Jeden z mnoha důvodů, pro které tě nenávidím (3/3)

24. července 2008 v 17:54
Stydím se za svoji lenost a nečinnost. Skutečně velmi se stydím. Tak alespoň malá útěcha za mé poflakování: dlouho slibovaný konec Jednoho z mnoha důvodů.
Je to krátké, stručné a notně podivné. Popravdě jsem si závěr téhle povídky představovala poněkud jinak, ale už s tím odmítám cokoliv dělat.
Autorem obrázku je Aspirant-artiste.

Mám dojem, že mě měl Lucius svým způsobem rád. Jak mi jednou řekl, byla jsem podle něj lepší než kterýkoliv domácí mazlíček. Milé, že?
Jakkoliv byl sobecký a bezcitný, jedno jsem mu upřít nemohla. Až na pár výjimečných případů mě netrestal bezdůvodně. Byla jsem pro něj skutečně jen holka do postele a pokud jsem se příliš neprotivila jeho vůli, nechával mě na pokoji.
Za to jsem mu byla nesmírně vděčná, zároveň jsem ho však stále nenáviděla.
Děsila jsem se jediného. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že nemám šanci dostat se z Malfoy Manor živá. Věděla jsem, že v té místnosti, kde mě držel, zemřu. Smířila jsem se s tím. Horší byl fakt, že Lucius si za mě mohl kdykoliv najít náhradu. Nepochybovala jsem, že mu nebude činit žádné potíže mě zabít, až ho omrzím. A já ještě umřít nechtěla.
Sice by to pro mne bylo vysvobození, na druhou stranu jsem však toužila ještě žít. A to i za cenu toho, že to bude v plesnivém sklepě, ze kterého se nesmím hnout na krok.
"Dnes s tebou povečeřím, souhlasíš?" Zeptal se mě Lucius, který se objevil jako obyčejně k večeru.
Překvapeně jsem kývla.
Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale cítila jsem, že se něco děje. Nebylo běžné, aby mi Lucius nabízel svou přítomnost. Tím spíš, aby se mnou chtěl večeřet. Rozhodla jsem se, že budu ve střehu. Tohle nebude jen tak...
Ani jsem nevnímala, jaké že jídlo to mám vlastně před sebou.
"Nechutná ti?"
Polekaně jsem sebou trhla a vyhnula se Luciovu pátravému pohledu. Zájem v jeho hlase mě varoval. Můj šestý smysl, instinkt, mi říkal, ať si dávám pozor.
Zdánlivě klidně jsem mu odpověděla. "Ale kdepak, je to výborné."
První, co mě napadlo, že je to jídlo otrávené. Jenže ho jedl i Lucius a ten se zrovna netvářil, že by chtěl umřít...
"Jsi zamyšlená." Všiml si. "Děje se něco?"
"Ne, nic."
"Lžeš." Konstatoval.
Zamračila jsem se. Vážně mě měl přečtenou jako knihu? "Tak proč se ptáš, když znáš odpověď?"
"Abych zjistil, co odpovíš." Pobaveně se ušklíbl.
"Tebe to hodně baví, že? Baví tě držet mě tu pod zámkem a dělat si se mnou, co se ti zlíbí."
"Ano, je to nepochybně velmi zábavné, to přiznávám. Krom toho je milé mít někoho, kdo se na mne těší."
"Pche!"
Nejhorší bylo, že on měl pravdu. Já se na něj skutečně těšila! Ne snad proto, že by mi tolik přirostl k srdci. Jednoduše kvůli tomu, že tu nikdo jiný, s kým bych si mohla popovídat, nebyl.
Nalil nám oběma víno.
"Na co si připijeme, koťátko?"
"Já si s tebou na nic připíjet nebudu." Zavrčela jsem.
"Ale budeš." Blýskl pohledem. "Tak na mého syna." Pozvedl číši.
Neochotně jsem jeho chování napodobila. "Doufám, že z toho tvého synáčka vyroste stejný prevít, jako jsi ty sám, a který ti jednoho dne vrazí kudlu do zad." Popřála jsem mu pomstychtivě a na jeden lok vyprázdnila sklenici.
Přimhouřil oči a upil. "Ty mne nemáš ani trochu ráda." Chladný tón jeho hlasu mi prozradil, že ho to ani trošku nemrzí.
"A ty bys měl rád někoho, kdo ti zničil život? Kdo si z tebe udělal hračku?" Říkala jsem to lhostejně, přesto v těch slovech byla zášť, kterou jsem k tomu parchantovi cítila.
"Já bych nebyl tak pošetilý, jako jsi byla ty."
Odfrkla jsem.
Lucius dopil sklenici a z kabátu saka vytáhl malou lahvičku ze zeleného skla. Odšrouboval uzávěr a tekutinu přelil do svého poháru, který následně přiložil k ústům.
"Co to je?" zeptala jsem ze ostražitě.
Dopil a laskavě se pousmál. "Protijed."
"Protijed?!" Šokovaně jsem svůj pohled nasměrovala na láhev na stole a následně na sklenici, kterou jsem držela v ruce. Všechno mi najednou došlo. Štítivě jsem sklenku odhodila na zem, o kterou se roztříštila. Ten hajzl!
Lucius se škodolibě zachechtal. "Ale ale, právě jsi rozbila jednu z památečních sklenic rodu Malfoyů!"
"Ty hnusné slizké zvíře!"
Vstal a zezadu mě objal.
"Nesahej na mě!" Zavrčela jsem. Vůbec mým protestům nevěnoval pozornost. Ostatně jako vždycky.
"Nebraň se tomu... Za chvíli budeš mrtvá, tak bychom si měli užít, dokud je ještě čas, co říkáš?" Vysmíval se mi.
Prudce jsem vyskočila ze židle a vrazila mu facku. "Hajzle!"
Pevně mě chytil za ruku, kterou jsem ho udeřila. Jeho výraz ztvrdl.
Bolestně jsem zakňučela, ale vůbec to s ním nehnulo. "Je tě zatracená škoda, holubičko." Promluvil temně.
Vyhrkly mi slzy. Naproti svému předsevzetí nedat mu najevo své pocity. "Já ještě nechci umřít."
Pousmál se. "Když jsem tě sem přivedl, chtěla jsi umřít, vzpomínáš?"
"To už je dávno." Zaprotestovala jsem.
"Bude to pro tebe lepší, koťátko. Utrápila by ses tu."
"Chceš snad říct, že to děláš kvůli mně?!" Ušklíbla jsem se ironicky.
"Ne." Pustil mé zápěstí, na kterém se začínala rýsovat nevzhledná modřina a odstoupil ode mne. "Dělám to kvůli sobě. Příliš jsem si na tebe zvykl."
Ano, a protože si na mě zvykl, musí mě zabít. Jak já toho sobeckého Malfoye nenávidím!
Uhodl, na co myslím? Možná.
Podal mi kapesník, který jsem zvysoka přehlédla. Uchechtl se. "Hrdá až do poslední chvíle. Je mi tě líto, koťátko."
Zuřivě jsem sevřela ruce v pěst. "Shniješ v pekle, Luciusi!"
Bezmocně jsem se svezla na podlahu. Zbývalo mi jen čekat. Čekat na smrt.
Lucius mě pozoroval. K odchodu se neměl, zřejmě chtěl počkat, až bude po všem.
Dlouho se nic nedělo. Pak se mi z ničeho nic udělalo špatně. Před očima jsem najednou měla podivnou bílou mlhu, která houstla.
"Luciusi?" Zakňourala jsem slabě.
"Copak?"
"Nenech mě umřít." Zaprosila jsem.
Přešel ke mně. Neviděla jsem ho, slyšela jsem jen jeho kroky. Posadil se vedle mne a chlácholivě mě objal. "Je pozdě." Řekl věcně.
"Ještě ne." Protestovala jsem, přesto jsem však cítila, že ten zmetek mluví pravdu. Jed působil rychle.
Vysíleně jsem si položila hlavu na jeho rameno. "Luciusi..."
Konejšivě mě stiskl v náručí. "Přijdeš do nebe."
Myslel to jako útěchu? Těžko.
Víc času mi osud nedopřál. Zemřela jsem mu v náručí. Tomu bídákovi, co mě zabil.
Naposledy mě políbil na chladnoucí rty a pak mě pustil. Mé mrtvé tělo, které se bezvládně svezlo na podlahu, bez sebemenšího náznaku emocí překročil.
Domácí skřítek, který už čekal za dveřmi, na jeho příkaz mou mrtvolu odklidil. Skončila jsem v nějaké díře vykopané v noci na zahradě. Ani řádný pohřeb jsem si jako mudla nezasloužila. Byla jsem jen jedna z mnoha bezvýznamných nečistokrevných čarodějek.
A jestli mě mrzí, že jsem skončila takhle? Upřímně ano.
Chtěla jsem, aby to všechno dopadlo úplně jinak.
 


Komentáře

1 Eliška Eliška | Web | 24. července 2008 v 19:52 | Reagovat

Ahoj,

jakožto mém uoblíbenému blogu cítím povinnsot ti oznámit, že se stěhuju z blogu www.lonely-memories.blog.cz na www.letni-mroz.blog.cz - tak jen abys s tím počítala ;)

A ještě něco - škoda, že už je této povídky konec :( Byla moc hezká, povedla se ti, stejně jako tato kapitola ;) Ale nečekala bych, že ji Lucius zabije :(

2 San San | Web | 24. července 2008 v 21:06 | Reagovat

Chmm. Stejne se mi tahle povidka proste nelibi :). Cekal jsem, ze alespon v posledni kapitole se objevi dej. Takhle je to jenom o tom, jak ji unesl, tyral, zneuzival a zabil. Zadny dej, zadny zvrat, zadna hlubsi myslenka. Skoda :/.

3 Lištička Lištička | Web | 24. července 2008 v 21:34 | Reagovat

Elišce: Už se zase stěhuješ? :)

A ohledně povídky nemám pocit, že by se mi nějak extra povedla. Řekla bych, že je průměrná.

San: Mě to zpočátku hodně bavilo, ale pak už jsem toho měla plné zuby ;-) Myslím, že tohle téma byl krok trošku mimo.

Děj tam není, to je fakt. Spíš takové plácání se v pocitech.

4 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 26. července 2008 v 15:50 | Reagovat

Tak to bylo teda hustýýý... čekala jsem, že ji třeba pustí, ale že ji zabije, i když, Lucius je Lucius...xP

5 Casey Casey | 27. července 2008 v 17:15 | Reagovat

Náhodou mě se tahle povídka líbí.... Asi jsem masochista :-))) Ale taky jsem nečekala že ji zabije... chudák holka ani newim její jméno ... Ale jinak se ti povídka podle mě moc povedla

6 KiVi KiVi | Web | 27. července 2008 v 18:27 | Reagovat

Tak závěr docela dobrej i když tahle povídka se mi líbila hlavně kvůli Lucíkovi...ten doplňoval chybějící akčnost :) Ale tenhle závěr je docela dobrej :)

7 Lenka Lenka | Web | 28. července 2008 v 9:37 | Reagovat

Jů...opravdu pěkný....miluju takovéhle závěry končící smrtí jedné či více hlavních postav....=)

8 Jenny Jenny | Web | 30. července 2008 v 23:28 | Reagovat

Hm, myslela jsem si, že ji zabije. Víš, co se mi líbilo? Jak sivystihla Luciuse. V celé jeho kráse: Naposledy mě políbil na chladnoucí rty a pak mě pustil. Mé mrtvé tělo, které se bezvládně svezlo na podlahu, bez sebemenšího náznaku emocí překročil.

A v podstatě celým tím koncem, ale nechtěla jsem ti sem kopírovat tolik textu. Myslím, že se ti tahle povídka povedla...na mě teda zapůsobila. A dost.

9 Lištička Lištička | Web | 31. července 2008 v 16:32 | Reagovat

Tak tedy díky :-) Jsem ráda, že se vám to líbí, jelikož mně samotné moc ne.

10 Eliota Eliota | Web | 2. srpna 2008 v 22:10 | Reagovat

Ten konec byl hodně rychlý, takový... Odbytý. Ale jinak pěkné. ;)

11 Thanatos Thanatos | Web | 8. srpna 2008 v 16:45 | Reagovat

Tobě se povedlo Luciuse vykreslit jako ještě většího parchanta, než u Rowlingové. Tam také neměl tolik prostoru jako tady. Mě osobně se tahle povídka moc líbila. A Lucius je dokonalý sadista netečný k lidskému utrpení.

Konec se mi ani odbytý nezdál. Bylo to rychle utnuté a tak trochu nečekané, ale to vůbec nebylo na škodu.

12 Lištička Lištička | Web | 8. srpna 2008 v 17:57 | Reagovat

Thanatovi: Ach, děkuji :-)

13 DenDule DenDule | Web | 18. ledna 2009 v 11:48 | Reagovat

heh mazec...už vím proč nemám Malfoye ráda:-D

14 MiHaRu MiHaRu | Web | 18. května 2009 v 22:29 | Reagovat

chudák holka... ale mě se zdá že se do ní málem zamiloval kdyby ji nezabil...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.