Kapitola 14.

6. srpna 2008 v 17:59
Dost krátká a stručná kapitola. Psala jsem ji především proto, abych konečně přidala něco ze své tvorby. Vynasnažím se, aby ta další takhle odfláknutá nebyla.
A než se pustíte do čtení, ještě mám na srdci něco mnohem důležitějšího. Alespoň z mého pohledu ;-)

Je to přibližně měsíc, co jsem obdržela kritiku k téhle povídce. Jedna velmi dobrá kamarádka mi vyčítala, že v Nic netrvá věčně se opakuje stále to samé. Totožné scény, stereotyp. Je to prý nuda. A já musím uznat, že má pravdu :-( Obávám se však, že nic moc s tím už udělat nelze. Přesto se pokusím...
Jaký je váš názor?
Ale upřímně! Nestojím o překotné ujišťování, jak je to skvělé, když si ve skutečnosti myslíte, že něco tak hrozného už jste dlouho nečetli...
Ve škole jsem byla průměrnou studentkou. Mé výkony nebyly nikterak úžasné, ale ani výrazně špatné. Občas se vyskytla lehčí, občas těžší látka. Výjimku tvořila obrana proti černé magii. Ta mi totiž nešla nikdy...
"Slečno Wingová, to už je vaše třetí H." spílala mi Vennetová, naše profesorka na obranu proti černé magii, při jedné z hodin.
Sklopila jsem oči. Tenhle bohužel důležitý předmět mi prostě nešel.
"Měla byste někoho poprosit, aby vás látku doučil." Navrhla mi rozumně.
Jo, to jsem taky věděla...
"Ano? Co si přejete, pane Malfoyi?" Vyvolala překvapeně Luciuse.
Bylo to poprvé za těch dlouhých sedm let, co jsem ho viděla projevit v hodině nějakou aktivitu.
"Já to slečnu Wingovou doučím." prohlásil chladně.
Zatmělo se mi před očima. Ne!
Třídou to zašumělo. Lucius Malfoy se dobrovolně nabízí někomu pomoci?! A navíc z Nebelvíru?!!
To tu ještě nebylo!
Vennetová ohromeně zamrkala. "Vy?!" Pak se vzpamatovala. "Myslela jsem spíš někoho z Nebelvíru... Někoho, kdo si také není příliš jistý... Třeba slečna Evansová?" Podívala se s nadějí na Lily.
Ta přikývla.
"Pan ředitel nás přece nabádal, abychom se k sobě chovali přátelsky bez ohledu na příslušnost koleje. Myslel jsem, že by má nabídka mohla být prvním krokem ke zlepšení situace mezi studenty." Nevzdával se Lucius.
Nejen Vennetová na něj zírala s otevřenou pusou. I parta jeho nejvěrnějších vypadala zaskočeně.
Tohle se Luciovi vůbec nepodobalo. Tušila jsem, že to má co do činění s tím, že doučování potřebuji právě JÁ...
"No dobře, to je chvályhodné, pane Malfoyi." Nabrala profesorka zpět ztracenou rovnováhu.
Lucius se samolibě usmál.
"Tak tedy dobrá, doučíte slečnu Wingovou všechno, co jí nejde." Souhlasila Vennetová nakonec.
"Jen aby se to týkalo pouze obrany proti černé magii..." Ozval se ze zadní lavice uštěpačný hlas. Patřil Siriovi.
"Říkal jste něco, pane Blacku?" Zbystřila Vennetová.
"Kdepak, vůbec nic." Ohradil se.
Zamračila jsem se. Sirius už mě doopravdy otravoval.
Navíc mi bylo jasné, že jsem v pasti. Nemohla jsem Luciovu pomoc odmítnout. Pěkně chytře to udělal... Parchant.
"Tak kdy se domluvíme na první hodinu, Roxanno?" Zeptal se mě po hodině. Tvářil se, jako by právě vyhrál milion. Nebo možná dva.
Nevraživě jsem si ho změřila pohledem. "Seš si jistý, že mě chceš doučovat?"
"To bych se dobrovolně nepřihlásil." Odfrkl.
"Nevíš, do čeho ses uvrtal. Ještě je čas couvnout."
Zachechtal se. "Jsi milá. Ale už jsem rozhodnutý."
"Jsem extrémně natvrdlá a nešikovná. Potvrdí ti to Remus i Black." Varovala jsem ho.
"Mám rád výzvy." Zněla netrpělivá odpověď.
V duchu jsem si povzdechla. Ne, to nemá cenu. Ten neustoupí... "Tak pozítří ve tři v knihovně?"
"Jak je ctěná libost, koťátko. Budu se na tebe těšit." Mrkl na mě koketně a s přezíravým úsměvem odkráčel. Před spoustou lidí, kteří se na chodbě vyskytovali, si nic důvěrnějšího nedovolil.
Jakmile mi zmizel z dohledu, přitočil se ke mně Black. "Ty na to doučování vážně půjdeš?!"
"Ano." Kývla jsem.
"To si děláš legraci, že jo?" Zatvářil se šokovaně.
"Nevím, proč bych měla." Odsekla jsem mu nepřátelsky. " To doučování potřebuji jako sůl a on se sám nabídl."
"Krucinál, vždyť mu jde jen o jedno! Copak to nevidíš?!"
"Ale ale..." Uštěpačně jsem si ho změřila. "A to mi budeš říkat zrovna ty?"
"Já to myslím vážně!" Vztekal se. "Ten idiot ti může ublížit!"
"Á, děkuji ti za upozornění, drahý Blacku. Samotnou by mě to nenapadlo!"
Zaťal zuby. "Nebuď na mě taková!"
"Ach, ranila jsem tvoje ego? Tak to se omlouvám." Odpověděla jsem jedovatě. Ani nevím, proč jsem na něj byla tak hnusná.
Pohodil hlavou. "Fajn. Že já se ti vůbec snažil pomoct!" Urazil se.
Se založenýma rukama jsem sledovala, jak Jamesovi naštvaně něco odsekl a vypařil se.
"Tohle nebylo fér, Roxy." Zastala se Siriuse Karin, která celý rozhovor vyslechla.
"Už i ty začínáš?!"
"Myslel to dobře. Vždyť Malfoy je zvíře! Ty si už nepamatuješ, co všechno ti udělal?!"
"Ničemu nerozumíš!" Vyjela jsem na ni.
"Vážně?! A já bych řekla, že rozumím!" Naštvala se. "Ty si myslíš, že Malfoyovi na tobě záleží, co?! Rox, prober se! Ten kluk je kus sobeckýho grázla, kterej má rád jen sám sebe!"
"Nepleť se do věcí, o kterých nic nevíš, Karin." Odsekla jsem jí. "Ten prsten," Zašermovala jsem jí před nosem dlaní, na které se mi skvěl drahý šperk. "Je od Malfoye."
"Aha!" Zareagovala podrážděně. "Tak on si tě vlastně koupil, co?!"
"Tohle nemám zapotřebí poslouchat!" Vybuchla jsem. "Nějaké rady od někoho, kdo se ani neumí střízlivě obléknout!" Nasměrovala jsem svůj pohled na její nohy, na kterých měla žlutočerné pruhované podkolenky.
Karin ztichla. Bolestně se ušklíbla a bez jediného slova odešla.
Vztekle jsem sevřela ruku v pěst.
Do pytle, to jsem přece nechtěla! Nejprve Julie a teď i Karin. Ach bože, já jsem tak pitomá!
Rozeběhla jsem se chodbou směrem k astronomické věži. Potřebovala jsem být sama. Byla jsem si jistá, že teď tam nikdo nebude.
Vydupala jsem točité schody a přiběhla k zábradlí. Hlavu jsem si položila na chladné kamenné cimbuří a nechala si čechrat vlasy příjemným větříkem, který tu nahoře foukal.
Do očí mi vstoupily slzy. Co se to se mnou stalo? Proč se jen chovám takhle?
Vedle sebe jsem zaregistrovala pohyb. Prudce jsem se narovnala. "Blacku, co tu děláš?!"
Honem jsem si začala otírat mokré tváře. Neuniklo mu to.
"Sice jsem tu byl první, ale hned odejdu." Tvářil se uraženě. "Nemusíš mi zase nadávat." Útočný tón jeho hlasu mě mrzel.
Zvedl se ze země a skutečně zamířil ke dveřím.
"Nemusíš odcházet." špitla jsem.
"Ne?! A to je zajímavé! Najednou ti nevadí být s tím blbým Blackem o samotě?!" Opravdu se zlobil. A já se mu ani nedivila. Chovala jsem se k němu děsně.
"Promiň."
Divoký lesk v jeho očích se trochu zmírnil, přesto stále vypadal notně naštvaně. Když si to tak uvědomím, byl Black šíleně impulzivní a vznětlivý. Sebemenší záminka mu postačila k tomu, aby se ten samolibý ješita urazil.
"Chápu, že se zlobíš. Omlouvám se." Otřela jsem si oči a zamířila pryč. Musela jsem ho obejít. Schválně jsem se tvářila, že mě zajímá, kolik je hodin, abych se na něj nemusela podívat. Cítila jsem rozpaky z toho, že mě viděl plakat.
Zastoupil mi cestu. Tázavě jsem k němu zvedla pohled.
Vypadal ustaraně. "Dej na sebe pozor." Prohlásil tiše a poté mě nechal projít.
Zmateně jsem přikývla. Schody jsem sešla tak nějak automaticky.
Nezlobil se na mě...
 


Komentáře

1 Woálí Woálí | Web | 6. srpna 2008 v 20:27 | Reagovat

Mě se tahle povídka moc líbí a strašně se těším na pokračování .. Opravdu!

2 Eliota Eliota | Web | 6. srpna 2008 v 21:06 | Reagovat

Co si myslím o téhle povídce? Mě osobně se moc líbí, pravda - často jsem zmatená chováním Rox, stejně tak, která kamarádak je valstně která - hrozně se mi pletou.

Ale že by to byl stereotyp? Ne, to se mi nezdá.

Jinak kapitola... No, nevím. Nezapůsobila na mě tolik, jako předochozí.

3 KiVi KiVi | Web | 6. srpna 2008 v 21:07 | Reagovat

Samozřejmě že si zasloužil aby si na něj zařvala! Co jim je? Plete se do toho s argumentama, který by se spíš hodily proti němu...A ona...mhmm konečně...já už se těšim na to jejich doučování xD...A jestli si myslíte, že jsem perverzní, tak jste na omylu....vážně!

4 KiVi KiVi | Web | 6. srpna 2008 v 21:10 | Reagovat

Jo a co si myslim...No nebudu ti nic nalhávat není to žádný superdílo, ale je to taková průměrná povídka (ty nejlepší jsou kalibr jako Rok jako Žádný jiný, Šťastné dny v pekle aj.). No a (žádné překvapení pro vás) nejvíc mě na tom uchvátil Lucík...já prostě nevim, asi jsem jím posedlá xD Kde je Lucík, tak tam se hned zvedá kvalita povídky :)

5 Denise Denise | Web | 7. srpna 2008 v 11:15 | Reagovat

Hezký....

6 Jenny Jenny | Web | 7. srpna 2008 v 22:10 | Reagovat

Mně tahle povídka nepřijde stereotypní. Netvrdím, že by byl její námět nějakou bílou vránou ve ff, ale myslím si, že každá povídka je jedinečná. Každá je jiná, každá je napsaná jinak. Mně tohle tvoje dílko moc baví. Opravdu. Tahle kapitola se mi líbila, i když mohla být delší a obsáhlejší. Ale nevadí. Moc se těším na další kapitolku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.