Část 5.

27. srpna 2008 v 14:23
Po téměř dvouměsíční odmlce vkládám kapitolu k Srdci neporučíš. Je pátá, předposlední.
Jdeme do finiše, vážení :-)

Ležel jsem na posteli a tvářil se, že si čtu. Ve skutečnosti jsem obsah knihy vůbec nevnímal. Musel jsem o tom polibku stále přemýšlet. A když už jsem se přece jen pokusil si číst, písmenka mi stále splývala do jediného jména. Však víte...
Sirius se tvářil, jako by se nic nestalo. Štvalo mě to hned ze dvou důvodů. Netušil jsem, proč to udělal. Možná mě prokoukl, možná to byl jen další z jeho žertíků. Možná to udělal schválně. Proč?! Ne, skutečně jsem nevěděl, co tím sledoval.
Choval se ke mně jako vždycky. Nezdálo se, že by pro něj byl ten zážitek nějak výjimečný.
Teď seděl na své posteli a rytmicky poklepával do dřevěného čela postele. Vadilo mi to, ale schválně jsem nic neříkal. Čím déle jsem se to však snažil ignorovat, tím víc mi to lezlo na nervy.
Nadechl jsem se, abych ho poprosil, ať toho nechá, ale než jsem tak stihl učinit, ozval se on. "Remusi?"
Zvedl jsem k němu zrak.
"Co čteš zajímavého?"
Ukázal jsem mu obálku knihy, aby si mohl titul přečíst sám. Popravdě jsem vůbec netušil, co jsem to měl před sebou.
Sirius se zachoval překvapivě. Natočil hlavu o devadesát stupňů a přimhouřil oči. "Sto a jedno kouzlo století." Překoktal název knížky.
"Ty špatně vidíš?" Napadlo mě mylně.
"Ale kdepak." Usmál se. "Tobě nevadí, že máš tu knihu obráceně?"
Zrudl jsem až po kořínky vlasů. Měl pravdu. S rozpačitým zakašláním jsem knihu otočil. "Ehm... jo. Díky."
Já jsem takovej idiot! Kdo by četl knihu vzhůru nohama?!
Sirius nedal nijak najevo, že by ho to nějak pobavilo. Pouze se na mě zpytavě zadíval, ale nic neřekl. Vydržel být zticha pět minut. Potom mě do obličeje trefil polštář.
"Tichošlápku, já se snažím učit." Upozornil jsem ho.
"Blbost! Dokud jsem ti neřekl, že tu knížku držíš opačně, nevšiml sis toho. Stejně myslíš na něco jinýho." Pronesl přesvědčeně. Sebral z Jamesovy postele jeho polštář a hodil po mně i ten. Ani jsem se nesnažil uhnout.
"Baví tě to?" Zeptal jsem se neutrálně.
"Dá se říct, že jo."
Trefil mě i Peterovým polštářem. Se otráveným výrazem jsem sledoval, co udělá dál.
"Moony, s tebou není žádná sranda!" Postěžoval si.
"Ne, to tedy není." Souhlasil jsem. "Být tebou, jdu si najít někoho, s kým jo."
Odfrkl. "Nebuď studenej jak psí čumák."
Nereagoval jsem.
"Reme! Slyšíš?"
Tvářil jsem se, že jsem nanejvýš zaměstnán četbou a doufal, že odejde.
"Nedělej, že si čteš!" Sirius ke mně přiskočil a knihu mi rozhodně sebral.
Naštvaně jsem na něj pohlédl. "Vrať mi tu knížku."
"Ne." Odmítl. "Pořád jsi jen zavrtaný v knihách. Pojď dělat něco zábavnějšího."
"Nemám zájem."
Potřásl hlavou. "S tebou vážně není rozumná řeč."
"No vidíš! Tak se mnou neztrácej čas a běž se věnovat těm holkám z Havraspáru, co na tebe u snídaně mávaly." Doporučil jsem mu. Možná až příliš hořce.
V očích se mu mihlo poznání. "Reme, ty žárlíš!"
Polekaně jsem se na něj zadíval. "To je kravina."
Ach jo, takhle blbě se prokecnout! Bylo mi jasné, že Sirius není žádný hlupák. A pokud pochopí, že skutečně žárlím, nebude pro něj žádný problém uhodnout proč.
"Ne, to není kravina. Ty prostě žárlíš!"
Cítil jsem, jak mě polévá horko.
"Tak fajn. Když to říkáš, tak tedy žárlím!" Odsekl jsem mu podrážděně. Nemělo smysl zapírat.
"Ha! Já jsem to říkal!"
Vzpurně jsem pohodil hlavou. "A co z toho?"
Sirius náhle zvážněl. "Reme, řekni mi upřímně: To kvůli mně ses v poslední době choval tak zvláštně?"
Rozpačitě jsem sklopil pohled. Zahnal mě do kouta. Věděl jsem, že musím odpovědět, protože když to neudělám, stejně mu to dojde.
"Ano."
Neodvažoval jsem se na něj podívat. Poznání, že právě ztrácím nejlepšího přítele a lásku zároveň, bolelo.
Když povím, že byl Tichošlápek šokovaný, je to slabé slovo. Mlčky na mě nevěřícně zíral, jak jsem zjistil postranním pohledem. To ticho bylo ubíjející.
Ach, Siriusi... Tolik mě to mrzí. Tohle se nikdy nemělo stát...
Jako by věděl, na co myslím, promluvil. "Moony, nezlob se na mě."
"Já na tebe?" Zvedl jsem hlavu a setkal se s jeho pohledem.
"Trápil ses přece kvůli mně." Vysvětlil provinile.
"Nezlobím se." Zhluboka jsem se nadechl. Věděl jsem, že teď už mu musím říct celou pravdu. "Já tě totiž miluju."
A bylo to venku. To, kvůli čemu jsem celé měsíce nemohl spát, jsem najednou vyslovil nahlas. Na jednu stranu se mi nesmírně ulevilo. Na druhé straně jsem věděl, že teď už to mezi mnou a Siriem nebude nikdy jako dřív.
Sirius na mě koukal jako vyoraná myš. Po zhruba půl minutě mu konečně došel význam mého vyznání a rozpačitě si odkašlal. Byl z toho notně nesvůj. Poznal jsem to na něm.
"Reme, já nevím, jak bych ti to nejlépe vysvětlil..." Nervózně si zajel rukou do vlasů.
"Nemusíš mi nic vysvětlovat." Přerušil jsem ho tiše. "Já vím, že se ti líbí dívky."
Chvíli trvalo, než promluvil. "Tím si právě nejsem tak jistý." Hlesl a potom se mi odhodlaně podíval do očí.
Vykolejeně jsem na něj pohlédl. Jak to myslí?
Jedna odpověď se nabízela vyloženě sama od sebe, ale... Ne, to je nesmysl! Už mi z toho všeho začíná strašit ve věži.
Jenže Siriovi ten prapodivný výraz z tváře nezmizel. "Vlastně už o tom přemýšlím od tamté noci..." Začal s pohledem upřeným k zemi.
"Říkal jsi, že si nic nepamatuješ." Zatvářil jsem se nechápavě.
"To ano," Souhlasil. "Ale nejsem tak hloupý, aby mi nedošlo, co se tehdy dělo." Dodal trošku kousavě.
Jestli jsem se do té doby červenal, nyní jsem musel být rudý až za ušima. Sirius tomu nevěnoval pozornost a pokračoval. "Tenkrát jsem to bral jako úlet, jenže postupem času..." Zjevně nevěděl, jak dál.
"Víš, Moony, já jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, jaké by to bylo třeba s tebou nebo s Jamesem." Váhavě se na mě zadíval, jestli mě to třeba náhodou nepohoršuje.
Musel jsem vypadat jak zralé rajče. Znovu stočil pohled k podlaze.
"Prostě... Myslel jsem si, že se znám, že už mě nic nepřekvapí. Ale za těch posledních pár týdnů mi došlo, že už mě nebaví ty povrchní vztahy. Že už nechci trávit čas s těma holkama jen proto, abych je nakonec stejně opustil."
Překvapeně jsem poslouchal jeho monolog.
"Uvědomil jsem si, že chci víc než jen vztah, ve kterém jde o sex." Odmlčel se a vážně se mi zahleděl do očí. Nekonečně dlouho mě hypnotizoval svým šedým pohledem, který hřál, než znovu promluvil. "Mám tě rád, Reme."
Natáhl ke mně ruku a palcem mi přejel přes rty. "Tak jako ještě nikoho."
Fascinovaně jsem jeho počínání pozoroval. Mohlo by mě skutečně potkat takovéhle štěstí?
V očích se mu pobaveně zajiskřilo. Povalil mě na postel a obkročmo si na mě sedl.
Rukama mě objal kolem krku. "Remusi..." Nedočkavě mě políbil.
"Tohle... tohle není správné..." Upozornil jsem ho, ale to byl jen poslední zbytek protestu, na který jsem se zmohl.
"Já vím." Přikývl. Polibek prohloubil a rukou mi přejel po tváři přes krk až po stehno. "Ale je mi to jedno." Pošeptal mi důvěrně.
Jeho slova zněla upřímně a přesvědčeně. Už jsem se ho nepokoušel zastavit. Bylo to jako krásný sen, ze kterého se nechcete probudit.
Rozepnul mi košili a začal mě líbat po zjizveném těle. Napodobil jsem jeho chování.
Jeho kůže byla naproti té mojí krásně hladká, bez jediné jizvičky. Zvláštní, že teprve nyní jsem si to uvědomil.
"Siriusi, víš o tom, že jsi strašlivě sexy?" Prohodil jsem, když jsem ho hladil po rozpáleném těle. Byl tak krásný... V šedých očích se mu leskla touha, cítil jsem vůni jeho vlasů, když mě líbal na krku.
"Ano, vím." Odpověděl jako by nic, aniž by mě přestal líbat.
Musel jsem se pousmát. Ten domýšlivec...
Zavřel jsem oči, abych si lépe vychutnal jeho doteky. Sjel svou rukou níž a začal mi svlékat kalhoty.
"Siriusi..." Vydechl jsem toužebně.
Tichošlápek si to vyložil jako souhlas. A já se nebránil.

*

Zbytek školního roku utekl jako voda. Zimu vystřídalo jaro a než jsme se nadáli, byl konec. Těch dlouhých sedm let bylo za námi.
Poslední měsíce ve škole byly pro mě se Siriem těžkou zkouškou. Museli jsme se k sobě chovat jako dřív, aby nikdo nepojal podezření. Bylo to příšerné. Občas jsme přece jen neodolali a dopřáli si alespoň vášnivý polibek v kabince na záchodech, ale to bylo všechno. Oběma se nám ulevilo, když školní rok skončil. To skrývaní bylo ubíjející.
Věděl jsem, že mi Bradavice budou chybět. Strašně moc. Zároveň jsem byl šťastný, že je to konečně za mnou.
Sirius se domů už nevrátil. Strýc mu půjčil nějaké peníze, za které si koupil v Londýně byt. Já jsem se po krátkém přemlouvání nechal uprosit a nastěhoval se k němu. Přátelům, kteří se tomu samozřejmě podivoval, jsme to zdůvodnili tím, že je to finančně výhodné. Ostatně jsme nelhali, byla to pravda.
Sdílet společnou domácnost se Siriem bylo... zvláštní. Už jen to, že nedokázal nic uvařit.
"Jé, Reme, ty děláš oběd?" Jásal, když v půl jedenácté vylezl z postele a zastihl mě v kuchyni. "Ty jsi poklad!"
Musel jsem se pousmát. Sirius uměl jen dvě jídla. Míchaná vajíčka a topinky. Bylo až směšné, s jakou úctou mě pozoroval, kdykoliv jsem vařil. Neustále se na něco vyptával a výsledné jídlo zpravidla vychvaloval, až jsem měl pocit, že si dělá legraci.
"Můžu ti nějak pomoct?" Přišel mi dělat společnost, sotva se oblékl a vyčistil si zuby.
"Můžeš. Oloupej ty brambory."
"Proč to neděláš hůlkou?" Podivil se upřímně.
Pokrčil jsem rameny. "Manuálně je to do života přínosnější."
Nevím, jestli se Siriova pomoc dala nazývat pomocí v pravém slova smyslu. Za dobu, kterou strávil loupáním jednoho bramboru, já stihl tři. Když se pak ještě řízl, raději jsem ho ujistil, že to zvládnu sám.
"Akorát se ti tu pletu, viď?" Všiml si smutně.
"Ale ne. Jsem rád, že jsi tady. Stačí mi tvoje přítomnost."
Usmál se. "Tak alespoň něco, když jsem jinak k ničemu."
Chtěl jsem mu na to něco odpovědět, namítnout, ale nenechal mě.
Přešel ke mně a něžně přitiskl své rty na ty moje. Nedalo mu ani moc práce mě přesvědčit, abych pootevřel ústa a nechal se políbit jazykem. Rád jsem se mu oddal.
Co na tom, že se maso smažící se na pánvi mezitím připálilo?
Měli jsme jeden druhého a víc jsme nepotřebovali. Byli jsme šťastní.
Plánovali jsme společný život, mysleli jsme, že spolu zůstaneme navěky. Bylo to skutečně krásné...
Tak moc, až jsem se někdy děsil. Štěstí přece nikdy netrvá věčně...
Sirius se mým obavám smál. Říkal, že zbytečně moc přemýšlím. Prý se mám radovat z dneška a nemyslet na zítřek.
Trochu jsem mu tu jeho lehkomyslnost záviděl.
Můj milovaný a bezstarostný Sirius.
Podle něj jsem se snažil hledat problémy tam, kde žádné nebyly. Kéž bych mohl říct, že měl pravdu...
 


Komentáře

1 Ice Ice | Web | 27. srpna 2008 v 15:33 | Reagovat

To mám ale štěstí. Po čtrnácti dnech se dostanu jednou k počítači a zrovna přibyla další část téhle skvělé povídky! Moc se mi líbila - jsem ráda, že se ti dva dali konečně dohromady a zůstali spolu. Na druhou stranu se teď nemůžu dočkat, jak skončí poslední kapitola... :o)

2 KiVi KiVi | Web | 27. srpna 2008 v 15:56 | Reagovat

ugh...teda já se divim, že je tam nikdy nenačapal James nebo Petr...když se muchlovali na zemi :D..Ale jinak dobrý..i když se mi nezdá, že by se takhle chovali kluci...ale tepláky (ty ci jsou na kluky xD) neznám, tak nevim :D

3 Lištička Lištička | Web | 27. srpna 2008 v 16:11 | Reagovat

KiVi: Na zemi? O tom nic nevím XD Snad v posteli, ne?

Nikdo je nenačapal proto, že byly vánoční prázdniny a celý hrad byl až na pár lidí úplně prázdný.

A co se toho jejich chování týče, je asi fakt, že takhle by se nikdy žádní kluci nechovali. Ani ti homosexuálně orientovaní.

To jsem trošku nevychytala :P

Když to teď po sobě zpětně čtu, musím znechuceně zkonstatovat, že je to příšerně přeslazené. Přesně, jak jsem se bála... :-((

4 Lorraine Lorraine | 27. srpna 2008 v 19:14 | Reagovat

Není to příšerně přeslazené...no, možná trošinku ano, prostě je to sirioremusovské a mně se tato kapitola líbila, i když mi nyní trochu trne při představě, jak povídka skončí :-)

5 KiVi KiVi | Web | 27. srpna 2008 v 20:45 | Reagovat

Právě si mi způsobila psychickou újmu! Umřela jsem smíchy! xD xD všimla jsem si tohohle: Exkluzivně: Lord Voldemort bydlí v klobouku kouzelníka Pokustóna, odkud vyhodil Boba a Bobka! XD

Jsem se tady svíjela smíchy! xD xD To je moc...já to nevydejchám :D

6 Lištička Lištička | Web | 28. srpna 2008 v 7:12 | Reagovat

KiVi: Až tak? ;-)

Tohle mě napadlo úplně náhodou, když jsem narazila na anketu s otázkou, kde vlastně Voldemort skutečně bydlí. Bylo tam asi pět možností, z nichž mě žádná neoslovila, a já si najednou vzpomněla na Večerníček Králíci z klobouku.

Na začátku tam vždycky bylo: "Tohle je klobouk kouzelníka Pokustóna a v něm bydlí dva králíci. Bob a Bobek. Jenže tomu se nikdy z vyhřátého klobouku nechce..." XD

Ten nápad se mi tak moc zalíbil, že mi bylo líto nechat si ho pro sebe :-) A slůvko "exkluzivně" je tam pro větší upoutání, z části proto, aby byl text pěkně zarovnaný a taky trochu jako narážka na ty stupidní bulvárové plátky ;-)

A jinak jsem ráda, že tě to pobavilo :-))

7 Lenka Lenka | Web | 28. srpna 2008 v 7:37 | Reagovat

Krásný závěr, i když jsem to nečekala....

I když si myslím, že by nezaškodil otevřený, a smutný konec.....

Ale ty jsi autorka, a je to hezký, tak ti do toho nebudu kecat=)

8 Lištička Lištička | Web | 28. srpna 2008 v 9:31 | Reagovat

Lence: Tohle není konec :-D

9 Woálí Woálí | Web | 30. srpna 2008 v 18:39 | Reagovat

Jůů, tahle kapitola je moc krásná .. Těším se moc na pokračování .. Ale docela mě překvapilo, že tam na ně nikdo nepřišel :D

10 Eliota Eliota | Web | 30. srpna 2008 v 19:24 | Reagovat

Hu hu! Je to tady!

11 Eliota Eliota | Web | 30. srpna 2008 v 19:38 | Reagovat

*Omlouvám se za můj zkrat předtím, ale já měla takovou radost z nové kapitoly, že jsem to prostě MUSELA napsat.*

Kapitolka je nádherná, moc se mi to líbí. :) Ale ten konec je ... Takový ... trošku pesimistický.

A když si uvědomím, že přísští kapitolka bude už konečná! :'( :'(

12 Lištička Lištička | Web | 30. srpna 2008 v 19:46 | Reagovat

Eliotě: Awww, já jsem tak šťastná, že ses mi vrátila! :-))

Tvé spontánní "Hu hu!" mě naprosto dojalo a pochvala mě zahřála u srdíčka :)

Příští kapitolu se budu snažit přidat během prvního zářijového týdne, abyste na ni nemuseli čekat moc dlouho.

Jakmile spadnu do toho kolotoče zvaného škola, bude to pak všechno šíleně hektické - já se znám ;-)

A nemusíš být smutná z toho, že už máme před sebou jen poslední část. Tak úžasná ta moje povídka zase nebyla :P

13 Lilly Esme Evenová Lilly Esme Evenová | Web | 2. září 2008 v 15:15 | Reagovat

Nádherná poviedka :) Som zvedavá na tú poslednú kapitolu. Len škoda, že to už končí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.