Zrádný dotek citu (1/2)

27. dubna 2008 v 8:51
Včera odpoledne jsem měla nesnesitelnou chuť napsat nějakou jednorázovku. Nakonec jsem vymyslela tohle :)
Autorkou tohoto nádherného Luciuse je Lyvyan. V její galerii najdete mimo jiné i úžasný obrázek Severuse a Siriuse, tak se určitě mrkněte :)

Nikdo by neřekl, jak moc dokáže jedna noc ovlivnit celý váš život. Pro mě byla osudná ta v sedmém ročníku. Slavil se konec školy a mně bylo strašlivě líto, že po prázdninách už se do Bradavic nevrátím. Věděla jsem, že mi škola bude chybět. Nešlo o učení jako takové. Šlo o přátele, profesory, společné zážitky. To všechno teď končilo a já se s tím nedokázala smířit.
Spolužáci mě nakonec přemluvili, abych si s nimi dala skleničku. Dodneška si vybavuji, jak jsem se po pozření ohnivé whiskey otřásla odporem. Zůstala jsem raději u máslového ležáku.
I ten mi stačil k tomu, abych se brzy smála naprosto všemu. I tomu, co směšné nebylo. Přátelé mi láhev rozumně sebrali, ale i tak jsem měla v krvi dost alkoholu na to, abych byla veselá, bezstarostná a bezprostřední.
Do Luciuse jsem vrazila úplně náhodně.
"Promiň, Luciusku." omluvila jsem se mu poťouchle. Obyčejně bych si něco takového nikdy nedovolila, ale alkohol odboural všechny mé zábrany. No co, že je to Lucius Malfoy, říkala jsem si.
Přeměřil si mě zkoumavým pohledem. Myslím, že mu muselo být naprosto jasné, jak jsem na tom. Ale ani on nebyl koneckonců úplně střízlivý.
"Nedáš si se mnou skleničku, kočko?" nabídl mi.
"A nebude ti vadit, že nemám čistý rodokmen?" rýpla jsem si a sama jsem se zasmála tomu, co jsem řekla.
"Takové krasavici udělím vyjímku." usmál se pobaveně.
A tak jsem se nechala sbalit. Povídali jsme si o všem možném. Překvapilo mě, jak skvěle si rozumíme. Nikdy bych neřekla, že právě s ním si budeme mít tolik co říct.
Když mě pak políbil, přirozeně jsem se nebránila. K mé smůle právě naopak... Zbytek večera se mi slil až na pár záblesků do jedné šmouhy. Ráno jsem se vedle něj probudila nahá s příšernou kocovinou. On na tom nebyl o moc lépe.
"Ach bože!" chytil se za hlavu, sotva otevřel oči. Já měla co nejvíc napilno běžet zvracet na záchod. Když jsem se pak vrátila, ležel v posteli s mokrým obkladem na hlavě. Tiše jsem si sesbírala své oblečení, které se válelo po celém pokoji a bez rozloučení vypadla.
Nikomu jsem o svém úletu neřekla. Dokonce ani holkám z pokoje ne. Nevyptávaly se, kde jsem byla celou noc, a já jim za to byla vděčná.
S Luciusem už jsem potom nemluvila. Pouze při odjezdu jsem ho vyhledala pohledem, který vycítil a kývl na mě. Váhavě jsem mu pozdrav oplatila. Víc nic. Nebylo důvodu. Nestalo se nic, k čemu bychom se chtěli vracet.
Doufala jsem, že brzy dokážu zapomenout, jenže osud si to pro mě přichystal jinak... Ranním nevolnostem jsem zprvu nepřikládala žádnou zvláštní pozornost. Proč taky? Nejspíš jsem jen něco špatného snědla, uklidňovala jsem se. Jenže když už to trvalo čtrnáct dní, mámě se to zdálo divné.
"Poslyš, nejsi ty náhodou těhotná?" zeptala se mě, když šla jednou kolem koupelny, kde jsem seděla na zemi a oběma rukama objímala záchodovou mísu.
"Cože?!" kuňkla jsem.
"Jestli nejsi těhotná."
"To je přece..." Chtěla jsem doříct, že nesmysl, ale včas jsem se zarazila.
Máma mě starostlivě pozorovala. "No?"
"Nejspíš jo, mami." hlesla jsem bezbarvě.
Oba rodiče to naštěstí nebrali nijak tragicky. Nadšení přirozeně nebyli, ale nabídli mi pomocnou ruku. Sice se ze mě zpočátku snažili dostat, s kým to dítě čekám, ale rezolutně jsem odmítala prozradit jméno, takže to po čase vzdali.
Devět měsíců po našem závěrečném večírku se mi narodila krásná zdravá holčička. Když jsem ji poprvé spatřila, píchlo mě u srdce. Modré oči a blonďaté vlásky jí už zůstali. Dala jsem jí jméno Lucy.
Luciuse jsem se nikdy vyhledat nesnažila. Věděla jsem, že si hned po škole vzal za ženu Narcissu Blackovou a považovala jsem tím věc za uzavřenou. Měl vlastní rodinu, stěží by se chtěl postarat o mě s Lucy.
Mámě bohužel našli brzy po Lucyině narození rakovinu a musela do nemocnice. Lékaři jí předpověděli jen pár měsíců života. Já i táta jsme z toho byli úplně zničení. Když potom o čtvrt roku později skutečně zemřela, byla jsem na dně. Při životě mě držela hlavně Lucy. Rychle dělala pokroky a já se radovala z každého jejího úspěchu. Táta říkal, že je to takové naše sluníčko.
Přestože byla maličká, svým nenuceným chováním mi občas připomněla Luciuse.
"Lucy, zlatíčko, netrhej ty kytičky." nabádala jsem svou dceru, která rvala ze země celé hrsti žlutých kvítků.
"Ploč, maminko?" divila se ta malá ďáblice s vzezřením andílka.
"Protože pak se z jejich krásy nemůže radovat nikdo další, víš? Kytičky uvadnou a umřou."
"Mně to nevadí." pokrčila bezstarostně rameny a dál pokračovala v trhání. Jako bych slyšela mluvit Luciuse.
"Lucy, nedělej to." požádala jsem ji důrazně. Uraženě našpulila pusinku, ale poslechla. Věděla jsem, že to nemyslí nijak zle. Přesto mě trápilo, jak dovede být moje malá dcerka sobecká.
Jindy mě ovšem dokázala naopak mile překvapit.
"Maminko, byli jsme s dědečkem v lese!" hlásila mi moje holčička, když se vrátila s mým otcem z procházky.
"Vážně?" usmála jsem se na ni. "A co jste viděli zajímavého?"
"Jelena a vevelku." hlásila mi hrdě. "A pšinesla jsem ti jahůdky." Rozevřela dlaň a natáhla ji ke mně. Dojatě jsem si od ní vzala pomačkané plody. Musela je v dlani drtit celou zpáteční cestu.
"Děkuju, Lucy." šeptla jsem. Moje malá dceruška mě objala.
"Ty pláčeš, maminko?" všimla si.
"Nene, to se ti jen zdá, broučku." Otřela jsem si urychleně oči. "Běž si umýt ručičky, ano? Bude večeře."
V hloubi duše jsem byla Luciovi strašlivě vděčná za to, že se mnou vyspal. Co bych si bez Lucy, svého malého blonďatého andílka, počala?
Jediný problém, který mě tížil, byl nedostatek peněz. Pracovala jsem v knihovně jako pomocná síla a tahle práce nebyla příliš dobře placená. Můj zaměstnavatel mi alespoň dovoloval brát si s sebou Lucy do práce, takže většinu času trávila se mnou. Po smrti mámy jsem se na ní hodně upnula.
I táta kvůli nám hodně pracoval, jen abychom měli dostatek financí. A takhle jsme žili. Čas plynul a zdálo se, že už mě nic nemůže překvapit. Jenže se přihodilo něco, s čím jsem nepočítala.
Byla zrovna sobota večer a táta byl v práci. Byli jsme doma s Lucy sami, když jsem zaslechla zabouchání na dveře. Dotyčný návštěvník se ani neobtěžoval počkat, až mu přijdu otevřít. Drze nakráčel až k nám do kuchyně, kde jsem právě krájela rajčata. Když jsem si ho všimla, polekaně jsem sebou trhla a řízla se do prstu.
"Ahoj, Christine." pozdravil mě blonďák.
"Ahoj." hlesla jsem. Víc jsem ze sebe nedokázala vypravit.
"Teče ti krev." upozornil mě.
Bezmyšlenkovitě jsem si strčila prst do pusy. "Co tu děláš?" zeptala jsem se, sotva jsem nabrala zpět ztracenou rovnováhu.
"Přišel jsem se na tebe podívat. To se nesmí?"
"Co mi chceš?"
"Zeptat se, jak se máš, jak se ti daří..." pronesl ironicky a opovržlivě se rozhlédl po našem skrovném zařízení. Sám měl na sobě drahý kabát a vycházkovou hůl. Připadala jsem si vedle něj jako oškubané kuře vedle páva. "A vlastně jsem chtěl ještě zbavit svět jedné ušmudlané mudly." dodal s okouzlujícím úsměvem. Pochopila jsem, že tou mudlou myslí mě. Koho také jiného...
"Zabiješ mě?" zahleděla jsem se mu do modrých očí pátravě.
"Dej mi jeden rozumný důvod, proč bych neměl, a nechám tě žít." nabídl mi velkoryse. Byl překvapivě klidný na to, že měl v úmyslu mě zabít.
"Nic rozumného mě nenapadá." pokrčila jsem rameny.
Jízlivě se usmál a pozvedl hůlku. "Škoda."
"Vlastně něco přece jen..."
"Ano?" projevil zájem.
"Mám malé dítě."
"Skutečně?" podivil se. "Nevěděl jsem, že jsi vdaná."
"Já nejsem vdaná." vyvedla jsem ho z omylu. "Mám jen dítě."
"Aha." pousmál se. "Neztrácela jsi čas, viď?"
"Ne, to tedy ne." přisvědčila jsem.
"Také mám dítě," přiznal se mi. "Syna."
"Já mám dceru."
"Jak je stará?" zajímal se.
"Čtyři roky." odpověděla jsem po pravdě a vychutnala si svůj triumf. Viditelně zbledl. Jeho suverenita se náhle rozplynula jako pára nad hrncem.
"Ale to..." zarazil se a zalapal po dechu. "To by znamenalo, že jsi musela otěhotnět... už ve škole..."
"Ano, přesně tak. Na závěrečném večírku." přisvědčila jsem, aby nebylo pochyb.
Lucius nebyl schopen jediného slova. Pouze na mě tupě civěl.
Právě v tu chvíli vešla do pokoje Lucy. Lépe si to skutečně načasovat nemohla.
"Mamí? Kdo je ten pán?" ukázala prstíkem na Luciuse.
Měla jsem sto chutí povědět jí, že její tatínek. Ale neřekla jsem to. "To je Lucius." odpověděla jsem prostě.
"Jmenuje se jako já." postřehla dcerka bystře a usmála se na něj odzbrojujícím úsměvem, při němž se mi chtělo křičet. Ano, Lucy, jmenuje se jako ty, protože je to tvůj otec!
"Ano, Lucy. Já vím. Běž si hrát, ano?" pobídla jsem ji.
Holčička poslušně přikývla a odběhla. Lucius se za ní díval nic neříkajícím pohledem.
"Je mi podobná." pronesl tiše, když odešla. Potom ke mně obrátil své modré oči. Stejné, jaké měla Lucy.
"Ano, to je." přisvědčila jsem.
Jeho pohled se náhle změnil. Ztvrdl. Z jeho výrazu jsem vyčetla zlost. "Proč jsi mi nic neřekla?!"
Myslím, že byste to poznali i bez popisku, ale přesto... Tohle je malá Lucy, dcera Luciuse a Christine. Rozkošná dívenka, že? :)
 


Komentáře

1 Eliška Eliška | Web | 27. dubna 2008 v 10:44 | Reagovat

Krásjá pvoídka :) ale podle mě by to mělo mít pokračování! Takhle to utnout .. :(

2 Alviana Alviana | Web | 27. dubna 2008 v 11:38 | Reagovat

Myslím, že by to chtělo pokračování. I když  ji Lucius asi zabije. Nepředpokládám, že by kvůli ní opouštěl Narcissu a Draca... Ale zase by to bylo pěkný, kdybych se v něm spletla a on by skutečně odešel...:)

Bylo to velmi chorošné:D

3 meg meg | Web | 27. dubna 2008 v 17:11 | Reagovat

to je jednorázovka??...škoda sohlasím s alvianou chtělo by to pokráčo ale jinak je to moc hezký

4 Lištička Lištička | Web | 27. dubna 2008 v 17:25 | Reagovat

Pokračování bude. Sice jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla napsat ještě druhou část :)

5 Jenny Jenny | Web | 27. dubna 2008 v 18:09 | Reagovat

Juuu ona bude druhá část?! Tak to je mazec!!! Protože tohle bylo naprosto...úžasný!!! Perfektní nepřekonatelný!!! Pls, tu druhou část co nejdřív jo?=) áááá já se sna nedočkám!!

6 Alviana Alviana | Web | 27. dubna 2008 v 18:43 | Reagovat

Jojo, jen ať je:) Hele, Lišti, a měla jsi to v plánu, napsat pokračování, nebo tě hlasi lidu nalomili a ty jsi se jim podrobila?:D

7 Lištička Lištička | Web | 27. dubna 2008 v 18:58 | Reagovat

Alvianě: V plánu jsem to měla :) Ale váhala jsem s tím, protože jsem si nebyla jistá, jestli by tuhle povídku vůbec někdo četl... Ale když jste mi napsali o pokračování, utvrdilo mě to v mém rozhodnutí.

Takže děkuju vám všem, kteří mé výtvory čtete :-) Dává mi to motivaci psát dál.

8 meg meg | Web | 27. dubna 2008 v 20:32 | Reagovat

joo pokráčo:DD

9 greta greta | 30. dubna 2008 v 17:57 | Reagovat

není co dodat.. je to fakt úžasný!!! strašně moc:)))

těšim se na pokráčko no... jo a nechceš z toho udělat rovnou kapitolovku? O:-)

10 Lištička Lištička | Web | 30. dubna 2008 v 19:44 | Reagovat

Kdepak, budou jen dvě části. Ono by ani nebylo o čem psát...

A díky. Jsem ráda, že se ti líbí :)

11 DenDule DenDule | Web | 18. ledna 2009 v 13:44 | Reagovat

ta holčička je nádherá!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.