Jeden z mnoha důvodů, pro které tě nenávidím (1/3)

9. května 2008 v 16:16
První část z kompletních tří začala vznikat současně se Zrádným dotekem citu. Původně měly být tyto dvě povídky jedna. Jenže jak jsem přemýšlela a psala, nakonec vznikly dva naprosto odlišné příběhy. Spojuje je jedině Lucík v hlavní roli :-)
Ještě vůbec nevím, jak to zakončím. Vlastně spíš tragicky. Ale nic konkrétního mě zatím nenapadlo. A taky nevím, jestli má vůbec smysl psát další pokračování...
Sice si nejsem jista, co na to řeknete, ale přesto si neodpustím věnování: Alvianě, Meg a Jenny :) A taky San, aby viděla, jaké voloviny se mi občas povede vyplodit XD
Díky za milé kometnáře, které mi píšete, holky :-))

Vždycky jsem se od problémů distancovala. Raději jsem se jim vyhýbala a když už nějaké přišly, strašlivě nerada jsem se s nimi potýkala. Jeden z důvodů, proč jsem dlouho nevěděla, že nějaký lord Voldemort vůbec existuje.
A když jsem se o tom dověděla, odmítala jsem zpočátku uvěřit. Umřelo kvůli němu mnoho lidí. Mých přátel, příbuzných, i bývalých spolužáků. A pak se narodil ten chlapec... Harry Potter. Jeho rodiče prý zradil jeden z jejich nejlepších přátel. Black. Ne Regulus, který se mnou chodil do ročníku. Jeho bratr. Sirius Black.
Nikdy jsem neuvěřila tomu, že by byl toho schopný. Neznala jsem ho osobně. Jen od vidění. Přesto se mi nejevil jako někdo, kdo by dovedl podrazit své přátele. Možná jsem se v něm zmýlila, možná ne. Přece jen jsem měla na lidi většinou dobrý odhad.
Měla jsem pocit, že ministerstvo prostě potřebuje někoho zavřít, a tak zavřeli jeho. Ani nevím, jak to s ním nakonec dopadlo. Nejspíš byl odsouzen k polibku. Bylo ho škoda... Zatracená škoda tak pěkného a odvážného muže.
Každopádně ten chlapec, malý Harry, přežil. Mluvilo se o tom dlouho. Ještě nikdy se nikomu nepodařilo přežít tu nejstrašnější kletbu. Až jemu.
Voldemortovi přívrženci byli uvězněni a většina lidí věřila, že teď už bude všechno tak, jak má být. Přesto zdaleka ne všichni Smrtijedi putovali za mříže. Byl mezi nimi i Lucius. Lucius Malfoy.
Byl o dva roky starší než já. Patřil k jedněm z nejbohatších čistokrevných čarodějů a z toho pramenilo i jeho chování. Ve Zmijozelu platil za toho, kdo měl hlavní slovo a stejně jako celá jeho rodina, i on opovrhoval nečistou krví. V pátém ročníku mě ta jeho averze vůči mudlům stála málem život.
Nepamatuji si přesně, jak to tehdy bylo. Přece jen od té doby uplynula už řada let. Byla jsem v nesprávný čas na nesprávném místě, jak se říká.
Šikana mladších studentů mudlovského původu byla nejoblíbenější zábava zmijozelské partičky v čele s Luciusem. Pravou rukou mu byla Bellatrix Blacková a několik dalších studentů, jejichž jména mi nikdy nebyla známa. Vybavuji si ještě Narcissu - druhou ze sester Blackových a Severuse Snapea.
Už nevím, proč jsem se tehdy vydala večer ven k Černému jezeru. Možná jsem si potřebovala utřídit myšlenky, možná mě jen zlákala vycházka kolem vody. Ani ve snu by mě nenapadlo, že venku narazím právě na početnou skupinu studentů Zmijozelu.
Zahnali mě do ledové vody a vesele se bavili mým zoufalstvím. Nutili mě couvat stále dál a dál od břehu a já najednou necítila pevnou půdu pod nohama. Ani nevím, kdo první z nich pochopil, že neumím plavat. Možná Severus. Z toho jejich spolku se mi zdál nejrozumnější. Mnoho z nich uteklo, když viděli, že se topím. Vědomí jsem ztratila rychle.
Z útržků rozhovorů jsem se později dozvěděla, že to byl právě Malfoy, který pro mě tenkrát do jezera skočil. Na ošetřovně jsem strávila tři týdny s těžkým zápalem plic. On vyvázl s rýmou. Ani mě tenkrát nenapadlo mu děkovat. Ta událost se přihodila začátkem června a než jsem se uzdravila, byl konec školního roku. Severus, Lucius, Bellatrix a konečně i Sirius Black... Ti všichni byli v Bradavicích naposledy a příští rok už nenastoupili. Nedostala jsem možnost Luciovi poděkovat. A ani mě to nemrzelo. Myslela jsem, že už ho nikdy v životě neuvidím, ale doslechla jsem se o něm velice brzy v souvislosti s Voldemortem.
Když jsem úspěšně dokončila studium v Bradavicích, našla jsem si práci v květinářství. Bavilo mě to. Moje nadřízená byla usměvavá žena ve středních letech. Rozuměli jsme si. Já jí nahrazovala dceru, kterou nikdy neměla a ona mě matku, o kterou jsem přičiněním Smrtijedů přišla stejně jako o otce. Byli jedni z posledních obětí lorda Voldemorta.
Jednou jsem se dívala z výlohy ven na ulici a mou pozornost přitáhla mladá tříčlenná rodina. Muž i žena se mi zdáli povědomí a když přišli blíž, poznala jsem je. Ani jeden z nich se nezměnil. Narcissa i Lucius vypadali pořád stejně. Přesně tak, jako když opouštěli před několika lety bránu bradavického hradu. V malém blonďatém chlapečkovi jsem identifikovala jejich syna. Nevšimli si mě a já tomu byla ráda. Nechtěla jsem riskovat, že by mě Lucius třeba poznal.
Tehdy za mnou vyslal jednoho ze svých poskoků, který mi pohrozil, že jestli vyžvaním, jak to u jezera skutečně bylo, budu mít velké problémy. Nevím, co tenkrát namluvil Brumbálovi. Mám pocit, že to bylo něco na způsob výmluvy, že jsem uklouzla. Koneckonců to bylo vlastně jedno. Většina zmijozelských, kteří tam byli, byli sedmáci a zbýval jim necelý měsíc školy. Co by mi pomohlo, kdybych řekla pravdu?
Sice jsem dost pochybovala, že by si pamatoval nějakou páťačku, ještě ke všemu mudlu, pro kterou skočil do jezera, ale neponechala jsem nic náhodě a když procházeli kolem našeho obchodu, schovala jsem se za závěs.
Myslela jsem si, že už je neuvidím, ale mýlila jsem se. Konkrétně v případě Luciuse.
Když se vydá mladá holka sama potmě temnými uličkami Londýna, nemusí to s ní vždy dopadnout dobře. Já jsem měla štěstí. Alespoň zpočátku. Opilce, který se na mě začal v jedné z tmavých ulic, kde nefungovalo veřejné osvětlení, sápat, srazilo k zemi omračovací kouzlo.
Svého zachránce jsem poznala díky světlým vlasům okamžitě. "Děkuji." hlesla jsem.
"Máš za co." ujistil mě svrchovaně.
"Vůbec ses nezměnil." zkonstatovala jsem znechuceně tak, aby mě neslyšel a hodlala ho obejít. Znenadání mě však zadržel.
"Tebe odněkud znám..." prohlédl si mě pátravě.
"Udivuje mě, že si to ještě pamatuješ." Pozvedla jsem obočí užasle.
"Odkud, k čertu?" Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Po chvíli vzpomínání to vzdal. "Kde už jsem tě viděl?" oslovil mě přímo.
"V posledním ročníku jsi mě zachránil z jezera, kam jsi mě předtím se svými pitomými kamarády zahnal." oznámila jsem mu. "Prý. Já si to nepamatuju. Byla jsem v bezvědomí."
Ve tváři se mu mihlo poznání. "No jistě. Ta mudla..."
"Jo, to jsem já." souhlasila jsem kysele.
"Vyrostla jsi od té doby."
"No ne? Ještěže jsi mi to řekl! Sama bych si toho nevšimla..." zvolala jsem ironicky.
Prudce mě přirazil ke zdi. "Nebuď drzá, šmejdko!"
Vzdorně jsem se mu dívala do hezkého obličeje. Ani mě nenapadlo se mu omlouvat. S nevolí jsem pocítila, jak mi rukou stiskl ňadro.
"Pusť!"
Jízlivě se zasmál. "Proč bych to dělal?"
"Abych ti nemusela ublížit. Strašlivě by mě to mrzelo."
Rozchechtal se ještě víc. "Jsi neuvěřitelná!"
Jak myslíš, chlapče... Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Dost jsem ho tím překvapila, ale rychle se vzpamatoval. Asi si vážně myslel, že je tak neodolatelný... Počkala jsem na vhodnou příležitost a vší silou jsem ho nakopla do rozkroku.
"Ty čubko!" zařval vztekle.
Neutekla jsem mu daleko. Popadl mě za ruku a tvrdě udeřil do obličeje. Prstenem, který měl na ruce, mi rozsekl tvář a já cítila, jak mi po ní stéká krev. Bolestně jsem zavyla.
"No počkej, holčičko. Tohle ti ještě osladím!" slíbil mi pomstychtivě. Surově mě k sobě přimáčkl a společně jsme se přemístili. V nádherném sídle, před kterým jsme se vzápětí ocitli, jsem poznala Malfoy Manor.
"Snad mě nechceš vzít k sobě na návštěvu?" otázala jsem se posměšně. Šlehl po mně naštvaným pohledem, ale nic neřekl. Začínala jsem se bát. Tohle se mi ani trochu nelíbilo.
"Běda, jak cekneš!" pohrozil mi a táhl mě po příjezdové cestě k domu. Můj odpor mi nebyl nic platný, měl zatraceně větší sílu než já.
Dům byl zařízen luxusně. Tolik drahých věcí pohromadě jsem nikdy neviděla. Okouzleně jsem zírala na tu nádheru. Nenechal mě dlouho se rozhlížet a postrkoval mě chodbou dál a dál do nitra domu. Zneklidnilo mě, jaké je tam ticho. Jakmile jsem poznala, kam mě to táhne, orosila jsem se potem. Všiml si toho a na tváři se mu objevil spokojený úsměv.
"Prosím, nech mě odejít."
Úkosem na mě pohlédl. "Řekl jsem, abys byla zticha."
"Prosím..."
"Mlč!" zavrčel a rukou otevřel těžké dubové dveře. Ve sklepení bylo vlhko a zima. Smrdělo to tam myšinou a plísní. Otřásla jsem se odporem.
Lucius vytáhl z kapsy svazek klíčů a jedním z nich otevřel místnost na konci sklepní chodby. Byla malá, čtvercová, s jednoduchou postelí a maličkým zamřížovaným okénkem u stropu, kterým sem svítil měsíc. Chvíli mi trvalo, než jsem se v té tmě rozkoukala. Místo záchodu stál v rohu nějaký rezavý kýbl a vanu nahrazoval otlučený lavor. Došlo mi, že nejsem prvním člověkem, který tu byl vězněn.
"Proboha." uklouzlo mi.
"Doufám, že se ti tu líbí." ušklíbl se Lucius. Vypadal velmi spokojeně. "Teď je to tvůj nový domov."
Šokovaně jsem na něj zírala.
"Předpokládám, že hůlku u sebe nemáš, protože jinak by ses už dávno začala bránit. Jak mně, tak tomu opilci." uhodl správně. "Přesto si tě raději zkontroluji."
Přiskočil ke mně a začal mě rukama osahávat.
"Dej ty pracky pryč, ty hnusný prase!" zařvala jsem nepříčetně a vrazila mu facku. Schytala jsem za to ránu do obličeje, kterou jsem neustála a upadla na zem.
"Děvko!" odplivl si a za vlasy mě vytáhl na nohy. "Budeš se ke mně chovat slušně, protože jestli ne, uděláš si to ještě horší!"
"Tak mě zabij rovnou, ty hajzle!" vzlykla jsem.
"Já tě zabiju, to se neboj." slíbil mi. "Nejdřív tě ale pěkně potrápím, protože smrtí bych ti to jen ulehčil."
Znovu mě důkladně prohmatal, jestli náhodou někde nemám schovanou hůlku. Mít jí, dávno bych ji použila. Jenže zrovna dnes ji musela já husa nechat doma! Když s prohlídkou skončil, popřál mi něco ve smyslu hezkých snů nejlépe o něm, škodolibě se zachechtal a v tom hnusném sklepě mě zamkl. Schoulila jsem se ke zdi a dala se do pláče. Věděla jsem, co se mnou má ten surovec v plánu a ta představa se mi ani trochu nelíbila.
V noci jsem se několikrát probudila zimou. Cítila jsem se mizerně. Zábly mě nohy a zdály se mi sny, ve kterých mě Lucius nutil jíst červy. Nakonec nevím, jestli by to nebylo lepší než to, co se mnou později skutečně prováděl...
Když se potom otevřely dveře, zděsila jsem se. Naštěstí v nich nestál Lucius, jak jsem se obávala, ale ušatý domácí skřítek. "Pán mě posílá, abych slečně přinesl snídani." uklonil se mi úslužně.
"Ach, děkuji." Uvědomila jsem si, jak příšerný mám hlad. Sice jsem dostala jen chleba a trochu teplého čaje - to se tedy Lucius moc nevytáhl - ale alespoň něco. Skřítek mě přišel ještě navštívit v poledne. Dostala jsem ovesnou kaši. Večer se dostavil Lucius osobně. Přinesl mi opět chleba a trochu čaje. Jak originální.
"Doufám, že jsi měla příjemnou noc." zatvářil se nevinně. Měla jsem sto chutí mu něco odseknout. Ale nechtěla jsem mu udělat radost, takže jsem byla pěkně potichu.
"Snad jsi neztratila řeč..." sklonil se ke mně a dotkl se mé ruky.
"Nesahej na mě, ty chlíváku!"
"Neztratila." zkonstatoval spokojeně.
"Ví tvoje žena, že jsem tady?" vypálila jsem na něj.
Pokrčil rameny. "Není hloupá. Pokud to neví teď, brzy to zjistí."
"A nebojíš se toho?"
"Já?" Rozesmál se. "A pročpak? Jestli si myslíš, že s tím něco udělá, tak jsi na omylu. Narcisse do mých záležitostí nic není."
Aha, takže já jsem jeho záležitost...
"Jsi mi vydána na milost a nemilost, kotě." zasmál se spokojeně. "Mimochodem jsem přeslechl tvé jméno. Ne, že by na něm záleželo, ale pověz mi ho."
Zúžila jsem oči.
"Neřekneš?" Pozvedl obočí.
"Ne."
"Jak myslíš, zlato. Koneckonců je mi fuk, jestli jsi Anna, Stacy nebo Claire. Vždycky budeš jen nicotná mudla." prozradil mi povýšeně.
Znechuceně jsem odfrkla. Idiot, blbec, surovej, namyšlenej, snobskej, blonďatej hulvát! V duchu jsem si opakovala všechna ošklivá slova, která se na něj hodila. Příliš mi to nepomáhalo, ale trochu přece jen.
Přestal si mě jen nečinně prohlížet a přitáhl mě k sobě.
"Co si to dovoluješ?!"
Pobaveně sledoval můj pohoršený výraz. Ještě chvíli mě nechal, abych se vzpouzela a potom mi vrazil facku. Okamžitě jsem sebou přestala házet. "Tak poslouchej, koťátko. Tady jsem pánem domu já a ty se podle toho budeš chovat. Nadávky nebo podobné projevy neposlušnosti ti přinesou jen další problémy." Mluvil klidně, ale z podtónu jeho hlasu jsem cítila výhrůžku. "Rozuměla jsi mi jasně?"
Bojácně jsem zakývala hlavou.
"Hodná holka." usmál se spokojeně. Ještě jednou si mě změřil pohledem a potom mě pustil. "Abys neřekla, dneska tě ještě nechám být. Musíš si tu zvyknout. Ale připrav se, že od zítřka za tebou budu chodit za ehm... příjemnějším účelem." pousmál se.
Vyděšeně jsem se na něj zadívala. Můj pohled vyzývavě opětoval a potom se zvedl. "Tak zatím, číčo." mrkl na mě a přibouchl za sebou dveře. Zaslechla jsem ještě chrastot klíče v zámku a potom jeho vzdalující se kroky.
Zoufale jsem složila hlavu do dlaní. To je tedy skvělé...
 


Komentáře

1 San San | Web | 9. května 2008 v 16:26 | Reagovat

Yay, jsem první! :)

Ale tedy nevím, co si o té povídce myslet. Vůbec mi to chování nesedne k Malfoyovu charakteru...

2 Lištička Lištička | Web | 9. května 2008 v 16:34 | Reagovat

No jo, a jsme u toho zase :) Já a má idealizace Lucíka, to je kapitola sama o sobě XD Nemůžu za to, že mi jeho popis vždycky sklouzne tam, kam sklouzne... *zoufale rozhazuje rukama*

3 San San | Web | 9. května 2008 v 16:51 | Reagovat

Heh, neřekla bych, že je to idealizace XDD. Spíš přetvoření charakteru... a u ff by autor měl být věrný původní předloze, ne...? Ale co já vím, já se ve světe ff nevyznám :).

4 Kayla Kayla | 9. května 2008 v 16:57 | Reagovat

pekna povidka uz se tesim na dalsi casti!!!!!

5 Lištička Lištička | Web | 9. května 2008 v 17:00 | Reagovat

Já bych to idealizací nazvala :) Vždyť co jiného je překopávání charakterů k obrazu svému? O:-) Nevertheless, poraď mi, co mám blbě a já se pokusím to trošku napravit. Ale jen pokusím XD Miluju Luciuska takového, za jakého ho mám a nehodlám se od své vize příliš odchylovat. Chudák paní Rowling by nejspíš zaplakala...

6 meg meg | Web | 9. května 2008 v 17:59 | Reagovat

no mě se teda taky zdá Lucius trochu no hnusnej? A navíc že by ji hned tahal domů? A že by sis ní vůbec něco začíbal..nevím...osobně ho neznám=D no a pak ještě jedna nestrovnalost: Opilce, který se na mě začal v jedné z tmavých ulic, kde nefungovalo veřejné osvětlení, sápat, srazilo k zemi omračovací kouzlo. Tohle píšeš na začátku a pak tam je že neměla hůlku. Ale abych jenom nekritizovala, bylo to napsaný moc hezky, tak poutavě. každopádně se těším na další kapitolku.

7 Lištička Lištička | Web | 9. května 2008 v 18:52 | Reagovat

Meg: Jo, souhlasím, že je divný, aby si ji hned tahal domů. Zrovna tak je divný, že by pro ni skočil do jezera :P Ohledně té "nesrovnalosti": je to dobře, chybu tam nemám.

Tím omračovacím kouzlem ho zasáhl Lucius a ten hůlku měl :) Schválně jsem ti to zkopírovala ještě jednou:

"Když se vydá mladá holka sama potmě temnými uličkami Londýna, nemusí to s ní vždy dopadnout dobře. Já jsem měla štěstí. Alespoň zpočátku. Opilce, který se na mě začal v jedné z tmavých ulic, kde nefungovalo veřejné osvětlení, sápat, srazilo k zemi omračovací kouzlo.

Svého zachránce jsem poznala díky světlým vlasům okamžitě. "Děkuji." hlesla jsem.

"Máš za co." ujistil mě svrchovaně."

8 Alviana Alviana | Web | 9. května 2008 v 19:17 | Reagovat

Och, věnování pro mě? Jsem polichocena:))

Píše se tu, že se tam Malfoy choval divně... jo, choval. Nemyslím, že by pro ni skákal do jezera, ten dobytek by ji, myslím, klidně nechal utopit, nebo sežrat tou obří olihní co tam mají:D Ale! Já tě naprosto chápu, že si ho přetváříš k obrazu svému (vždyť já to taky dělám). Kdyby jsme si je nepřetvářeli, bylo by to pořád o tom samým a to by bylo nudný, ne? Líbilo se mi to, ale doufám, že ji tam nebude znásilňovat, nebo podobně. Nevím, čím to je, že hnedka myslím na nejhorší. Asi sem možná perverzní, nebo co. A nebo že by spíš realistka??:D

9 Lištička Lištička | Web | 9. května 2008 v 19:26 | Reagovat

Děkuji za zastání, Alviano :-) Víš... Ohledně toho znásilnění... Jak bych ti to jen... Prostě jsi realistka XD

10 Alviana Alviana | Web | 9. května 2008 v 19:40 | Reagovat

Jestli já jsem si to nemyslela...:D:D

11 Eliška Eliška | Web | 9. května 2008 v 20:19 | Reagovat

Woooow .. No super! Už se těším na další =D

12 meg meg | Web | 10. května 2008 v 10:10 | Reagovat

tak já sem to zas nějak nepochopila no tak díky za vysvětlení=))

13 Lištička Lištička | Web | 10. května 2008 v 11:01 | Reagovat

Meg: Není zač :-)

14 Jenny Jenny | Web | 10. května 2008 v 18:44 | Reagovat

Asi jsem divná, ale mně ani nepřijde, že by si Luciusovi měnila charakter...líbí se mi jeho nevyzpytatelnost. Podle mého názoru to není postava s pevně daným charakterem. Takže já osobně proti tomu, že pro ni skočil do jezera a později si ji dokonce odtáhl k sobě domů, nic nemám. Abych pravdu řekla, tak se mi to líbí=D (Nejsem úchylná, ani perverzní, vážně ne=D) Wow, věnuješ mně jo?=) Tak to díky, strašně si mě potěšila. Bylo to úžasně napsaný...ale ty ani jinak nepíšeš. A víš, co mě potěšilo nejvíc? Že to bude mít ještě další dvě části=D

15 Lištička Lištička | Web | 10. května 2008 v 19:29 | Reagovat

Díky, Jenny :-) Ani já nejsem úchylná perverzačka, ale lákalo mě napsat něco na tohle téma. Nebude to nic ve stylu porna, neboj XD To bych ani napsat nezvládla :P

Zjištění, že budou ještě dvě části tě potěšilo nejvíc? ;)) To mě docela pobavilo :-)

16 Jenny Jenny | Web | 10. května 2008 v 20:01 | Reagovat

Doufám, že si to nepochopila nějak špatně nebo tak...ale mám s tebou určitou zkušenost a to, že nerada prodlužuješ svoje povídky...ale moje tvrzení zase vyvracují tvoje kapitolovky, takže sry za ty moje žblepty=D

17 Lištička Lištička | Web | 11. května 2008 v 7:25 | Reagovat

Ne, neboj, myslím, že jsem to pochopila dobře :) Je pravda, že povídky, které napíšu jako jednorázové, nerada prodlužuji. Tak už to prostě je ;-)

18 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 11. května 2008 v 10:04 | Reagovat

Tak t ej v celku kruté...Kdy bude pokráčko?:o)

19 Lištička Lištička | Web | 11. května 2008 v 11:14 | Reagovat

Cattgirl: Odpověď na tvou otázku je jednoduchá: Až budu mít nápady a čas ho dopsat XD

Ty jsi nejspíš chtěla slyšet konkrétní datum, že? O:-) Já skutečně nevím. Možná za týden, možná až za měsíc... Je to ve hvězdách.

20 Eliota Eliota | Web | 23. června 2008 v 20:57 | Reagovat

Krásné. :) Moc se mi to líbí. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.