Není všechno zlato, co se třpytí

26. července 2008 v 9:19
Oliver je na první pohled namyšlený a egoistický mladík. Má bohaté rodiče, dostane všechno, na co si ukáže. Díky svému vzhledu se těší obdivu dívek, je problémový a celkově by se zdálo, že zkaženějšího kluka neexistuje.
Řeknete si, že musí být strašlivě spokojený.Vždyť on má všechno! Co by mu mohlo chybět?
Jenže není všechno zlato, co se třpytí. Navíc soudit někoho podle ukvapených závěrů taky nebývá zrovna určující. Snadno se můžete ve svém odhadu zmýlit.
Šokující pravda je mnohdy skryta hluboko pod vrstvou lží a přetvářky.

Neměl jsem idylický dětství. Matka byla věčně ožralá. A otec? Staral se akorát o prachy a spousty milenek, který si vydržoval. Jako dítě jsem to těžce nesl, časem jsem se naučil být k tomu apatický. Nic jinýho mi ani nezbývalo.
Rodiče. Pche! Těžko můžete lidi, kterým jste ukradený, nazývat rodiči...
Svůj nezájem mi kompenzovali už od malička drahými dárky. Navenek jsme působili jako ukázkový model vzorné rodiny. Nesnášel jsem tu přetvářku.
Když to šlo, snažil jsem se našim vyhýbat. Docela se mi to i dařilo. Otec byl věčně pryč a matka zalezlá s lahví v ložnici. Nebylo těžký ji obejít.
Nikdy bych nepřiznal, jak moc jsem tím vším trpěl. Ano, otevřeně jsem hlásal svou nenávist vůči nim. Ale bolest? Nesnesl bych, aby o ní někdo věděl.
Navenek jsem byl ten silný a sebevědomý Oliver. Hvězda školy. Jenže to byl spíš ochranný štít. Vnější skořápka, schránka, pod kterou se skrýval ten pravý Oliver. Znechucený vlastní rodinou, zatrpklý a plný pochybností. Děsil mě okolní svět. Nechtěl jsem být součástí té komedie. Jenže i já sám jsem se přetvařoval. A to jen proto, aby mi nikdo nemohl více ublížit. Ubližoval jsem já sám.
Moje přítelkyně přicházely a zase odcházely. Nechtěl jsem se vázat. Doma jsem měl krásný příklad hysterické alkoholičky, která se utápí ve vlastní sebelítosti. Děsil jsem se toho, že bych s nějakou takovou mohl zůstat. Příšerné manželství mých rodičů mě varovalo před svatbou. Zařekl jsem se, že se nikdy neožením.
A láska? U nás doma nikdy nehrozila. Ne že bych v ní nevěřil, ale prostě jsem ji nikdy nepoznal. Myslím na vlastní kůži. Těch, které mi jí vyznávaly, byly tucty.
Na každé škole najdete ty samé lidi. Jsou zde outsideři, šprti, propadlíci, zmalované barbíny, intelektuální ošklivky. A v každé škole existuje prototyp krásného kluka, ke kterému vzhlížejí všechny zástupkyně ženského pohlaví bez ohledu na věk. Na našem gymplu jsem byl tím idolem já. Oliver Princ.
Mimochodem mi to děsný jméno vybrala matka. Sama je pouze Alena, ale vždycky toužila mít podle svých slov syna Olivera. Ke své vlastní smůle nepochopila, že péče o dítě se neskládá jen z chlubení se kamarádkám, ale i trochy té mateřské lásky. Jenže matka vždycky milovala spíš flašku vodky než mě.
Nikdy jsem jí neřekl jinak než matko. Mami, maminko, mámo, to u nás neexistovalo. A otec byl otec. Ten mě vyloženě nesnášel, protože po dítěti netoužil. Měl smůlu, která se mu vrátila v podobě nevychovanýho drzýho spratka, jak mi rád často připomíná. Už mi to nevadí. Zvykl jsem si.
Příšerné rodiče mi příroda vynahradila jinak. Byl jsem jedním z těch kluků, kteří jsou žádaní. Nijak jsem o tu pozici neusiloval. Nebyl jsem bavič ani kluk, který koketuje s krásnýma holkama. Vždycky jsem jen mlčky postával v hloučku kamarádů. Přesto jsem to byl já, koho holky zvaly na rande a obdivovaly. Nebylo třeba za nimi pobíhat a pískat na ně, jak jsem viděl u svých spolužáků. Stačil jeden pohled.
Všechny ty holky byly dost pěkný a sebevědomý. Jenže krom fyzický přitažlivosti jsem neshledal nic, co by mě na nich zaujalo. Ano, byl jsem povrchní. Jenže jsem potřeboval cítit, že o mě někdo stojí. Že nejsem jen zbytečný, ale že je o mě zájem. A ten bezpochyby byl. Díky tý dlouhý řádce holek jsem pochopil, že mindrák mít ze svýho vzhledu vážně nemusím.
Zdá se to neuvěřitelné. Někdo s mojí vizáží by přece o komplexech neměl mít ani potuchy. Jenže zdání klame. A když vám vlastní rodič několikrát za den opakuje, že jste úplně k ničemu a bylo by lepší, kdybyste se nenarodil, začnou vás napadat plány, jak to všechno skončit. Začnete se sám sobě hnusit. Jediný pohled do zrcadla vás znechutí. Dělá se vám ze sebe samého špatně. A přemýšlíte o sebevraždě.
Moje krátkodobé vztahy mě z nejhoršího dostaly. Bylo mi fuk, že ty holky jen využívám a že spoustě z nich svým chováním ubližuju. Nebylo to fér. Jenže bylo fér, jak se ke mně zachovali táta s mámou?! To oni se postarali o mé početí! Měli pomýšlet na následky. Lidi jako oni by vůbec neměli mít děti...
Zkrátka mi došlo, že předčasně se zabít nebude to pravé ořechové. Rozhodl jsem se, že když už mi naši zkazili život, zkazím ho náležitě i já jim.
Začalo to zhoršením ve škole. Na učení jsem začal kašlat a o to víc vysedával s klukama v hospodě. Pivo mi moc nejelo, ale přišel jsem na chuť tvrdýmu alkoholu, kterej sjížděla matka. Bylo to děsivý. Pak jsem zkusil cigarety. Vadil mi ten kouř. A nechutnalo mi to. Tráva byla o něco lepší. Alespoň jsem měl na chvíli pocit, že svět není tak zlej. Zkusil jsem ji jen párkrát. Na tvrdší drogy jsem si netroufl.
Začal jsem se bavit krádežemi. Ne kvůli penězům. Těch jsem měl dost od fotra. Spíš pro adrenalin, z nudy. Docela mě to i bavilo. Začínal jsem v samoobsluze, později jsem se vypracoval na vykrádání aut. Několikrát mě i chytli. Vždycky mě otec za kauci dostal ven.
Řval na mě a mlátil mě, máti to zkoušela psychologickou cestou a domluvami. Kašlal jsem jim na to. Ani jeden z nich nepochopil, že je to jen zoufalé volání o pomoc.
Šel jsem z průšvihu do průšvihu. Třídní se mě několikrát snažila zlomit a dostat na správnou cestu. Její domluvy jsem tupě odkýval a pak je stejně pustil z hlavy.
Získal jsem si pověst problémového kluka. Řekl bych, že tím víc stoupla má popularita u dívek. Snad doufaly, že mě jejich láska změní. Tss.
Všichni mě obdivovali. Kluci pro úspěch u dívek a mou otevřenou rebelii, holkám imponoval můj vzhled a image zkaženého děvkaře. Dost dobře nechápu, proč ženský vždycky tolik přitahují záporní hrdinové...
Tenhle životní styl mě bavil celkem dlouho. Jenže pak jsem si uvědomil, že tudy cesta nevede. Ponocování a dělání problémů sice mělo svý kouzlo, ale já po nějaký době zatoužil po něčem normálnějším.
Chtěl jsem být obyčejnej průměrnej kluk, co má doma malou otravnou ségru a starostlivou matku i za cenu oblečení od Vietnamců. Bohužel pro mě to nešlo. Tak jsem se alespoň trochu zklidnil. Uvědomil jsem si, že pokud chci na vejšku, nemůžu si dovolit propadnout. A nechtěl jsem, aby otec někoho podplácel. Ne kvůli svědomí, to vem čert! Jednoduše proto, že by mi to neustále omílal a připomínal. Netoužil jsem být mu kvůli něčemu vděčný.
Došlo mi, že jestli má mít můj život nějaký smysl, nesmím se ve všem soustředit jen sám na sebe.
Začal jsem podnikat věci, který jsem dřív nedělal. Například jsem si koupil psa. Z útulku.
Nejdřív jsem si chtěl koupit nějaké drahé plemeno, ale vyděsilo mě poznání, že se chovám jako mí snobští rodiče. Zastyděl jsem se. A zašel do nejbližšího útulku.
Řeknu vám, je to cenná zkušenost. Spousta smutných psích pohledů a klecí s opuštěnými mazlíčky. Udělalo se mi z toho všeho šoufl. Lidská lhostejnost a bezcitnost se mi tu jen potvrdila.
Nejraději bych si vzal domů všechny. Což samozřejmě nešlo. Nakonec jsem si vybral křížence labradora. Byl to mladý pes, sotva čtyřletý. Dick.
Matka se málem zvencla. Dopředu jsem totiž neřekl, co mám v plánu, aby mi to náhodou nemohli zakázat, takže to byl trošku šok.
První, co mi řekli, bylo: "To nemyslíš vážně!"
Ale já to vážně myslel. A rezolutně jsem odmítl psa vrátit.
Matka hysterčila a tropila scény, otec na mě křičel a vyhrožoval mi. Ustál jsem to. K jejich smůle totiž tyhle hádky byly téměř na denním pořádku a já jim časem přivykl.
Dick už u nás zůstal. Konečně jsem měl někoho, kdo mě měl rád bez jakýchkoli postranních úmyslů. Věřte mi, že teď už chápu, proč se říká nejlepší přítel člověka.
Nevadilo mi, že ho musím chodit venčit. Naopak. Alespoň jsem mohl na chvíli vypadnout z domu.
Naši to vítali s povděkem, protože od doby, co jsem měl Dicka, rapidně klesl počet mých průšvihů. Můj život se vrátil do normálu. Zase jsem byl ten relativně hodný synáček, přestože stále neskutečně drzý a nevděčný. Trvalo to zhruba půl roku.
A pak k nám do školy přistoupila Magda a já pochopil, že zdaleka ne všechny holky musí být slepice.
Magda nebyla moc hezká. Taková průměrná holka. Šedá myška, který bych si normálně ani nevšiml. Byla docela náhoda, že jsme se poznali.
Mohl za to povinný školní výlet. Už ani nevím, kam jsme to jeli. Chodila o rok níž a přihlásila se dobrovolně jako náhradník. S klukama jsme v autobuse dělali bordel, tak mě učitelka přesadila dopředu právě k Magdě. Byl jsem z toho dost otrávený.
Četla si nějakou knihu a když jsem si k ní přisedl, zvědavě zvedla oči. Plaše si mě prohlédla a znovu se rychle podívala do knihy. Ušklíbl jsem se. Nasadil jsem si sluchátka a pustil si muziku. Bylo vidět, že ji hlasitá hudba obtěžuje a znervózňuje, ale neodvážila se protestovat.
Dvě spolužačky sedící naproti mně přes uličku se stěžovat si odvážily, tak jsem hudbu nakonec ztlumil. Magda si vydržela číst celou cestu. Šlo zřejmě o nějakou detektivku, jak jsem poznal podle obalu knihy.
Na zpáteční cestě mě profesorka dozadu ke klukům už nepustila, takže jsem opět seděl vedle Magdy. Zase četla. Teprve když jsme se blížili ke škole, odložila knihu. Posbírala si věci a vystoupila. Na knížku v síťce na zadní straně sedačky zapomněla.
Vzal jsem si tu knihu. Sice jsem ji mohl odevzdat učitelce, ale z nějakého důvodu se mi to nechtělo řešit oficiální cestou.
Jednalo se o Dobrodružství Sherlocka Holmese. Na zadní straně bylo tiskacím písmem napsáno Magdaléna Hvozdíková.
Díky mým kontaktům nebyl problém zjistit, do které třídy tahle slečna chodí. Druhý den jsem se za ní o přestávku zastavil. Byla překvapená. A zároveň šťastná, že se jí kniha vrátila. To bylo naše druhé setkání.
Pak jsem ji potkal o několik týdnů později náhodou v parku. Překvapilo ji, že si ji pamatuji. A překvapilo to i mě. Dodneška nevím, co mě na ní tolik zaujalo, že jsem si vybavil její jméno.
Každopádně jsem ji poznal okamžitě.
Dali jsme se do řeči. Po pár větách jsem pochopil, že tohle není jedna z těch vypatlaných slepic. Patřila mezi intelektuální ošklivky. A přesto na ní bylo něco milého. Něco, co mě přinutilo povídat si s ní.
Říkala, že se přistěhovala teprve nedávno. Její rodiče se rozvedli a ona zůstala s otcem, její bratr s matkou v Plzni.
Zeptal jsem se jí, jestli nechce někdy něco podniknout. Bylo to poprvé, co jsem se holky na něco takového zeptal. Do té doby se ptaly ony mne.
Zaskočilo ji to. Nevěděla, co na to říct. Ujistil jsem ji, že o nic nejde. Že pokud nechce, nemusí. Ale tajně jsem doufal, že bude souhlasit. Skutečně jsem o to stál.
Odvětila, že si to ještě rozmyslí a dá mi vědět.
Doma mezitím začalo být dusno. Otec si našel trvalou milenku a matka chtěla rozvod. Ten otec odmítal, a tak u nás lítaly talíře, sprostá slova a nadávky. Vztek si oba vylévaly na mně. A na Dickovi.
Zašlo to tak daleko, že otec Dicka zabil. Jednoduše ho umlátil k smrti.
Když jsem přišel domů a uviděl ležet na chodníku psí mrtvolku, zhrozil jsem se. Prvně v životě jsem sám vyvolal konflikt. Ječel jsem na otce jako smyslů zbavený. Cokoliv jsem dokázal ustát. Ponižování, sem tam nějakou facku. Ale zabít Dicka? Čím on se provinil?!
Poprali jsme se. Otec se na mě prostě vrhl a já se bránil. Skončilo to tak, že otec upadl a rozbil si hlavu o konferenční stolek. Odvezla ho sanitka do nemocnice. Já vyvázl s modřinami. Bolelo mě celé tělo, jak do mě ten surovec mlátil. A litoval jsem, že se můj povedený tatínek tím pádem na roh stolu nezabil. Klidně bych šel i sedět, jen abych se ho zbavil!
Otec dostal neschopenku, ale já musel normálně do školy. Všechny ohromně zajímalo, co se mi stalo. Nikomu jsem to neřekl.
Dickovi jsem udělal hrobeček v lese, kam jsme spolu chodili. Nechtěl jsem ho zahrabat na zahradu. Věděl jsem, že otec by byl schopný jeho hrob vykopat a mrtvolu hodit do popelnice.
Žádného jiného psa už jsem nechtěl. Riskovat, že ho otec umlátí železnou tyčí jako Dicka, jsem se bál.
Všechno mi to bylo strašlivě líto. Dickovy fotky jsem strčil do papírové krabice a schoval pod postel. Nemohl jsem je vidět. Stále jsem měl před očima obraz mrtvého psího tělíčka v tratolišti krve.
Uzavřel jsem se do sebe. Přemýšlel jsem, jestli má vůbec smysl žít dál.
Byl jsem však moc velký srab na to, abych si něco udělal. Strašlivě jsem se bál. Na druhé straně představa, že už se nebudu muset dál trápit, byla lákavá.
Do toho všeho se mi zničeho nic ozvala Magda. Už jsem se smířil s tím, že o setkání se mnou nejeví zájem, takže mě to překvapilo.
Vyhledala mě ve škole.
"Olivere, máš tady jednu ze svých ctitelek." Smál se mi Petr.
Otráveně jsem se otočil a spatřil rozpačitou Magdu. Můj znechucený výraz se změnil v potěšený.
Šli jsme kousek stranou.
"Víš, jak jsi se mě ptal, jestli s tebou nechci někam jít?" Zeptala se váhavě.
Přikývl jsem.
"Pokud ta nabídka ještě platí, půjdu ráda."
Po dlouhé době jsem se zase usmál.
 


Komentáře

1 Lorraine Lorraine | 26. července 2008 v 9:37 | Reagovat

Hm, zajímavá povídka. Mistrovsky jsi rozvedla to, jak zdání může klamat. Možná by to chtělo ještě víc rozvést, ale rozhodně ti povedla :-)

2 Lorraine Lorraine | 26. července 2008 v 9:38 | Reagovat

eh, korekce

- *se ti povedla

3 Letní mrož :) Letní mrož :) | Web | 26. července 2008 v 10:40 | Reagovat

Povídka se ti moc povedla a zaujala mě - ještě si ji, třeba večer, přečtu jednou, protože k té se budu asi ráda vracet.

Hlasovala jsem pro poslední možnost: sice se choval hnusně, ale ještě hůř rodiče k němu, takže mi ho bylo líto, a ze závěru tvé povídky se dál rozvíjí prostor pro fantazii čtenáře - a já z toho vyvozuju, že prostě byli spolu, a pokud se dostal na vysokou, tak mohl i od svých rodičů .. A mohl začít kompletně nový život.

4 Catherrina Catherrina | Web | 26. července 2008 v 11:54 | Reagovat

Krásná povídka, moc se ti povedla! Bylo mi toho kluka tak trochu líto. Kdyby měl normální rodinu, tak by asi takový nebyl.. I když kdo ví. Někdo má normální a spořádanej život a stejně dělá průsery.

Každopádně to bylo krásný počtení!:)))

5 Lištička Lištička | Web | 27. července 2008 v 11:48 | Reagovat

Díky moc :-)

6 KiVi KiVi | Web | 27. července 2008 v 18:44 | Reagovat

Ten hajzl otec! Kdyby zabil psa tak by se neožil dalšího dne...udusila bych ho ve spaní a měl by smůlu...nesnášim když někdo zabíjí nevinný zvířata..největší chudák byl Dick no....:'(

7 panthy panthy | Web | 28. července 2008 v 13:16 | Reagovat

Musím souhlasit s KiVi, nejsmutnější byl okamžik, když ten parchant zabil Dicka, to sem měla chuť rozčtvrtit ho na kousíčky...

Jinak to bylo opravdu moc hezká povídka. Je v ní zamyšlení... Každý má svoje problémy... No každopádně...další tvé mistrovské dílko :)

8 Eliota Eliota | Web | 2. srpna 2008 v 22:21 | Reagovat

Z počátku se mi do toho moc nechtělo, ale nelituji. Je to moc pěkné, povedlo se ti to a krásně jsi ukázala, že lidé najsou stejní na povrchu i uvnitř.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.