Zrádný dotek citu (2/2)

1. května 2008 v 9:16
Nuže, je to tu.
Ještě včera večer jsem nad touhle povídkou hodně přemýšlela. Nevím, jestli to byl s tou druhou částí dobrý nápad...
Luciusovo chování je... hm... neřeště ho :-) Tohle je fan fiction, takže to tak prostě berte.
Přese všechny pochybnosti jsem ráda, že jsem Zrádný dotek napsala. Ten příběh se mi moc líbí. Má zvláštní kouzlo a já jsem s ním maximálně spokojená. To je také jeden z důvodů, proč už nenapíšu žádné pokračování. Nechci riskovat, že bych to pokazila, jestli mi rozumíte :)
Na obrázku máte Christine.

"Proč jsi mi nic neřekla?!" Vyčítavý tón Luciova hlasu byl prosycen špatně skrývaným hněvem.
Nadechla jsem se k obhajobě. "A co jsem ti asi tak měla říct?! Luciusi, drahoušku, zbouchnul jsi mě. Mám s tebou krásnou holčičku. Budeš mi na ní platit alimenty?!" napodobila jsem pisklavý hlásek.
"Ne!" odsekl mi rozzuřeně. "Stačilo by mi dát vědět, že mám dceru. Dokázal bych se o ni postarat!"
"Nepovídej! Vždyť máš vlastní rodinu!"
"No a? Podívej se, v čem žijete, Chris!" Rozhodil rukama. Rozhlédla jsem se po ošuntělém nábytku. "Mám dost peněz na to, abych vás finančně zabezpečil."
"Nestojím o tvou pomoc!"
"Maminko, ploč kšičíš?" Lucy zvědavě nakoukla do kuchyně. Přinutila jsem se k úsměvu. "Jen jsem se trochu zlobila..."
Lucy nakrabatila obočí. Lucius ji pozoroval. Měla jsem pocit, že studuje její líbivou tvářičku a v každém kousku dceřina obličeje poznává sám sebe. Bylo to tak strašlivě absurdní. Přišel mě navštívit. Za účelem, aby mě zabil, jak sám řekl. Nepočítal však s tím, že by tu mohlo být něco, co nás stále spojuje...
"Neřekneš jí to?" zeptal se mě Lucius vyzývavě.
"Myslela jsem, že bude lepší především pro tebe, když jí to nepovím." odsekla jsem mu.
"Chci, aby znala pravdu." prohlásil pevně.
"Jak chceš." trhla jsem rameny. "Lucy?"
"Ano, mami?" zvedla ke mně dcera své nádherné oči.
"Lucius je... tvůj tatínek."
Lucy se nedůvěřivě zadívala na Luciuse a zpět na mě. Nevěděla, co na to má říct. Lucius si k ní přidřepl. "Maminka tě pojmenovala po mně."
Lucy po mně hodila zamyšlený pohled. Zdálo se, že přemýšlí, jestli tomu má uvěřit nebo ne.
Lucius fascinovaně sledoval její oči. Jako by pozoroval svůj odraz v zrcadle... Lucyiny oči nebyly na rozdíl od těch jeho chladné, ale nevinné. Barvou však identické.
Rukou pomalu projel dceřiny hebké vlásky, které jí v jemných vlnkách splývaly po ramenou až do poloviny zad. Platinovou barvu zdědila po něm, drobné prstýnky po mně. Neucukla před jeho dotekem.
"Máš stejné oči jako já. I barvu vlasů..."
Lucy natáhla ruku a dotkla se záplavy jeho zářivě platinových vlasů. Měl je téměř tak dlouhé jako ona. Lucius vzal jeden z jejích kudrnatých pramenů a přiložil ho ke svému rovnému. "Vidíš? Jsou stejné."
"A oplavdu jsi můj tatínek?" zašišlala naposledy, aby se ujistila.
"Opravdu." přikývl mírně dojatě.
"To je dobže." oznámila nám spokojeně a objala ho kolem krku. Sevřel ji v náručí. Měla jsem pocit, že se mu v očích zaleskly slzy.
"Lucy, je čas jít spát." zasáhla jsem nekompromisně. Nemohla jsem se dívat na to, jak se má dcera šťastně objímá se svým otcem, který má doma vlastní dítě i manželku.
"Já nechci." zamračila se holčička a ve tváři se jí objevil neústupný výraz.
"Celá po tobě." pronesla jsem jedovatě směrem k Luciovi. "Nebudu o tom s tebou diskutovat. Je pozdě." obrátila jsem se k Lucy.
"Nejsem unavená. Nechci jít spinkat!" vztekala se dcera.
"Přestaň zlobit a pojď. Rozluč se s tatínkem a ukaž mu, že umíš být hodná."
Lucyin odpor ochabl. "Doblou noc, tatínku." políbila Luciuse na čelo.
"Dobrou noc, zlatíčko." usmál se na ni.
"Uvidím tě ještě?" zajímalo Lucy.
"Určitě." slíbil jí Lucius.
S pozvednutým obočím jsem se na něj ušklíbla. To jistě, pomyslela jsem si ironicky. Celý žhavý nechá Narcissu i s jejím dítětem být a bude navštěvovat Lucy! Ale je od něj hezké, že jí neřekl pravdu natvrdo...
Když jsem Lucy uložila, vrátila jsem se za ním do přízemí. Seděl v obývacím pokoji a prsty bubnoval do desky stolu.
"Tak? Zabiješ mě?" Věděla jsem, že pokud bude chtít, nijak mu v tom nezabráním. S mou hůlkou táta omylem zatopil, když jsem byla v porodnici a já si novou už nepořídila. Kouzla mi nechyběla.
Mlčel.
"Pokud ano, ušetři alespoň Lucy. Je ještě malá a..." Hlas se mi zlomil.
Zpražil mě tvrdým pohledem. "Ne!"
"Ne?" podivila jsem se a cítila, jak mi po tváři stéká slza. Chce zabít i ji?! Měla jsem pocit, že byl rád, když ji viděl...
"Nezabiju tě, Christine." upřesnil svou odpověď. "Za těchto okolností ne."
Slzy mi vyschly. "V tom případě, prosím, odejdi." zašeptala jsem.
Poslušně se zvedl. "Rád bych Lucy vídal." projevil své přání.
"Co?! Nech nás na pokoji, Luciusi! Copak ti nestačí, že jsi mi zničil život?!"
"Není to moje chyba." pokrčil Lucius rameny. "Krom toho myslím, že by byla Lucy ráda, kdybych ji navštěvoval."
"Okamžitě vypadni!"
"Jak myslíš." zamračil se. "Co se věcí, které bude naše dcera potřebovat, týče, zaplatím všechno." Na slovo naše položil zvláštní důraz.
"Nestojím o tvoje peníze!" Byla jsem vzteky bez sebe. Tak on si myslí, že se po čtyřech letech objeví jako samaritán a já mu budu ještě vděčná?! Že mu budu radostně děkovat za to, že upustil od svého hnusného záměru mě zabít a nabídl mi finanční podporu?! Nikdy!
"Mně je úplně jedno, jestli o ně stojíš nebo ne. Nedělám to pro tebe, ale pro Lucy!"
"Ven!" ukázala jsem prstem na dveře.
"Vždyť už jdu." Ve dveřích se ještě otočil. "Rád jsem tě viděl, kočko." zašklebil se na mě čtverácky. Bota, kterou jsem po něm vztekle mrštila, se odrazila ode dveří, které za sebou přibouchl.
Luciova návštěva přirozeně nezůstala bez odezvy. Lucy druhý den nadšeně štěbetala o tom, jak jí přišel včera navštívit tatínek.
"A má stejné vlásky a oči jako já!" chlubila se Lucy mému otci, který její líčení zaujatě poslouchal.
"Tino, kdo to je?" zeptal se mě táta, když si Lucy odešla hrát ven na zahradu.
"Jeden kouzelník. I když ti povím jméno, stejně ti to nic neřekne..."
"Pověz mi to." Táta na mě prosebně upíral své oči.
"Jmenuje se Lucius. Lucius Malfoy."
"Pojmenovala jsi Lucy po něm, že?" uvědomil si zamyšleně.
"Jo."
"Proč se tu tak najednou objevil?"
Aby mě zabil, odpověděla jsem v duchu trpce. "Vzpomněl si na mě."
"A Lucy...?"
"Byl překvapený. Nevěděl o ní."
"Měla jsi mu to říct už dávno." připomněl mi táta vyčítavě.
"Prosím tě, tati! On má vlastní rodinu i dítě!"
"To neznamená, že bude dělat, že Lucy neexistuje! Měl by ti na ní přispívat..."
"Tati!"
"No co? Všechno je dnes drahé!"
"Já od něj žádné peníze nechci!" odsekla jsem.
Naši hádku naštěstí přerušil zvonek. Přede dveřmi stál poslíček s nějakým objemným balíkem. "Slečna Prickelová?" zazubil se na mě. "Christine Prickelová?"
"Ano, to jsem já." přikývla jsem.
"Mám tady pro vás zásilku."
"Ale... Já jsem si nic neobjednala." prohlásila jsem mírně zmateně.
"To je v pořádku. Jen mi to tady podepište." Přistrčil mi papír a pero. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a na připravený řádek načmárala svůj podpis.
"Děkuji, přeji hezký den."
"Vám také." zahučela jsem a s obrovskou krabicí v náručí došla do obývacího pokoje, kde jsem ji položila na zem.
"Kdo to byl, Tino?"
"Poslíček. Přinesl nám nějaký balík." houkla jsem přes rameno a nedočkavě rvala z krabice papír. Konečně jsem se probojovala až k obsahu. Nechápavě jsem hleděla na několikery šaty a boty. Potom jsem si dala dvě a dvě dohromady.
"Ten hajzl!"
Otec se nade mne zvědavě sklonil. "No ne! Kdopak ti to poslal?"
"Lucius." zavrčela jsem vztekle.
"No vidíš! Je asi zámožný, že? Ty věci vypadají draze..." všiml si.
"Nevezmu si to od něj." rozhodla jsem se.
"Cože?! Tino, neblázni! Ty šaty museli stát hromadu peněz. Lucy potřebuje nové oblečení i boty. A když dostane tyhle, možná bychom mohli nechat opravit tu střechu, kterou nám sem zatéká." radil mi rozumně otec.
Mlčela jsem. Věděla jsem, že má pravdu.
"Lucy, pojď sem, sluníčko!" zavolal táta na mou dceru. "Podívej, co ti poslal tatínek!"
"Jéé!" vydechla Lucy údivem. Radostně vzala do ruky první ze šatů. Bledě modré, v tomtéž odstínu jako její oči. Šťastně hladila hebkou látku šatů a s posvátnou úctou hleděla na tu nádheru. Já jsem jí nikdy takhle drahé věci koupit nemohla.
"Tak dobře." svolila jsem nakonec neochotně. Má hrdost na chvíli ustoupila touze udělat pro své dítě to nejlepší. "Počkej, broučku, vyndáme to z krabice ven."
Šaty i boty byly sedmery. Vlastně osmery. Jeden pár elegantních bot na vysokém podpatku byl určený pro mě. Stejně tak černočervené šaty s odvážným výstřihem. Kysele jsem se ušklíbla. No jistě, celý Lucius...
Úplně vespod jsem nalezla bílou obálku. Otevřela jsem ji a do klína mi vypadl složený list papíru. Rozložila jsem ho a začetla se do úhledného ostrého písma.
Christine,
Vím, že jsi říkala, že ode mě nechceš žádné peníze. Přesto cítím povinnost Vás finančně zabezpečit. Pro začátek Ti posílám alespoň nějaké oblečení pro Lucy. Je to má dcera a já nechci - neuraz se, prosím - aby žila v nouzi. Jedny šaty a boty jsem koupil i pro Tebe. Snad nejsem moc troufalý, když řeknu, že v nich budeš jistě vypadat úchvatně.
Na svém přání vídat Lucy stále trvám. Pokud by se na Tvém stanovisku něco změnilo, přijď za týden v neděli v sedm hodin večer na Hlavní nádraží. Můžeš si vzít ty šaty ode mě, abych viděl, jak Ti sluší... Budu čekat u hlavního vchodu.
Měj se krásně a pozdravuj Lucy.
Lucius
Zamračeně jsem zmuchlala papír do kuličky. Můžeš si vzít ty šaty ode mě, abych viděl, jak Ti sluší... Ten hulvát! Co si o sobě, zatraceně, myslí?! Konkrétně ty tři tečky na konci věty mě naprosto vytočily.
Tím víc mi dodal otec, který mi poradil. "Měla bys tam jít."
Příšerně jsme se kvůli tomu pohádali. Tátovy argumenty, že Lucy by se měla s Luciusem stýkat, jsem sice akceptovala, ale jít na nějakou pochybnou schůzku s tím snobským idiotem?! V žádném případě!
Týden uběhl jako voda. Šaty od Luciuse mi i s botami ležely ve skříni. Demonstrativně jsem je uložila až na dno, abych odolala pokušení si je vyzkoušet.
Táta po mně v den schůzky od rána pokradmu pokukoval. Nahlas se mi nic říct neodvážil, ale viděla jsem na něm, že by byl rád, kdybych tam šla.
Ve snaze se mu vyhnout jsem se odpoledne zavřela v koupelně, napustila si vanu a důkladně si umyla vlasy. Když jsem šla jen v ručníku z koupelny, napadlo mě na kratičký okamžik, že bych si ty šaty mohla alespoň vyzkoušet...
Ne! Nic takového! Raději jsem se rychle oblékla a šla uvařit večeři.
Po jídle jsem se zavřela ve své ložnici a nervózně pohlédla na hodiny. Čtvrt na sedm... Otevřela jsem skříň a vytáhla na světlo ty nádherné šaty. Musely stát hromadu peněz. Byly z příjemného materiálu, který se třpytil, jako by byl posetý milióny kapkami rosy. Chvíli jsem bojovala sama se sebou. Nakonec zvítězila touha si je vyzkoušet.
Seděly mi perfektně. Jako by mi je někdo ušil přímo na míru. Nechápala jsem, jak mohl Lucius trefit tu správnou velikost. Obula jsem si k nim boty, které mi poslal spolu s nimi a prohlédla jsem se v zrcadle. Nevypadala jsem špatně.
Hodila jsem pohledem k hodinám. Mám? Nemám? Znenadání jsem se rozhodla.
"Tati! Pohlídáš Lucy?"
"Někam jdeš, Tino?" zeptal se a mně neuniklo, že jeho hlas zní spokojeně.
"Ano." přikývla jsem.
Přišel si mě prohlédnout. "Sluší ti to, Chris." usmál se. "Škoda, že tě nemůže vidět maminka..."
Na nádraží jsem dorazila s čtvrt hodinovým zpožděním. Lucius stál opřený o zeď a když mě spatřil, vykročil ke mně. "Bál jsem se, že už nepřijdeš." přiznal.
"Nechtěla jsem."
"A co tě přimělo změnit názor?" zeptal se s úsměvem.
"Ty nádherné šaty." přiznala jsem rozpačitě. Jeho úsměv se ještě rozšířil.
"Věděl jsem, že je to dobrá investice."
"Protože jsem přišla?"
"Protože nikomu by neslušely tolik jako tobě." převezl mě. Mlčky si mě prohlížel. V očích měl zvláštní výraz, který mi napověděl, že o setkání se mnou skutečně velmi stál.
"Budeme stát na ulici?" zeptala jsem se opatrně, když se mi zdálo, že na mě zírá zbytečně dlouho.
"Ovšemže ne." vzpamatoval se. Nabídl mi rámě a společně jsme vykročili do teplého večera, který sliboval počátek čehosi, co jsem nedokázala pojmenovat.
A ještě poslední věc: šaty od Luciuse. Žádné lepší se mi nepodařilo nalézt.
 


Komentáře

1 Eliška Eliška | Web | 1. května 2008 v 10:46 | Reagovat

Jé, krásná kapitola!! Fakt skvělá povídka!! Moc se mi to líbilo .. Ae já bych chtěla ještě jednu kapitolku :) třeba jak se to ještě vyvíjelo dál o:) Prosíím, zapřemýšlej nad tím :)

2 San San | Web | 1. května 2008 v 14:23 | Reagovat

Teda... první část se mi líbila, ale tohle mne trochu zklamalo... Nicméně napsané je to dobře :).

3 Lištička Lištička | Web | 1. května 2008 v 14:49 | Reagovat

Elišce: Kdepak, v žádném případě. Takhle mi to vyhovuje :-)

San: Taky mám z té druhé části zvláštní pocit. Proto říkám, že nevím, jestli byl dobrý nápad ji psát. Je to takové hodně naivní, slušně řečeno :) Ale zase dobrá oddychovka ;-))

4 Jenny Jenny | Web | 1. května 2008 v 16:25 | Reagovat

Mno...já to tedy tak trochu nečekala...ale líbí se mi to. I když si moc Luciuse jako celkem "hodného" chlapíka předstabit nedokážu=D Ale...bylo to báječně napsaný....doufám, že se zase vrhneš na něco nového...

5 meg meg | Web | 1. května 2008 v 17:02 | Reagovat

wow...no super,je to trochu řekla bych jiný styl než ta první část ale líbí se mi ten konec...takový otevřený, celkový názor je kladný:))

6 Lištička Lištička | Web | 1. května 2008 v 18:32 | Reagovat

Ano, Lucík se chová příšerně netypicky. Tohle snad ani není on XD Ale mě by bylo strašlivě líto, kdybych musela Christine zabít. Koneckonců se jmenuje jako já...

7 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 1. května 2008 v 21:48 | Reagovat

Nechceš to udělat jako kapitolku??? Je to moc krásný!:o)

8 Atea Atea | Web | 2. května 2008 v 14:18 | Reagovat

Nádherná, nádherná a pro změnu ještě jednou nádherná kapitola :o) Škoda jen, že je to již konec. :)

9 Lištička Lištička | Web | 2. května 2008 v 15:15 | Reagovat

Děkuju :) Ne, opravdu už žádné pokračování psát nebudu. Takhle je to ukončené až až ;-)

10 Enny Enny | Web | 2. května 2008 v 19:13 | Reagovat

Juuu, moci hezký. Máš pravdu, Lucius je zde trochu jiný, ale kdo řekl, že takový být nemůže? ;-)

Líbilo se mi to.

11 greta greta | 5. května 2008 v 19:17 | Reagovat

Napaslas to moc hezky a šaty si vybrala taky krásný;)

byla sem fakt ráda,že Christiane nakonec na tu schůzku šla a že si na ni oblékla ty šaty. Jenom Lucius mi jaksi neseděl...

12 Lištička Lištička | Web | 5. května 2008 v 19:19 | Reagovat

Díky :)

No jo, Lucius... Přiznávám, že tohle chování mu není podobné ani trochu. Ale prostě jsem to tak potřebovala napsat :P

13 bonbooonek bonbooonek | 18. června 2008 v 13:38 | Reagovat

Ty šaty sou úžasný

14 MiHaRu MiHaRu | Web | 18. května 2009 v 22:52 | Reagovat

ty šaty jsou upa bombastický!! a doufám že bude pokráčko jinak bych ses střískala jako Christ ale né máslovým ležákem ale Gambrinusem a nějakýma panákama tuzemáku nebo zelené...:D

15 Lištička Lištička | Web | 19. května 2009 v 13:12 | Reagovat

[14]: Tohle je konec :)

16 Caroline Caroline | 28. července 2010 v 10:41 | Reagovat

Nádherná povídky. Mě se líbily obě části..Možná byl Lucius trošku netypick, ale nikdo nevíjaký by byl otec když byl Draco malý...:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.