Sv. Valentýn

14. února 2008 v 10:15
K dnešnímu dni zamilovaných jsem se rozhodla dát vám dárek :) Přestože nemám tenhle americký svátek ráda, inspiroval mě k napsání této povídky. Na sto honů z ní čiší moje názory a vzdor slavit svatý Valentýn, ale s tím už nic nenadělám...

Třeba se se mnou ztotožníte alespoň v některých postojích :)

Naštvaně se vyhnu dalšímu páru vedoucímu se za ruce.

Dneska jsem jich už potkala nespočet.

Líbající se dvojice stojí snad na každém rohu. Projít parkem je úkol pro hodně otrlé lidi, všechny lavičky jsou do jedné obsazeny. Hádejte kým?

Důchodce drobící holubům suché pečivo dnes vystřídala převážně mladá generace.

Není mi jasné, proč mají moji vrstevníci tak velkou zálibu ve slavení čtrnáctého února. Vždyť je to den jako každý jiný!
Dokonce se musí normálně do práce a do školy, tudíž to není, jak by prohlásil můj malý bratříček, žádný významný den.

A přece!

Už měsíc dopředu mě výlohy přecpané růžovou a rudou barvou upozorňovaly, abych v žádném případě neopomněla obdarovat své blízké.

Pche!

Dnešní školní den stál skutečně za to. Všichni lidé kolem mě jsou naprosto posedlí tím pitomým svátkem zamilovaných. I učitelé!

Co se to krucinál děje?!

"Nechte jí, je blbá," ujistila spolužáky naše třídní hvězda Aneta.

Mluvila o mně a nezapomněla dodat, že jsem tak protivná proto, jelikož nemám Valentýn s kým slavit.
V tom má pravdu, nemám kluka...

Je to snad hřích? Těžké provinění?!

Vypadá to tak.

Nač vysvětlovat, že jsem spokojená sama? Ničím a nikým neomezovaná?

Nemá to smysl.

Při pohledu na přecpanou zastávku MHD se neubráním povzdechu a na cestu domů se vydám pěšky. Než čekat mezi těmi muchlujícími se párečky, než mi přijede autobus, raději se projdu.

Jako na potvoru se dá do deště a já cítím, jak mi po tváři stéká řasenka.

Naproti svému zvyku jsem se dnes namalovala. Snad v domnění, že budu krásnější, heh.

Do háje, to zase budu vypadat!

Napadne mě, že teď by se měl zákonitě objevit nějaký pěkný kluk a schovat mě pod deštník, případně mi alespoň nabídnout papírový kapesník.

Neubráním se úsměvu.

Jo, tak to chodí v romantických filmech a v pohádkách.

V reálném světě zůstane hlavní hrdinka vždycky sama.

A krásní a ideální kluci? Neexistují.

Schovám se do vchodu jednoho domu. Mám kliku, že je odemčeno.

Vyčerpaně se opřu o stěnu.

Už aby dnešek skončil... Patnáctý únor je mé jediné vysvobození.

"...a už se nevracej!"
Vzhlédnu a vzápětí pobaveně pozoruji muže s kyticí rudých růží, kterého právě přítelkyně vyhodila ze svého bytu. Nerozhodně pokrčí rameny a seběhne pár schůdků směrem ke mně.

Víc jak pětadvacet mu určitě nebude, přestože v obličeji vypadá spíše jako kluk, než dospělý muž.

"Chcete kytku, slečno?" Všimne si mě.

Překvapeně povytáhnu obočí.

"Moje dívka o ní nejeví zájem, jak jste si zjevně všimla."

Jeho zoufalému hlasu se musím až usmát.

"Ne, děkuji," odmítnu zdvořile.

"A co s ní mám dělat?" zeptá se bezradně.

Podívám se na pugét trnitých květin. Jsou nádherné. Musely stát hromadu peněz...

"Vezměte si je," vrazí mi kytici do ruky.

"Počkejte, to nejde!" Bráním se. "Nemohu si je od vás vzít!"

"Přece je nevyhodím!" opáčí.

"Tak... děkuji," odpovím vykuleně.

Babička by ze mě měla radost, jakou má slušnou vnučku.

"Nemáte zač. Na shledanou," pozdraví mě trochu sklesle a vyběhne ven do deště.

Skrze skleněnou tabuli dveří, po které stékají dešťové kapky, sleduji, jak nasedne do taxíku stojícího u chodníku a odfrčí neznámo kam.

Hm... To tedy bylo překvapivé.

V klidu počkám, až slejvák přejde, a potom se pomalým krokem vydám k domovu.

Ulice jsou liduprázdné, liják všechny láskychtivé lidičky zahnal do cukráren, kaváren a jiných podniků. Vyhovuje mi to. Nemusím se proplétat davem spárovaných spoluobčanů.

"Kde jsi byla?" zajímá mamku, která už je samozřejmě dávno doma.

Aby ne. Vyučování nám končí ve vražednou třetí hodinu odpolední a já svůj příchod navíc oddálila díky svému rozhodnutí jít pěšky a nepřízni počasí.

"Trošku jsem se zdržela."

Mámě neunikne objemný pugét. "Tys dostala kytku?!"

Její ohromený tón se mě trošku dotkne. Proč bych nemohla dostat kytku?

Přikývnu.

"Ty jsou krásné, musely být jistě drahé..." rozplývá se máma nad kyticí.

"Jo, to jistě byly."

Vidím na ní, že by ji jistě zajímaly podrobnosti, ale schválně mlčím.

Vždyť vlastně ani není o čem mluvit.

"Kdo ti je dal?" zkusí to opatrně.

"Jeden kluk," prohlásím lhostejně a honem se pakuji z dohledu, než se mě začne vyptávat.

"No vidíš! A to nemáš Valentýn ráda!" zaslechnu za sebou její volání.

Pobaveně se usměji.

Ne, to tedy nemám.

Nemůžu si pomoct, ten svátek se mi zkrátka zdá stupidní...
 


Komentáře

1 Vampyrella Vampyrella | Web | 14. února 2008 v 15:44 | Reagovat

Jé, to je krásná povídka!

2 Lištička Lištička | Web | 14. února 2008 v 16:32 | Reagovat

Moc díky :) Je taková... zkrátka moje. Jak bylo řečeno v úvodu - vyzařuje z ní moje cítění.

3 Dominika petrtýlová Dominika petrtýlová | 15. února 2008 v 10:34 | Reagovat

A já myslela že valentýn je původně z říma.

4 greta greta | 15. února 2008 v 16:10 | Reagovat

mě se taky moc líbí:)) to se ti povedlo

je to takové...reálné:D nevim jak to napsat... takhle to prostě bývá, je to prostě život:)

P.S: ta poslední věta velice výstižná ;))

5 Lištička Lištička | Web | 15. února 2008 v 16:51 | Reagovat

Děkuju, Greto :)

Zdá se ti to reálné? Vážně?

Mě to naopak přijde takové trochu "přitažené za vlasy" ;)

Dominice: Lhala bych, kdybych tvrdila, že znám původ tohoto svátku.

Nevím, kde přesně má svatý Valentýn kořeny. K nám se každopádně dostal až po revoluci ze západních zemí - totiž z Ameriky. Ale je možné, že má původ někde úplně jinde než v USA a američané ho také převzali.

6 Máca Máca | 14. září 2008 v 16:57 | Reagovat

Je to pěkné :) Myslím,že máme docela podobný názor na Svatého Valentýna :D A rozhodně to reálné je - zvlášť ten kousek s tím pánem s drahou kytkou :) Nevím proč,ale celá tahle povídka mi vytváří na tváři úsměv :)

7 Bianca Bianca | E-mail | Web | 19. září 2008 v 20:11 | Reagovat

Dobrý :D... nevim co víc k tomu říct.... kritika mě prostě nenapadá.. xD

8 °karca° °karca° | E-mail | Web | 17. ledna 2010 v 11:56 | Reagovat

Strašně moc ráda si čtu na tvém blogu ty straaaaaaašně dlouhé články! Děsně ráda čtu a takové povídky mám opravdu moc ráda. Nemám co říct... prostě nádhera!!!°°°°°§:-)x°°°°°

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.