Příliš pozdě na výčitky (1/3)

19. srpna 2008 v 20:37
Přece jen jsem se nakonec vybičovala k nějaké aktivitě...

Dáreček pro drahouška Eliotu za to, že věrně komentuje příspěvky z rubriky Oblíbená hudba :-)

První díl z celkových dvou až tří. Uvidím, jak mi to vyjde. Je to takové zvláštní, ale snad se vám to bude líbit.


Velká potemnělá místnost zařízená starodávným nábytkem. Na zemi drahý koberec, který však měl ta nejlepší léta dávno za sebou. V rohu pokoje vyřezávaná skříň, naproti postel. U okna stál mladý muž a hleděl ven. Nebylo mu vidět do tváře, ale podle držení těla a celkového vzezření bylo jasné, že je velmi hezký a sebevědomý. Plavé rovné vlasy mu splývaly po zádech až k lopatkám.

Dívka stojící u dveří nervózně přešlápla. "Lioneli, prosím."

Pomalu se otočil a zpražil ji pohrdavým pohledem. Ano, byl velmi atraktivní. Dokonale souměrná tvář s porcelánově bílou pletí byla bez jediné chybičky. Jeho oči, tmavomodré, indigové, prozrazovaly, že je mu dívčina prosba naprosto lhostejná.

"Prosím..." Zopakovalo děvče poníženě. Byla pobledlá a pohublá, což naznačovalo, že má starosti.

Zpříma jí pohlédl do očí. "Ne."

"Ty jediný mi můžeš pomoci! Víš, že kdyby to nebylo nutné, nikdy bych tě o nic nežádala. Jenže není vyhnutí."

Založil si ruce na prsou. Bavilo ho pozorovat bezmocnou a zoufalou dívku. Tak moc zoufalou, že přišla za ním.

Byla to Vian, jeho mladší sestra. Nikdy k sobě neměli příliš vřelý vztah. Ona byla veselá, usměvavá, přátelská a dobrosrdečná. Lidé z vesnice ji měli rádi pro její obětavost a vůli pomoci. O něm bylo známo, že je samotář, sobec a má rád jen sám sebe. Nikdy mu nezáleželo na ostatních lidech.

Věděl, že Vian mluví pravdu. Skutečně neměla jinou možnost, když za ním přišla s prosíkem.

"Řekl jsem ne."

"Ale ta rodina zemře hlady!" Zvolala pobouřeně.

"A co je mi do toho? Neměli si pořizovat tolik dětí, když je nesvedou uživit!" Odsekl cynicky.

Vian se ušklíbla. "Idiote!"

Přimhouřil oči a přešel k sestře. "Takhle se mnou mluvit nebudeš!" Pevně ji popadl za zápěstí. "Omluv se mi!" Nařídil jí.

Mlčela a opovržlivě opětovala jeho tvrdý pohled.

Zesílil stisk. "Omluv se, Vian!"

Vyjekla bolestí, ale neposlechla.

"Tak slyšíš?!" Chytil ji pod krkem.

Rozkašlala se.

"Tak bude to?!" Líbezně se usmál. "Nebo tě snad mám zabít?" Otázal se provokativně. "Kdo by potom pomáhal těm chudákům?"

"Omlouvám se." Zachrčela.

"Říkala jsi něco, sestřičko?" Maličko povolil sevření, aby se mohla lépe nadechnout.

"Omlouvám se!" Vykřikla.

Bez varování ji pustil, takže upadla. "Hodná." Pochválil ji jako psa.

Pomalu se sbírala ze země a mnula si krk. "Jsi horší než zvíře, Lioneli." Vrčela.

Pokrčil rameny. "To je věc názoru, Vian. Nemíním se starat o bandu otrhaných fracků."

"Jsou to sirotci!"

"Vždyť jsi mluvila o jejich matce..."

Překvapeně na něj pohlédla. Vida, přece jen ji poslouchal... "Ano, matku mají." Souhlasila. "Ale ta je sama neuživí."

"Její problém."

Zavrtěla hlavou. "Nechápu, jak můžeš být tak bezcitný."

"Já zase nechápu, že ti není hloupé pečovat o nějaké cizí fakany, Vian."

Pohodila hlavou a s prásknutím dveří opustila místnost. Lionel po jejím odchodu otevřel láhev a nalil si sklenici vína. Jeho sestra by nejraději spasila celý svět...

Bylo mu jedno, že někde umírají děti hladem. Kdo pomohl jemu, když je, jeho i Vian, opustila jejich matka? Utekla od nich, nechala je s otcem, který se o ně nikdy nestaral. Oběma se jim ulevilo, když si jednou při lovu pádem z koně srazil vaz. Chátrající panství zdědil jeho mladý syn Lionel.

Jestliže lidé doufali, že se smrtí starého pána něco změní k lepšímu, šeredně se mýlili. Lionel sice peníze nerozhazoval a zbytečně neutrácel, avšak staral se jen sám o sebe a o Vian. Ta rozprodala všechno, co mohla, jen aby chudákům z vesnice pomohla. Lionel ji nechal. Koneckonců to byly její věci. Proto měla jen staré ošuntělé šaty a několik nezbytně nutných kusů nábytku.

Lionel jí dával peníze na jídlo a ošacení. Věděl přesně, kolik potřebuje, aby slušně vyžila. To, že dávala jiným a sama pak měla málo, byla její hloupost.

Otec nadělal za svůj život velké množství dluhů. Lionelovi nezbylo nic jiného, než prodat většinu polí a lesů, aby všechno splatil. Na opravu rozpadajícího se hradu nebo peníze pro lidi z vesnice pod lesem zkrátka nebyly peníze.

Dopil víno a vyšel z pokoje. Pes čekající u dveří k němu okamžitě přiskočil a zařadil se po jeho boku.

Lionel vyžadoval absolutní poslušnost od všech jemu podřízených. Nebylo pro něj těžké udržet si autoritu. Všichni se mu raději klidili z cesty, protože uměl být pěkně vzteklý a výbušný. Uměl se však i mistrně ovládat a přetvařovat.

Služebnictvo ho znalo jako panovačného mrzouta, který ale uměl ocenit dobrou práci. V celém hradě zaměstnával několik vojáků, podkoního, který ovšem dělal to, co bylo právě třeba, kuchařku a dvě služky. Ve stájích mu zbyly jen dva koně z původních třiceti. Jeden patřil Vian, druhý byl jeho.

Všechno, co bylo podle něj zbytečné a nepotřebné, muselo po smrti otce pryč kvůli zbytečným výdajům.

Přes to všechno nebyl Lionel vyloženě špatný pán. Zaplatil dluhy, dokázal se postarat o Vian, která ho věčně vytáčela, a hlavně udržoval hrad i zbytek pozemků v tom nejlepším stavu, jaký mu jeho finanční situace dovolovala. Jen osud jeho poddaných, vesnických chudáků bez práce, kteří měli jen kus svého malého políčka, kde pěstovali obilí, mu byl lhostejný. Snad kdyby měl víc peněz, mohl by jim pomoci. Takhle byl rád, když z toho minima vyžil on s Vian a zaplatil těch pár nezbytně nutných sluhů.

***

Vian mlčky kráčela chodbou. Rytmický klapot jejích bot naznačoval, že se zlobí.

Kývla na pozdrav služce, kterou minula, a zamířila do stáje. Orin, její hnědák, ji poznal a zaržál.

Vytáhla z kapsáře kousek suchého chleba, který si tajně schovala od včerejší snídaně, a na natažené dlani ho koni nabídla. Něžně hladila koňskou hlavu.

"Pomůže jim?"

Otočila se po hlase. Za ní stál starý muž, který tu dělal podkoního už v dobách vlády jejího otce. Pamatoval Vian jako malou zelenookou holčičku s dlouhými copánky. Chodila do stájí úplně stejně jako dnes, kdy už z ní byla mladá a hezká slečna na vdávání.

Vian byla štíhlá blondýnka s vzezřením anděla. Měla velké, smaragdově zelené oči s tmavými řasami a hezky tvarované růžové rty. Na kráse jí neubíral ani fakt, že měla na sobě staré orvané šaty, které už jí byly dávno krátké.

Nyní se smutně pousmála a zavrtěla hlavou. "Nemíní se starat o bandu otrhaných fracků." Odcitovala bratrova slova a trpce se ušklíbla.

Podkoní pokýval hlavou. "Nesmíš mu to mít za zlé, Vian. Ani on to nemá lehké."

Zamračila se. "Já to přece vím! Ale co by mu udělalo, kdyby místo milenek investoval do užitečnějších věcí?!"

"Nemluv tak nahlas!" Polekal se podkoní. Věděl, že pán bude nedaleko.

"Jen ať to klidně slyší!" Zvýšila hlas. "To jeho povyražení určitě není zadarmo!"

"Vian!"

Polekaně sebou trhla. Lionel stál na prahu a tvářil se navztekaně.

"Okamžitě pojď se mnou!" Zahřměl.

Bojácně sklopila pohled a vydala se směrem k bratrovi. Ten ji vytáhl před dveře, aby je podkoní neviděl. Chytil ji za bradu.

"Nebudeš mě před služebnictvem pomlouvat, rozumělas'?!" Zasyčel.

"To nejsou pomluvy!" Ohradila se bojovně. Tím víc bratra popudila.

"I tak ti do toho nic není!"

"Kdybys místo kurvám platil chudákům, nemusela bych tohle vůbec řešit!"

Lionel se neovládl a uhodil ji. Facka, kterou jí uštědřil, zabolela. Vyhrkly jí slzy.

"Jsi nevychovaná a drzá, Vian." Promluvil teď už klidně Lionel. "A mě nebaví se s tebou stále o něčem dohadovat. Hned zítra ti začnu hledat ženicha!"

Zalapala po dechu. "Nechci se vdávat!" Zaprotestovala.

"To mě nezajímá." Přerušil ji. "Věk už na to máš."

"Nikdo mě nebude chtít." Zamumlala nepřesvědčivě.

Prohlédl si sestru od hlavy až k patě a uchechtl se. "O tom silně pochybuji."

"Nemám žádné věno!" Bránila se zoufale.

"Na to už jsem myslel." Překvapil ji. "Něco dostaneš. Není toho mnoho, ale myslím, že i tak nebudeš mít o nápadníky nouzi."

Pískl na psa a elegantně odkráčel.

Vian se za ním dívala neschopna slova. Věděla, že tohle nebyla jen nějaká nepodložená výhrůžka. Lionel to myslel vážně.

***

"Vian! Vian je tady!" Ozýval se jásot dětí.

Vian se dojatě usmála. Takhle ji vítaly pokaždé, když přijela do vesnice.

Zastavila před obzvláště opelichaným domkem. Seskočila z Orina a vzala nejmenší dítě do náruče.
"Máte doma maminku?"

"Ano." Kývaly děti hlavou na souhlas.

"Můžeme se na Orinovi povozit?"

Rozhlédla se a vyhledala pohledem nejstarší z dětí, třináctiletého chlapce. "Dohlédneš, aby se nikomu nic nestalo, Vítku?"

Nadšeně přikývl.

Slavnostně mu předala otěže, položila dítě, které se jí už začínalo na ruce vrtět, na zem a vykročila k nuznému domečku. Matka dětí ji přivítala s vřelým úsměvem. "Vian! Jsem ráda, že tě zase vidím!"

"I já vás, Heleno." Srdečně se usmála. "Přivezla jsem vám trochu chleba." Otevřela brašnu a vytáhla polovinu bochníku.
"Jsi hodná. Pojď dál." Otevřela Helena dveře dokořán.

Vian vstoupila. Domek byl zařízen skrovně. Byla to jedna veliká místnost s pecí, dřevěným stolem a několika židlemi. U stěny se nacházelo pár postelí, pod oknem stará truhla. Všechen nábytek byl otesán jen hrubě. Na plotně stály tři otlučené hrnce a v polici se krčila poslední patka chleba, ke které nyní Helena přidala ten, s kterým přišla Vian.

"Posaď se a povídej." Vybídla ji Helena.

"Co ženiši?" Zeptala se, když už probraly všechno možné od počasí až k sousedovic kočce.

Vian se zamračila. "Jeden horší než druhý. Předhánějí se v lichotkách, ale aby udělali něco užitečného, to je ani nenapadne! Zrovna včera mi pan Ludvík řekl, že jsem jako právě rozkvetlé poupě růže." Protočila oči v sloup.

"Anebo pan Kylián. Ten o mně zase zásadně mluví jako o "kytičce" nebo "motýlkovi". Pan Ambrož se mě neustále ptá, jestli s ním nechci jet na lov a pan Bernard mi pořád předhazuje, co všechno bych sňatkem s ním získala. Mám jich už po krk!"

Helena se usmála. "Copak mezi nimi není ani jeden, který by se ti líbil?"

Vian odmítavě zavrtěla hlavou. "Jsou všichni příšerně staří. Ale zato bohatí." Zamračila se. "Lionel mi zakázal prodat ty dary, které mi nosí. Třeba tyhle šaty."

Helena si pozorněji prohlédla temně zelenou látku s černými ornamenty. Všimla si už předtím, že jsou mimořádně krásné a musely být jistě velmi drahé. Závistí ji píchlo u srdce, když pomyslela, kolikery takové šaty teď Vian asi dostala, zatímco ona sama má jen jedny, obyčejné a staré.

"Víte, na jak dlouho by vystačilo jídlo, které by se za ně pořídilo?" Zeptala se Vian.

Helena zavrtěla hlavou.

"Na čtrnáct dní!"

Helena vykulila oči. Tolik peněz za jedny šaty?!

"Nerozmyslí si to přeci jen pán s tím sňatkem?"

Vian vzdychla. "Ne. Nakonec si budu muset jednoho z těch šašků vybrat."

Najednou bylo Heleně mladé šlechtičny líto.

"Snažím se ty námluvy prodlužovat, co nejvíc to jde, ale Lionelovi už dochází trpělivost a ti chlapi jsou čím dál dotěrnější. Bojím se, že už to nebude trvat dlouho..."

"A odkud jsou ti nápadníci?"

"To je různé. Ale většinou z daleka. Teď bydlí tady v hostinci, tak alespoň se panu Talmorovi zvedne tržba." Pousmála se smutně.

"Třeba to ještě dobře dopadne..." Těšila ji Helena, ale ani ona sama tomu nevěřila.

"Snad." Přikývla Vian a zvedla se k odchodu. "Zase se na vás přijedu podívat, jen co na chvíli setřesu ty otrapy." Slíbila.
Rozloučila se a vyšla před domek. Seběhly se sem všechny děti z vesnice, aby se alespoň na chvilku mohly svézt na Orinovi.

"Už odjíždíš?" Protáhly zklamaně obličej, když ji viděly přicházet.

"Musím." Přikývla. "Bratr by se zlobil."

"Tvůj bratr je pan Lionel?" Odvážila se zeptat malá holčička, která právě seděla v sedle.

"Ano." Usmála se Vian a postavila děvčátko na zem. Sama si vykasala sukni a nasedla na koně. V šatech se jí jelo špatně, ale věděla, že kdyby se převlékla do jezdeckého, nápadníci i bratr by odhalili, že jede do vesnice. Takhle se nenápadně vytratila. Když Lionela míjela na chodbě, ani ho nenapadlo pomyslet, že by v nových šatech od pana Kyliána jela do vesnice.

Děti ji vyprovodily až na kraj lesa. Zamávala jim a zmizela za zákrutem lesní cesty.

Rozhodla se, že se domů vrátí oklikou. Znala les dobře. Věděla, že na hlavní cestě by mohla potkat některého z mužů, kteří se jí jezdili dvořit. O to nestála. Zabočila tedy na úzkou zarostlou pěšinku, která se klikatila mezi stromy a místy se i ztrácela.

V lese bylo ticho. Vian pozorně naslouchala šelestu listí stromů, které občas narušil zpěv nějakého ptáka.

Orin nervózně odfrkl a Vian zbystřila. Cestička tu končila, místo ní zde začínaly skály porostlé lišejníkem, které se svažovaly do hluboké rokle. Vian věděla, jak nebezpečný tento úsek je. Proto vedla Orina obzvláště opatrně a dávala si pozor, aby nestoupal na holé a kluzké skály, kde by mohl snadno klopýtnout. I kůň byl neklidný. Nalevo rostlo husté houští, vpravo byl prudký svah. Po úzkém okraji rokle se šlo Orinovi špatně. Kráčel co nejtěsněji křoví, jehož větvičky ho škrábaly do boku.

"Jen klid." Konejšila hnědáka Vian. "Neboj se."

Sama měla trošku obavy. Jela tu sice nesčetněkrát, ale přece jen už tu dlouho nebyla... Bylo již pozdě se vracet. Nebyl zde dostatek místa, aby se Orin mohl otočit nebo alespoň ona sesednout.

Náhle kůň prudce zastavil. Nervózně přešlapoval na místě a pohazoval hlavou.

"Copak se děje?"

Obezřetně se rozhlédla, ale nic podezřelého nespatřila. Zvedla hlavu k obloze. Skrze koruny stromů poznala, že se obloha zatahuje.

"Pojď, Orine. Musíme domů, abychom nezmokli." Pobídla koně laskavě a ten se dal neochotně do pohybu.

Zahřmělo a kůň se vzepjal.

"Klid. Uklidni se. Já vím, že se bojíš..." S vypětím všech sil se Vian podařilo dostat koně na všechny čtyři. Než ho uklidnila natolik, aby byl schopný pokračovat v cestě, začaly z nebe padat první dešťové kapky.

Nyní museli pokračovat s dvojnásobnou ostražitostí. Orin kráčel co noha nohu mine. Mokré skály představovaly obrovské riziko uklouznutí. Lionel bude zuřit, prolétlo Vian hlavou.

Orin zaržál.

"Už jen kousek..." Uklidňovala ho Vian. Spustil se prudký déšť, který jí vadil.

Konečně se dostaly do míst, kde se cesta maličko rozšiřovala. Za okamžik vyjeli do otevřeného lesa.

"Zvládli jsme to, Orine. Jsi šikulka." Pochválila hnědáka.

Pobídla ho k rychlejší chůzi. Voda, která jí stékala za krk, se vsakovala se do drahé látky šatů, a ty se tak stávaly těžšími. Rukou si z obličeje odhrnula mokré pramínky vlasů. Byla jí zima, ale snažila se na to nemyslet.

Opět zahřmělo a zablesklo se. Orin zděšeně zařehtal.

"Je to jen bouřka..." Konejšila ho Vian.

V tom z houštiny před nimi vyběhla srnka. Už tak vyděšený kůň se splašil a znovu se vzepjal. Vian už nedokázala nic udělat. Orin stojící na zadních nohách zavrávoral, ztratil rovnováhu a přepadl na záda. Vian zůstala ležet pod ním.

Hnědák se vzápětí otřepal a vstal. S vyděšenýma očima se rozhlížel kolem sebe. Čekal, jestli Vian nevstane. Ta však ležela bez hnutí.

Další hrom ho donutil dát se na útěk. Instinktivně se rozběhl směrem, kterým tušil stáj.
 


Anketa


Komentáře

1 Lorraine Lorraine | 19. srpna 2008 v 22:41 | Reagovat

Píšeš skvěle, jsem zvědavá, jak se děj bude vyvíjet dál.

P.S. omlouvám se, že nedokáži napsat duchaplnější komentář, ale jsem již unavená. Prostě se mi to líbí :-)

2 Lištička Lištička | Web | 20. srpna 2008 v 7:45 | Reagovat

Lorraine: Ach, děkuji mnohokrát :) Jsem ráda, že se ti to líbí. Sama z toho mám rozporuplné pocity.

3 Jenny Jenny | Web | 20. srpna 2008 v 12:51 | Reagovat

Mě to moc zaujalo. Znovu se mi potvrdilo, že píšeš opravdu čtivě. Jsem fakt zvědavá na další dílek.

4 Storyllinka Storyllinka | Web | 20. srpna 2008 v 15:59 | Reagovat

Ahoj! Včera sem si založila nový blog s podobnou tématikou, jako tvůj blog. Byla bych ti moc vděčná, kdybyses na něho koukla a třeba napsala, jak se ti líbí...děkuju předem

5 Woálí Woálí | Web | 20. srpna 2008 v 18:26 | Reagovat

Zaujalo mě to, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

6 panthy panthy | Web | 20. srpna 2008 v 22:12 | Reagovat

Fakt zajímavý :) mě se to rozhodně líbilo. Píšeš poutavě a máš dobrý nápady =) Moc hezký... těším se na pokračování =P Doufám, že se Lionel vzpamatuje :D

7 Eliota Eliota | Web | 21. srpna 2008 v 16:50 | Reagovat

Huhů. :) Pro mě!

Je o moc pěkné. :) Líbí se mi to. Vian je vážně dobrosrdečná ;)

V anketě jsem hlasovala pro pochopitelné. Myslím si totiž, že se tak musí chovat kvůli tomu, aby si udržel autoritu, ale na druhou stranu je zase až moc krutý.

U toho, jak šli u tý rokle, tak jsem každou chvíli čekala, kdy se Orinovi smekne kopytu a spadnou dolů. Ale to, že jí ten kůň zavalí jsem neočekávala ani v nejmenším.

Už se těším na pokračování.

8 Lucy Lucy | Web | 2. března 2009 v 17:47 | Reagovat

Moc pěkně napsané, čtivé, líbí se mi to :)

9 Nathuš Nathuš | Web | 28. května 2009 v 16:13 | Reagovat

Moc se mi to líbí, připadá mi to takové živé.

10 alena alena | 4. září 2010 v 10:54 | Reagovat

to bys mohla mít jako knížku jen si to vytisknout

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.