Prolog

30. června 2008 v 8:23
Kratičký prolog, takové uvedení do děje. Nejsem si jistá, kdy napíšu další kapitolu. Nejprve bych chtěla dokončit Srdci neporučíš. Je to ještě ve hvězdách.

Všechno to začalo v ten, kdy jsem umřela. Vlastně již několik měsíců předtím. To, když jsem se rozhodla zajít si na preventivní vyšetření prsou.
Považovala jsem to za rutinní záležitost. Je mi sedmnáct, tak co by mi asi tak mohli najít?, říkala jsem si. Jenže realita byla trochu jiná...
"Slečno, vy máte nádor." sdělila mi doktorka starostlivě.
Bylo to, jako by mě někdo vzal palicí po hlavě.
"Nádor?" zopakovala jsem po ní tupě. Můj mozek nebyl schopen pracovat. Nádor? Co to znamená?
"Nebojte se, nemusí se jednat o nic vážného." Snažila se mě chabě uklidnit.
Tak začal kolotoč vyšetření a sérií diagnóz. Rodina i přátelé doufali, že třeba jde jen o tukovou bulku. Koneckonců i já jsem se to sama sobě snažila vsugerovat. Ale věc byla mnohem vážnější, než se zpočátku zdálo. Tohle nebyla jen nějaká obyčejná tuková bulka. Byl to zhoubný nádor. V sedmnácti letech mi našli rakovinu.
Zhroutil se mi celý svět. Najednou jsem nic neviděla tak jako dřív. Měla jsem velké plány, snila jsem o právnické fakultě. A co mi zbylo? Náhle jsem nevěděla, jestli se dožiju příštího rána, dne, týdne. Bylo to strašné.
Malichernosti, kterým jsem dříve nevěnovala ani špetku pozornosti, se pro mne náhle staly alfou omegou. Přestala jsem chodit do školy. Můj kluk, Daniel, mi byl asi největší oporou. Společně s rodiči mě chodil do nemocnice navštěvovat každý den.
Následovalo mnoho testů všeho možného charakteru a v poslední fázi operace. Několik hodin na sále, probuzení, ujištění, že teď už je vše v pořádku. Jak ráda bych tomu uvěřila!
Dan marně doufal, že všechno bude jako dřív. Nebylo. Nemohlo být. Stále tu byl strach z rakoviny, který přetrvával. Věděla jsem, že zdaleka není vyhráno. Tak mi to řekla i doktorka. A já podvědomě cítila, že se ta zlá nemoc vrátí. A nemýlila jsem se. Vrátila se. A v mnohem větším rozsahu.
Museli mi vzít ňadro. To byla největší potupa mého života. Ani fakt, že mi vinou chemoterapie vypadaly všechny vlasy, mě nezasáhl tolik jako to, když mi vzali jeden z prsů. Vždyť s holou hlavou, ale oběma prsy, jsem byla stále ještě žena. Pak už ne...
Plakala jsem. Dlouho. Vlastně jsem od první diagnózy, kdy mi potvrdily výskyt rakoviny, plakala v jednom kuse. Rodiče mi stále opakovali, že musím být silná. Že musím bojovat. Jenže jak jsem mohla být, k čertu, silná, když mi v sedmnácti letech našli rakovinu?! Na oddělení jsem strávila celé tři měsíce. Sledovala jsem, jak lidé okolo mne umírají. A bála jsem se smrti. Nechtěla jsem umřít tak mladá...
Viděla jsem, jak je z toho všeho Dan na dně. Muselo to být strašné. Musel být strašný pohled na mě. A nejhorší bylo, že se situace naproti očekávání a ujištěním lékařů stále zhoršovala.
Vzali mi i druhé ňadro. Tentokrát mi to bylo jedno. Vidina toho, že bych mohla žít, zastínila bolest z té potupné ztráty.
Snažila jsem se nemoci nepodlehnout. Z celého srdce jsem si přála být zase zdravá. Bylo však příliš pozdě. Už mi nedokázali pomoci. Kdybych přišla dřív, tak prý snad... Jenomže, kdy dřív?! Copak je v sedmnácti pozdě?! Pro mě bylo.
Nedokázala jsem nemoci déle vzdorovat. Po půl roce, který jsem strávila bojem za život, jsem podlehla. Už to tak dál prostě nešlo. Mé tělo bylo natolik zdecimované nemocí, že pro něj byla smrt vysvobozením. A pro mě vlastně taky. Nervy jsem měla úplně nadranc.
Zemřela jsem ve spánku, nic jsem necítila. Byl to bezbolestný konec. Byla jsem mrtvá... A díky tomu jsem poznala Samuela.
 


Komentáře

1 Eliota Eliota | Web | 30. června 2008 v 9:46 | Reagovat

Teda.... Že zemře zrovna takhle, to jsem nečekala. Navíc, přijde mi, že je to napsáno tak živě, úplně mě to vtáhlo do děje.

Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál.

2 Iva Iva | 30. června 2008 v 10:57 | Reagovat

Působivé:) Co víc říct? Snad jen že už se těším na další část:)

3 meg meg | Web | 30. června 2008 v 15:31 | Reagovat

Opravdu hezky napsané, těším se na první kapitolku=)

4 KiVi KiVi | Web | 30. června 2008 v 17:21 | Reagovat

uh huh....to mě by víc vadily ty vlasy....já sem tak plochá že kdyby mě ušmikly prsa tak by to nikdo ani nepoznal :D Ale ten Dan jí musel dost milovat...:)

5 Lištička Lištička | Web | 30. června 2008 v 18:41 | Reagovat

Eliota: Trošku originality musí být, když už téma se vám nezdálo ;-)

Ivě a Meg: Uh, díky :-) Jen si nejsem jistá, jestli je na co těšit se :P Jak jsem řekla, k psaní téhle povídky jsem se rozhodla z minuty na minutu a začínám mít pocit, že to zas tak dobrý nápad nebyl :-(

KiVi: To si jen myslíš. Musí to být rozhodně psychicky náročné... A Dan? No, však ono se ukáže ;-)

6 Jenny Jenny | Web | 30. června 2008 v 19:34 | Reagovat

Uh...to bylo docela drastický. Výborně napsaný. Jsem fakt zvědavá, jak to bude pokračovat dál.

7 Kris Kris | Web | 1. července 2008 v 9:00 | Reagovat

Zajímavý. Doopravdy, přečetla jsem to jedním dechem. Jo, jo.

Někdy je to všechno na dvě věci.

8 Lenka Lenka | Web | 7. července 2008 v 11:50 | Reagovat

Jůůů...

Trochu mi to připomíná Zoufalé manželky...Tam to taky vypráví mrtvá Mary Alice, ne?

9 Klariska Klariska | Web | 3. září 2008 v 16:53 | Reagovat

Tak tohle bylo vyníkající:)Až mi málem vyhrkly slzy.Tak moc mě to vtáhlo do děje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.