Část 4.

30. června 2008 v 13:09
Obrázek jsem našla na nějakém blogu, kde se ani autor neráčil uvést zdroj.

Otevřel jsem oči a zamžoural do sluníčka, které nám oknem svítilo do pokoje. Sirius vedle mě ještě spal. Ve tváři měl zvláštní výraz, jako by se usmíval. Rukou jsem mu prohrábl uhlově černé vlasy a on se zavrtěl. Pak pomalu otevřel oči a zamračil se. Ospale mžoural do zlatavých paprsků. Chvíli trvalo, než se probral natolik, aby mohl mluvit.
"Já už nikdy nebudu pít!" Zasténal bolestně.
Stěží jsem skryl pobavení. Tohle prohlašoval vždycky, když přebral a druhý den měl kocovinu. Je myslím zbytečné říkat, že tyhle sliby nikdy nedodržel.
"Mě tak bolí hlava, že to snad ani není-" Zasekl se. Pohlédl na mě a zděšeně si uvědomil, že leží v posteli úplně nahý. "...možný." Dopověděl svoji myšlenku a zmlkl. Dezorientovaně zatěkal očima po pokoji a poté se na mě nejistě podíval. "Reme, my jsme spolu... ehm...?"
Zrudl jsem. Ano, přesně toho jsem se bál. Bál jsem se jeho reakce, až vystřízliví. Bál jsem se, jak se bude tvářit, jak se bude chovat. Bál jsem se téhle chvíle. A nechtěl jsem mu lhát.
"No..." Protáhl jsem odpověď do vytracena.
Pochopil, že se mi moc odpovídat nechce.
"Moony, promiň." Rozpačitě se zadíval do země. "Já byl opilý a... Já si fakt nic nepamatuju! Nezlob se." Zatvářil se lítostivě. Jeho slova se mi zarývala do srdce jako nůž.
"To je v pořádku." Zalhal jsem. "Nezlobím se na tebe." Zlobím se sám na sebe, že jsem se neovládl. Já idiot! Jak mě vůbec mohlo napadnout... Ne, ne! Ach, já jsem takovej blbec!
Siriova tvář se projasnila. "Určitě?"
"Jo, určitě."
"Děkuju." Oddechl si a vděčně a trochu rozpačitě se na mě usmál. Silou vůle jsem mu úsměv oplatil, i když myslím, že v mém podání z toho spíše vyšel škleb.
Siriovi jsem se po tom zážitku snažil co nejvíc vyhýbat. A on na mou taktiku vděčně přistoupil.
Oba jsme se vyhýbali situacím, kdy bychom spolu zůstali o samotě. Pokradmu jsem ho pozoroval a kdykoliv se naše pohledy setkaly, vždycky jsem přistiženě ucukl. James si toho záhy všiml.
"Remusi, vy jste se s Tichošlápkem pohádali?" Hádal scestně.
"Ne." Právě naopak, dodal jsem v duchu hořce.
"Tak proč se mu vyhýbáš?"
"Já se mu přece nevyhýbám." Lhal jsem.
James se na mě skepticky zadíval, ale už do mě víc nešťoural. S Lily mu to klapalo a on byl díky tomu věčně veselý a bezstarostný. Přál jsem mu to. Alespoň jeden z nás měl štěstí v lásce.

*

Bez valné chuti jsem se rýpal ve večeři. Neměl jsem hlad. Vlastně jsem jedl spíš proto, že jedli i ostatní. Být podle mého, vydržel bych bez jídla třeba týden.
Bylo to dost zvláštní, protože úplňky mne vždycky hodně vysilovaly. Přesto jsem neměl potřebu spořádat toho tolik jako kluci. Stačily mi porce, které byly málem poloviční.
"Reme, měl bys víc jíst." Pronesl opatrně Tichošlápek sedící naproti mně. Bylo to poprvé od vyhraného zápasu, co mě oslovil přímo.
"Hmm."
"Myslím to vážně." Nenechal se odradit mým odmítavým přístupem. "Jsi strašlivě hubený. Vypadáš hrozně."
"Jo, děkuji za upřímnost. To potěší." Zavrčel jsem ironicky. Zrovna on mi nemusel připomínat, že jsem ošklivý. Zrovna on!
"Nemyslel jsem to špatně." Omlouval se hned, když viděl, jak jsem se zamračil.
"Já vím, jak jsi to myslel." Odsekl jsem.
Rozhodně jsem odstrčil talíř s nedojedeným jídlem a vstal od stolu. Aniž bych se rozmýšlel kam jít, jsem automaticky zamířil do pokoje. V koupelně mě pohled do zrcadla utvrdil v tom, že má Sirius zatracenou pravdu.
Mé světlé vlasy měly tu nejobyčejnější barvu. Někde na půl cesty mezi hnědou a blond. Bledý obličej plný škrábanců a oči s tmavými kruhy činily v kombinaci s mým vychrtlým tělem dojem, že nemám daleko ke smrti. Vlastně jsem vypadal jako chodící mrtvola. Korunu tomu dodával můj ustaraný výraz.
Opřel jsem se rukama o umyvadlo. Proč musím být tak ošklivý a ke všemu ještě vlkodlak? Tohle není fér!
Sirius se objevil ve dveřích s provinilým výrazem. "Reme? Promiň mi to."
"A co? Vždyť máš pravdu. Jsem příšerně ošklivý!"
Překvapeně na mě vytřeštil oči. "Cože?! Jak jsi na to přišel?"
"Jen se na mě podívej! Vyhublý, bledý, nehezký, prašivý vlkodlak!"
Nechápavě potřásl hlavou. "Ty jsi moula, Moony. Copak nevidíš, jak skutečně vypadáš?"
"Tak, jak jsem řekl."
"Blbost." Zavrtěl odmítavě hlavou. "Máš v sobě něco víc než jen fyzickou krásu."
"Aha. Tak to jsi mě vážně potěšil." Kysele jsem se ušklíbl a pokusil se ho obejít. Nenechal mě. Zastoupil mi cestu a zpytavě se mi zadíval do očí.
"Vzhled je důležitý jen pro povrchní lidi, Reme. Pro hlupáky, kteří si vlastní hloupost ani neuvědomují."
Přimhouřil jsem oči. "Siriusi, jestli mě má tohle utěšit, snažíš se zbytečně."
"Nesnažím se tě utěšit. Chci, abys pochopil, že tě máme rádi takového, jaký jsi."
Protočil jsem oči v sloup. Tenhle psychologický rozhovor mi byl proti srsti. "Ještě něco?"
"Jo! Nikdy jsem nepotkal nikoho tak statečného, jako jsi ty! Nikdy, rozumíš!" Nebezpečně zvyšoval hlas. "Co jsem proti tobě já?! Nic! Ty dokážeš pomoct ostatním, dokážeš se vcítit do situace druhých! Dokážeš lidi vyslechnout a poradit! Nesoudíš ostatní podle toho, jak vypadají! Obdivuju tě za to, Reme! Tak krucinál pochop, že to myslím dobře!"
Nevědomky jsem před ním ucouvl. Takhle výbušný byl často, ale ještě nikdy mě jeho slova tolik nezasáhla, jako dnes. To, co mi řekl... Skutečně o mně smýšlel takhle?!
Trochu se uklidnil a o dost klidnějším hlasem prohlásil: "Záleží mi na tobě, Remusi. Tak se, prosím, nezlob."
Zamrkal jsem. Měl jsem co dělat, abych z jeho dojemného proslovu nezačal brečet. "Tichošlápku, tohle si o mně vážně myslíš?!"
Něžně se usmál. "Jo."
Konsternovaně jsem sledoval, jak mě pohladil po zjizvené tváři a pak ode mě odstoupil. "Tak pojď, Dvanácterák s Červíčkem už na nás čekají." Vyzval mě. Zřejmě považoval záležitost za vyřízenou. Já však jeho dotek cítil na tváři ještě večer, kdy už ostatní dávno spali.

*

"Ty nejedeš na prázdniny domů?" Všiml si James.
"Ne."
Sirius doposud nečinně civící do stropu pootočil hlavu. "Já taky ne."
"Mohl bych se zeptat našich, jestli byste nemohli přijet k nám, ale bohužel jedeme na svátky k babičce." Omlouval se Dvanácterák, jako by za to mohl.
"To je v pořádku."
Představa týdne stráveného s Tichošlápkem mi nevadila. Měl jsem obavu jen z jediného. Jak se k sobě budeme chovat? Za každou cenu jsem se chtěl vyhnout nějaké trapné situaci.
Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si četl. Sirius se mě neodvažoval rušit a já měl klid. Alespoň zpočátku. Třetí den, kdy Tichošlápek marně doufal, že s ním zapředu hovor, se rozhodl něco podniknout. Se mnou.
Seděl jsem ve společenské místnosti v křesle, když vtrhl dovnitř. V tmavých vlasech se mu třpytily sněhové vločky, které v teple pomalu tály. "Reme, pojď se podívat ven!" lákal mě.
"Vždyť je tam zima."
"No právě! Sněží!" Nadšení z něj přímo sálalo.
Mrzutě jsem se ušklíbl. "Byli bychom akorát mokří."
"Moony!" Okřikl mě. "Nebuď takovej suchar!"
"Tak běž sám." Odbyl jsem ho.
"Moony, prosím..."
"Ne."
"Moony... Prosím, prosím, smutně koukám..." Natočil hlavu na stranu a hodil po mně smutný pohled.
"Siriusi, tohle na mě nezkoušej." Upozornil jsem ho a snažil se při tom o výchovný tón hlasu.
"Reme, prosím."
Otráveně jsem se na něj podíval. Stále na mě koukal psím pohledem. Navzdory špatné náladě jsem se musel pousmát. Vypadal strašlivě roztomile.
"Fajn." Kapituloval jsem. "Ale jen na chvilku."
"No jasně! Děkuju! Děkuju, Moony." Začal kolem mě potřeštěně poskakovat.
"Přestaň blbnout, jinak nikam nejdu!" Krotil jsem jeho nadšení. Ale nezlobil jsem se na něj. Ono to ani nešlo.
V mžiku se uklidnil. "Jojo, jak si přeješ." Vycenil na mě svůj dokonalý chrup.
Byl jsem si jistý, že mě ven netáhne pro nic za nic. A taky jo. Sotva jsme vyšli na školní pozemky, hodil po mně sněhovou kouli.
"Tichošlápku, ty seš jak malej." Setřásl jsem si z ramene sníh.
"No a? Není to skvělé? Koukej na ty zasněžené stromy! A pořád sněží!" Rozpřáhl ruce.
Měl pravdu. Nebe bylo zatažené a sypaly se z něj chundelaté vločky, které se mu zachytávaly ve vlasech.
"Je tu tak krásně bílo! Jen se rozhlédni!"
"Vidím akorát tuny mokrého hnusného sněhu, který až roztaje, budou tu louže a bláto." Zhodnotil jsem skepticky.
"Nebuď pesimista, Moony." Napomenul mě Sirius s úsměvem. "Koukej na tu oblohu! Nezdá se ti nádherná?"
Obrátil jsem oči k nebi. "Ne." Pak jsem se zamyslel. "No... možná jo."
Byla tmavá, zamračená. Její barva se blížila Siriovým očím. Do pytle, přece jsem si tyhle myšlenky zakázal!
"Vidíš!" Zajásal, že jsem mu dal za pravdu. "Nebuď mrzutej, Reme. Jsou Vánoce!"
"No a?"
"O Vánocích se přece plní všechna tajná přání." Poučil mě.
Aha. No výborně. Významným gestem jsem mu dal najevo, co si o téhle průpovídce myslím.
"Tak už bychom mohli jít zpátky do hradu, ne?" Začínala mi být zima.
"Kdepak, ještě nedošlo na to hlavní." Převezl mě.
"A to je co?" Zeptal jsem se poměrně hloupě, protože mi vzápětí došlo, co chce udělat. "Siriusi, já tě varuju-"
Se smíchem mě shodil do hlubokého sněhu. Začal jsem prskat. "Tichošlápku, ty pako!" Přesto jsem se musel smát. Spadl spolu se mnou, váleli jsme se v závěji vedle sebe a mně bylo po dlouhé době fajn.
"Jsem rád, že se zase směješ, Moony." Sdělil mi Sirius vážně, ale než jsem na to stačil zareagovat, začal mi cpát do pusy sníh. Nenechal jsem si to líbit, a tak z toho vznikla taková malá sněhová bitva. Ani jsem si neuvědomil, jak blízko mi je.
Nakonec se mu podařilo chytit mě za obě ruce a vítězně se na mě zazubil. Celým tělem spočíval na mně a jeho vlasy mě lechtaly na krku, jak se nade mnou skláněl. Dělilo nás od sebe mizerných dvacet centimetrů. Nasucho jsem polkl.
Jeho pobavený výraz se náhle rozplynul a nahradil ho jiný, nečitelný. Vyčkávavě na mě koukal. Nezdálo se, že by mě chtěl pustit. Sklonil svou hlavu níž a váhavě na mě pohlédl, co na to řeknu. Neříkal jsem nic. Napjatě jsem čekal, co udělá.
Siriusi, kdybys jen věděl, jak moc tě miluju...
Rozpačitě skousl spodní ret a než jsem se vzpamatoval, přiblížil svůj obličej k mému.
O Vánocích se plní všechna tajná přání...
Něžně se přisál k mým rtům. Nemohl jsem uvěřit, že to vážně udělal. Rukama, kterými mě dosud držel, se opřel o zem vedle mé hlavy a vášnivě mě políbil.
Siriusi... Cos' to se mnou provedl?
Vyšel jsem mu vstříc a jelikož jsem měl najednou obě ruce volné, objal jsem ho, přičemž jsem mu jednou rukou zajel do sněhem zvlhlých vlasů.
Už jsem se zmiňoval, jak měl nádherné vlasy? Husté, černé jako uhel, mírně zvlněné. (Skoro jako z reklamy na Head&Shoulders, pozn. autorky.)
Přízemnosti jako čas anebo fakt, že se valíme v tom rozbředlém studeném sněhu, který se mi ještě před chvílí zdál hnusný, jsem vůbec nevnímal.
Trvalo nekonečně dlouho, než se ode mě odtáhl. Oči mu zářily veselými plamínky a celkově vypadal velice spokojeně. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet.
"Měli bychom jít..." Řekl jsem ochraptěle, abych skryl své rozpaky.
"Jo." Přikývl a vstal.
Napodobil jsem jeho chování a společně jsme se vrátili do hradu. K polibku už se ani jeden z nás nevracel.
 


Komentáře

1 Lorraine Lorraine | Web | 30. června 2008 v 16:25 | Reagovat

Krásná kapitola, jen si rýpnu: a společně jsme se vrátilI - doufám, že ti to nevadí :-)

2 Lištička Lištička | Web | 30. června 2008 v 18:33 | Reagovat

Kdepak. Děkuji za připomínku :-)

3 KiVi KiVi | Web | 30. června 2008 v 18:36 | Reagovat

huhuhu takže oba dva jsou čtyřprocentní? Bych chtěla vidět :D No co to je jedno fantazie je nekonečná :) jinak hezky napsaný...:)))

4 Lištička Lištička | Web | 30. června 2008 v 18:38 | Reagovat

KiVi: Ale no tak! Trošku tolerance, prosím :-) Vždyť já netvrdím, že takoví skutečně jsou.

5 Eliota Eliota | Web | 30. června 2008 v 19:09 | Reagovat

Nádherné! Na začátku ta Siriova nedokončená otázka mě tak rozesmála. :D Ani nevím proč.

Je to tak krásně procítěně napsané, orpavdu moc krásné! A ten konec, ten je přímo kouzelný! :)

Tuhle povídku prostě miluju!

6 Lištička Lištička | Web | 30. června 2008 v 19:19 | Reagovat

Děkuji moc, Elioto :-) Z tvého komentáře na mě dýchlo takové nadšení, že se mi hned zlepšila nálada :) Jsem moc ráda, že se ti to líbí.

7 Jenny Jenny | Web | 30. června 2008 v 19:38 | Reagovat

Úžasný. Jen mám pocit, že si Siri s Remem tak trochu pohrává...no, třeba je můj pocit zcestný:) Moc se těším na další část

8 Lištička Lištička | Web | 30. června 2008 v 19:42 | Reagovat

Jenny: Máš postřeh :) On ani chudák Remík neví, co si o tom všem má myslet ;-)

9 Denise Denise | Web | 1. července 2008 v 8:33 | Reagovat

Ty jo, to je dobrý :-)

Nevím proč, ale když čtu slash vždycky dostanu záchvat smíchu... :-))

To si prosím nevykládej špatně, mě prostě představa Rema a Siriuse dohromady přijde hrozně legrační.... xD

10 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 1. července 2008 v 14:04 | Reagovat

Krásný, nádjerný... jak to popsat.. :) krásně se to četlo.. prostě grejtovní.. :D

11 Alviana Alviana | Web | 2. července 2008 v 11:33 | Reagovat

Když neví chudák Remus, co si o tom má myslet, co si mám myslet já?! Četla jsem to vícekrát - poprvé jsem vnímala jen ty nejdůležitější okamžiky (jako že Sirius sám od sebe políbil Rema) na druhé přečtení jsem si všimla těchto vět: Trvalo nekonečně dlouho, než se ode mě odtáhl. Oči mu zářily veselými plamínky a celkově vypadal velice spokojeně. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet.

Tak. A co jako?! Doufám Lišti, že to vážně nechceš udělat tak, jako že si Sirius z Rema dělá srandu?!! To by se pak chudák Moony musel jít oběsit!!! Viď, že ne...?

Možná že si jen něco vsugerovávám, ale vážně mi to přijde divný, že se tváří spokojeně. Měl by se tvářit vyděšeně, doposud byl jednom na holky, tak co se to s ním teď děje?!

Ach jo, a víš co je nejhorší? Že se konec dozvím až zase kdo ví kdy, protože odjíždím v pátek pryč...:((

12 Lištička Lištička | Web | 2. července 2008 v 11:42 | Reagovat

Alvianě: To tě to vážně tak chytlo, že sis to přečetla vícekrát? *nevěřícně kroutí hlavou* To mě skutečně velmi těší :-)

Co já chci a nechci udělat, to vám prozrazovat nebudu ;-) Každopádně mám velkou radost, že nad tím přemýšlíš a všímáš si těch náznaků, které tam jsou.

V podstatě máš pravdu - Sirius by měl být vyděšený a zmatený. A není :-) To je zvláštní, viď? XD

Všechno se to postupně vysvětlí, neměj strach ;-)

V pátek odjíždíš? Už zase? :-( A na jak dlouho?

13 Alviana Alviana | Web | 2. července 2008 v 12:33 | Reagovat

Tentokrát na neurčito:(

14 Lenka Lenka | Web | 7. července 2008 v 11:57 | Reagovat

Krásná kapitolka...

Head&Shoulders=)

15 Ice Ice | Web | 7. července 2008 v 16:01 | Reagovat

Tak tohle je fakt problém... Ke čtení se dostanu jen málokdy, protože jsem na prázdninách mimo domov, a počítač tudíš navštěvuju pouze v internetové kavárně. Jenže to je mučení! Tak krásná povídka! Moc se mi líbí, je skvěle napsaná, má pěkný děj, paráda. :o)

16 Lištička Lištička | Web | 7. července 2008 v 16:25 | Reagovat

Ice: Tvůj příspěvek mi vykouzlil na posmutnělé tváři úsměv. Díky :)

Nesmírně si vážím každého komentáře. A ten, který je spokojený, mě potěší dvojnásob ;-)

17 Ice Ice | Web | 7. července 2008 v 16:30 | Reagovat

Lištičko, a kdybys mě teď viděla, určitě by ses smála ještě víc. Mám úplně zamotaná sluchátka do vlasů, zoufale si koušu nehty a přemýšlím, jak se sem zase dostanu. :o) Jinak nebuď smutná, nestojí to zato. :o)

18 Lištička Lištička | Web | 7. července 2008 v 17:23 | Reagovat

Ice: Díky za podporu :) Nicméně jsou okamžiky, kdy si stokrát můžu říkat, že to za to nestojí a je mi to houby platné... Třeba teď :-(

19 °karca° °karca° | E-mail | Web | 24. ledna 2010 v 15:07 | Reagovat

Tyhlety povídky miluju! Jsem tvoje velká obdivovatelka! Jen malililinkatá chyba: Něžně se přisál se k mým rtům.  (To druhé se by tam být nemělo ne?) Ale jinak je to prostě nádhera!

20 Lištička Lištička | Web | 24. ledna 2010 v 16:34 | Reagovat

[19]: Děkuju za upozornění :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.