úplně mokrá.
Ozvalo se zaklepání.
Lionel něco nesrozumitelně zavrčel a dál se věnoval Shelly.
Klepání se po chvíli ozvalo znovu, tentokrát energičtěji.
"Co je?!" Houkl Lionel podrážděně.
Ve dveřích se objevil podkoní. "Omlouvám se, pane-" Když uviděl nahého Lionela v posteli se zrzavou prostitutkou, trochu se zarazil.
"Řekl jsem snad jasně, že si nepřeji být rušen!" Prskal Lionel.
"Ano, pane. Moc se omlouvám, ale-"
"Tak co se děje?!" Pobídl ho Lionel netrpělivě, čímž přerušil jeho blekotání, a vytáhl ruku ze Shellyina klína. Ta si podepřela hlavu dlaní a čekala, co bude dál.
"Slečna Vian není k nalezení."
Lionel se prudce narovnal. "Cože?!" Pak se ovládl. "Třeba si jen vyjela na koni..."
"Ano, pane, to vyjela." Přisvědčil podkoní.
"Tak v čem je problém?!" Lionelem cloumal vztek. S Vian byly jen potíže.
"Její kůň se právě vrátil do stáje. Bez ní."
Lionel si zhluboka povzdechl. To mu ještě chybělo... "Řekněte vojákům, ať ji jdou hledat." Promluvil otráveně. "A připravte mi koně. Já přijdu za vámi."
"Ano, pane." Vycouval podkoní úslužně ze dveří.
Lionel vstal a oblékl se. Shelly poznala, že se zlobí.
Hodil na stůl několik mincí. "Tady máš peníze. Nečekej na mě." Oznámil jí věcně. Pak bez rozloučení odešel.
Shelly nadskočila leknutím, když za sebou práskl dveřmi. Mrzutě se ušklíbla. Bylo jí jasné, že nemá smysl, aby zůstávala. Přesto se rozhodla, že setrvá. V dešti se jí dolů do vesnice nechtělo.
***
Lionel vešel do stájí právě ve chvíli, kdy se vojáci poslušně rozprchli hledat Vian. Přešel k Orinovi a pozorně si ho prohlédl. Kůň měl po těle odřeniny a šrámy, které krvácely. Byl promoklý a třásl se zimou. Podkoní mu rány ošetřil, vytřel ho do sucha, a poté přes něj přehodil několik přikrývek.
Lionelův bělouš, Orland, už čekal osedlaný.
"Počkej tady, kdyby se vrátila." Nakázal Lionel podkonímu. Nemusel ani jmenovat. Oba věděli, že řeč je o Vian.
Lionel nasedl a vyjel do deště, následován svým loveckým psem. Tušil, že Vian byla ve vesnici, a proto nejprve zamířil tam. Ještě nikdy se mu cesta nezdála tolik dlouhá. Než dojel do vsi, byl úplně mokrý.
Orlanda nechal stát na cestě a zabouchal na dveře jednoho z nuzných domů. Otevřít mu přišla vrásčitá stařena.
"Pane! Co tu v tomhle nečase děláte?" Spráskla ruce.
"Hledám Vian. Nebyla tady?" Vyhrkl Lionel netrpělivě.
"Ach, vaše sestra..." Stará žena se zamyslela. "Nu, ano, dnes tu byla. Stalo se něco?"
"Její kůň se vrátil domů bez ní." Odpověděl ženě neochotně.
"Ach." Stařena se zachmuřila. Znala Vian dobře. Stejně jako Lionel věděla, že je výjimečně dobrá jezdkyně. Muselo se jí tedy stát něco zlého, když se nevrátila domů společně se svým koněm...
"Kde teď seženu nějaké muže?"
"Nejspíš v hospodě." Zněla odpověď.
Lionel potřásl hlavou. No jistě, to mu mohlo dojít. Poděkoval, vyhoupl se na bělouše a pobídl ho do klusu.
Stará žena se za ním smutně dívala. Poznala, že ačkoliv se ovládá, má o sestru starosti. Z celého srdce si přála, aby ji našel. Živou.
Hostinec stál na opačné straně vesnice. Když Lionel vstoupil do místnosti, hluk, který tu až dosud panoval, utichl a všichni naráz zmlkli. Překvapeně zírali na svého pána, z které crčela voda. I přes to, že byl úplně mokrý, si zachoval jemu vlastní eleganci. Vůbec nevadilo, že má zplihlé vlasy a mokré šaty. Vzpřímená hlava a hrdý výraz pohledného obličeje jeho neupravenost snadno zastínily.
"Dáte si něco, můj pane?" Vzpamatoval se hostinský a přiskočil k němu.
"Ne." Zarazil ho Lionel pohybem ruky a rozhlédl se po lokále. Všiml si, že jen několik mužů má přes sebou půllitr s pivem. Neměli na něj peníze.
"Moje sestra Vian se nevrátila z projížďky." Oznámil ztichlému osazenstvu. "Přijel jsem vás požádat o pomoc při hledání."
"Třeba už to s vámi nemohla vydržet, a tak utekla." Ozval se od jednoho stolu drzý hlas. Mladík o něco málo mladší než Lionel svého pána provrtával pohrdlivým pohledem.
"Briane!" Okřiklo ho několik starších mužů zděšeně.
"Je to pravda!" Zareagoval Brian na jejich pokárání. "Vůbec bych se tomu nedivil..."
Lionel sevřel ruku v pěst a přešel k tomu opovážlivci. Zpražil ho dlouhým tvrdým pohledem. "Leda by Vian utekla bez svého koně. A to je při její lásce k němu dost nepravděpodobné." Zavrčel výhrůžně.
Mladík polkl.
Běžně by ho Lionel za tu drzost náležitě ztrestal, teď však měl jiné starosti.
"Pomůžete mi najít mou sestru?" Otočil se zpátky k ostatním.
"Já vám pomůžu, můj pane." Promluvil po chvíli trapného ticha jeden ze starších sedláků.
"I já." Přidal se další. "Vian je moc hodné děvče, zaslouží si to."
Postupně se zvedli téměř všichni.
"Dobře." Lionel spokojeně přikývl. "Ty," ukázal na muže, který se přihlásil jako první. "Jak se jmenuješ?"
"Matěj, pane."
"Matěji, ty je povedeš."
"Bude mi ctí, pane." Přikývl muž.
"Nesmíme ztrácet čas. Všichni kdo mohou, ať se zapojí do hledání!" Lionel vyšel z hostince jako první následován ostatními.
"Vezměte si louče. Rozdělíme se." Rozhodl Matěj. "Tak bude větší šance, že ji najdeme."
Vysloužil si tak Lionelův uznalý pohled.
"Pojedu napřed." Sdělil mužům Lionel, nasedl na Orlanda a tryskem se rozjel k lesu.
Stále vytrvale pršelo a z lesní cesty se stala rozbahněná říčka. Déšť smyl navíc všechny stopy, kterých by se mohli při hledání držet.
Orland byl z bouřky stejně rozrušený jako prve Orin. Při každém zahřmění či zablesknutí sebou polekaně trhl. Lionel ho však držel pevně a nedovolil mu, aby se začal plašit.
"Musíme najít Vian." Chlácholil svého koně a zároveň i sebe. Ačkoliv si to nepřipouštěl, měl o sestru strach. Na možnost, že by třeba už mohlo být pozdě, raději ani nepomyslel.
"Vian!" Zavolal nazdařbůh. Odpovědí mu však bylo jen šumění deště. Zkusil to znovu, se stejným výsledkem. Z dálky k němu doléhalo volání mužů z vesnice a jeho vlastních vojáků.
V lese bylo šero. Skrze stromy bylo vidět jen světlo zapálených loučí.
"Argo, hledej Vian!" Přikázal psovi, který díky tmavé barvě srsti téměř splýval s okolím.
Černý ohař znal sestru svého pána velmi dobře. Vždycky si pro něj našla vlídné slovo a pohlazení. Když zaslechl její jméno v souvislosti s povelem "hledej", zavrtěl ocasem a sklonil čenich k zemi.
Dlouho nemohl nic najít, když ho náhle do nosu udeřila známá vůně. Popoběhl pár metrů, ale pak se bezradně zastavil a znovu nasál vzduch. Pach Vian a jejího koně cítil zcela zřetelně, ale nedokázal najít místo, kde by stopa pokračovala. Mohl pouze odsouhlasit, že tu Vian byla. Několikrát udělal kolečko, jestli snad přece jen nezachytí povědomou vůni, ale neúspěšně.
Lionel Arga zamračeně pozoroval. Viděl, že pes je v koncích. S jeho pomocí tedy počítat nemohl...
Prudce otočil koně a vydal se směrem k ostatním.
"Máte něco?" Zeptal se promoklých vojáků.
"Nic, pane."
Stiskl rty. "Hledejte dál."
Sám začal křížem krážem projíždět okolí. Argo poslušně cupital za ním.
Lionel se bedlivě rozhlížel kolem sebe, zda náhodou nespatří něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo lidskou postavu. Již několikrát se mu zdálo, že Vian vidí, ale když přijel blíž, zklamaně zjistil, že to byl jen suchý pařez nebo hromádka loňského listí, které vítr nafoukal do pukliny ve skále.
Už ani nevnímal, že je promočený až na kůži a tělo mu prostupuje nepříjemný chlad. Déšť mu nevadil tolik jako tma, která s přibývajícím časem houstla. Brzy už nebylo vidět téměř na krok, a to i přesto, že mu na cestu svítila louče, kterou mu jeden z mužů donesl.
"Pane, je skoro půlnoc." Odvážil se ho oslovit Matěj. "Teď už stejně nemá smysl hledat. Jsme unavení, stále prší a není nic vidět. Pusťte nás, prosím, domů. Ráno budeme pokračovat."
Lionel se zachmuřil. Věděl, že muž má pravdu. I on sám cítil, že se sotva drží na koni. Byla mu zima, cítil únavu a měl hlad.
"Dobře." Svolil. "Zítra za úsvitu budeme pokračovat."
"Děkujeme, pane." Uklonil se Matěj a kývl na ostatní muže z vesnice, kteří se nadšeně rozprchli. Lionel se společně s vojáky vrátil na hrad. Doufal, že cestou na Vian narazí. Jeho poslední naděje se vytratila ve chvíli, kdy mu ve stáji podkoní smutně sdělil, že se sestra ještě nevrátila.
Rozladěně mu poděkoval, nechal ho, ať se postará o Orlanda a sám se vydal do svého pokoje. Cestou se zastavil v kuchyni, kde zbylo několik kukuřičných placek od večeře. Hladově je zhltl, ani si je neohřál.
Když vešel do pokoje, našel zde Shelly. Seděla oblečená na posteli a peněz na stole se ani nedotkla.
"Ty jsi tu ještě?" Zeptal se Lionel bez zájmu. Sundal si promočený kabát a ledabyle ho pohodil na zem doprostřed pokoje.
Shelly stačil jediný pohled a pochopila, že je unavený a podrážděný.
"Našli jste ji?" Zeptala se.
Lionel mlčky přešel ke skříňce s alkoholem a nalil sklenici vína. Upil, a teprve potom jí odpověděl. "Ne. Budeme pokračovat ráno."
Posadil se do křesla a zahleděl se do prázdna. Až příliš si uvědomoval, jak moc je situace vážná. Sestra mohla být touhle dobou už dávno mrtvá. Mrtvá... To slovo znělo hrůzostrašně.
Neuměl si představit, že by už neměl možnost slýchat Vianin veselý smích, který ho často rušil od práce. Že už by ho nikdy ničím nerozčílila. Že by byla pryč... Napořád.
Shelly ho po očku pozorovala.
"Měl bys jít spát." Odvážila se promluvit.
Lionel se zamračil. "Nemusíš mi říkat, co bych měl, a co ne. Nejsem dítě!"
"To jsem si všimla." Ujistila ho ironicky.
Blýskl po ní pohledem, ale nestála mu za to, aby jí na to něco odpověděl.
Shelly přešla k němu a stoupla si před něj. Přestal civět mimo a vzhlédl k ní. Líbila se mu. Bylo na ní něco kouzelného. Jen nedokázal popsat, co to je.
Položila mu ruce na ramena. Nikterak neprotestoval, když mu začala rozepínat promočenou košili. Dotek jejích dlaní příjemně hřál.
Položil sklenici s vínem na konferenční stolek a obtočil své ruce kolem jejích boků. Přitáhl ji k sobě. Nebránila se.
Vláčně ji začal líbat.
Rukou zajel Shelly pod sukni. Jeho doteky ji studily - byl po několika hodinách strávených venku v prudkém dešti úplně promrzlý - ale líbilo se jí to. Podbřiškem se jí začalo rozlévat příjemné mrazení.
Přesto se po chvíli z jeho náruče s velkým sebezapřením vysmekla. "Jsi vyčerpaný." Vysvětlila své chování.
Něco nespokojeně zavrčel a znovu se pro ni natáhl.
"Musíš si odpočinout." Odstrčila jeho ruku.
Pohled jeho očí prozrazoval, že má chuť ji na místě zaškrtit.
Shelly však zůstala neoblomná a neustoupila. Po několika minutách brblání se jí Lionela podařilo svléknout z mokrého oblečení a dostat do postele.
Natáhla se, aby sfoukla svíčku na nočním stolku, lehla si vedle něj a přitiskla se k němu. "Spi."
Lionel se ušklíbl. Chovala se, jako by byla jeho matka... Přesto poslechl a zavřel oči. Celé tělo ho bolelo a cítil únavu.
Z Shelly sálalo teplo, které ho zahřívalo. Byl rád, že neodešla. Ačkoliv se tomu bránil, bylo pochopitelně příjemné, když na něj po návratu někdo čekal. Někdo jiný než Vian.
Vian...
Silou vůle potlačil myšlenku na svou sestru. Nechtěl na ni myslet. Potřeboval se vyspat.
Díky únavě netrvalo dlouho a brzy už klidně oddechoval.
Shelly ho objala kolem ramen a položila si hlavu na jeho hruď. V jeho blízkosti se cítila v bezpečí.
Dávno pro něj přestala pracovat kvůli penězům. Bylo v tom víc.
Milovala ho, ale nikdy to nedala ani náznakem najevo. Věděla, že Lionel by se jí jen vysmál. Proto se tvářila jako by nic a tajně se těšila z jeho přítomnosti.
Ještě chvíli pozorovala jeho dokonalou tvář ozářenou stříbrným měsícem, a potom rovněž zavřela oči. Lionelův pravidelný dech ji zanedlouho ukolébal ke spánku.
 


Anketa

V jakém stavu má být podle vás Vian, až ji Lionel objeví?

Živá.
Mrtvá.
Ať ji nenajde vůbec ;-)

Komentáře

1 Lorraine Lorraine | 23. srpna 2008 v 10:17 | Reagovat

Krásná kapitola, líbí se mi, jak si šikovně vystínila Lionelův vztah k Vian i k Shelly - a děkuji za věnování. Ne, nebyla jsem uražená, ale jen mě to trochu zamrzelo, ale neboj, už mě to dávno přešlo :-)

2 Lištička Lištička | Web | 23. srpna 2008 v 10:22 | Reagovat

Já jsem si až dodatečně uvědomila, že to asi vyznělo hloupě. Jenže to jsem celá já. Nejdřív něco plácnu, a teprve potom mi dochází, že jsem tím třeba někomu ublížila...

Budu si muset dávat větší pozor na to, co vypustím z pusy (nebo nadatluju do klávesnice) ;-)

Jsem moc ráda, že se ti kapitola líbí a že se na mě nezlobíš :)

3 Eliota Eliota | Web | 23. srpna 2008 v 11:29 | Reagovat

Krásné. :) Moc se mi to líbí. ;) A jsem natolik zvrhlá, že tajně doufám v incest. :D Když má o ní takovou starost... *andělský kukuč*

4 panthy panthy | Web | 23. srpna 2008 v 12:33 | Reagovat

já nevim proč, ale trochu mi to připomnělo Pretty woman =D Ne, že by to mělo něco společnýho... jen, že se prostitutka zamilovala do svýho zákazníka :D

Jinak... fakt moc hezký napsaný a celkový dojem je skvělý :) Co se týče ankety, tak to netuším... předpokládám, že to záleží na tom, jakou budeš mít náladu :D

5 axynka axynka | Web | 23. srpna 2008 v 15:41 | Reagovat

jej ja som si az teraz vsimla ze ma mas v oblubenych stasnkach moc moc dakujem :*

6 Lištička Lištička | Web | 23. srpna 2008 v 17:48 | Reagovat

Eliotě: Incest? Ale kuš! *pohoršeně kroutí hlavou*

Je její starší bratr, jediný žijící příbuzný. Myslím, že je celkem logické, že si o ní dělá starosti :-) Každopádně jsi mi ale tímhle zvráceným nápadem vnukla myšlenku ;-) *protřelý úsměv*

Panthy: O pokračování už mám jasno. Jen mě zajímá, co byste rádi vy :-)

A vidíš, na Pretty Woman jsem si v téhle souvislosti vůbec nevzpomněla.

Axynce: Není třeba děkovat. Rádo se stalo :)

A všem vám moc děkuji za pochvalu i komentáře :) Cením si toho, že se vám ty mé bláboly líbí *vděčný úsměv*

7 Halabala Halabala | Web | 23. srpna 2008 v 22:16 | Reagovat

NBa výčitky neni nikdy pozdě:))))

8 Lištička Lištička | Web | 24. srpna 2008 v 7:54 | Reagovat

Halabale: To je věc názoru ;-)

9 Casey Casey | 24. srpna 2008 v 17:10 | Reagovat

Bezvadný! je to fakt krásný....

10 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 25. srpna 2008 v 17:11 | Reagovat

Wow.. super... tyhle takový přímo středověký nebo hstroický povídky mám moc ráda... je to asi jediné, co čtu a má to zároveň co dočinění s reálným světem. XD Už nějakou dobu bych chtěla něco podobného zkusit naspat... ale nejsou nápady... ale jinak se mě to strešně líbí... dobře se to čte, člověk se u toho nenudí... už se prostě těším na poslední číst.. :)

11 Jenny Jenny | Web | 26. srpna 2008 v 23:17 | Reagovat

Tedy, to bylo fakt dobrý, hodně dobrý. Perfektně napsaný a ten děj...moc se mi to líbilo. Akorát...opravdu bude už jen jedna část...? :(

12 Lištička Lištička | Web | 27. srpna 2008 v 7:38 | Reagovat

Tak díky všem :-)

Jenny: Ano, tahle povídka není psaná na pokračování. To, že je rozsekaná na tři části, je způsobeno její délkou. Na závěru už jsem začala pracovat, ale nějak se mi to stále nezdá...

13 Máca Máca | 14. září 2008 v 16:01 | Reagovat

Musím zase jenom napsat komentář plnej pochval - už mě ani nenapadají správná slova.Je to krásně napsaný,úžasně vymyšlený,dokonale popsané osoby,prostě geniální :) Velice zajímavý děj,člověk se málem zapomíná nadechnout ;) Těším se na poslední díl,je mi jasné,že ať už budu čekat jakýkoliv konec,bude pro mne znovu překvapující :)

14 Lištička Lištička | Web | 14. září 2008 v 17:45 | Reagovat

Máce: Děkuji :-) Jsem skutečně potěšena, že se ti tento příběh tolik líbí :) Poslední díl ještě nemám hotový, ale jakmile ho dokončím, objeví se tu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.