Kapitola 3. 2/2

11. února 2008 v 18:20
Konečně jsem dokončila třetí kapitolu k Nic netrvá věčně...
Jsem to ale šikulka, že? ;)
Věnuji ji všem, kteří navštěvují můj blog a mají rádi mé povídky :) Snad se vám bude můj dáreček líbit.
Co se konkrétně této části týče, je poměrně dlouhá, ale například u Věřit a Doufat jsou mé kapitoly čím dál kratší, tak to berte jako takovou malou kompenzaci :))
P.S: Snažila jsem se ji napsat vtipně, tak doufám, že se mi to alespoň z části povedlo a nevyzní trapně... Svůj postřeh mi můžete zmínit v komentářích.
Papa, vaše Lištička, která doufá, že jí sem každý, kdo si to přečte, hodí komentář :)

"Roxy, to bylo úžasný!" smála se Karin mému číslu. "Jak tě to vlastně napadlo?"
"Víš, vlastně ani nevím. Chtěla jsem ho prostě nějak potrestat." přiznala jsem.
"Potrestat?" podivila se.
"Jo. Je neskutečně protivný a leze mi tím na nervy. Zasloužil si to." usmála jsem se. "Akorát že mi kvůli tomu Plantová napařila školní trest." zamračila jsem se.
"Tss. Ještě dělej, že ti to vadí." Julie mě propichovala pohledem.
"No samozřejmě, že mi to vadí! Nebo snad myslíš, že školní tresty jsou moje hobby?" podívala jsem se na ni nechápavě.
"To ne, ale ten trest máš společně s Blackem."
Protočila jsem oči v sloup.
"Ne každý je z Blacka tak odvařenej, jako ty, drahá Jul." ušklíbla jsem se.
"Chceš snad naznačit, že jsem z něho celá paf?!" zúžila oči naše kráska.
"Chytrá hlavička." pochválila jsem ji ironicky.
"Jsi směšná!" prskla vztekle a naštvaně odkráčela.
S úžasem jsme za ní hleděly.
"To se jí to tolik dotklo?!" podivila se Lily.
"Hm, asi jo."
"Já s ní promluvím." nabídla se Mandy.
"To máš fuk," mávla rukou Karin. "Ono ji to přejde."
"Taky doufám..." pronesla jsem zamyšleně a protože jsem si všimla, že mě zaujatě pozoruje Malfoy, spěšně jsem se s holkama rozloučila a co nejrychleji se klidila z dohledu.
***
"Tato učebna je už léta nepoužívaná. Myslím, že jí prospěje, když ji uklidíte." ujistila nás Plantová.
Šokovaně jsem pozorovala zaprášené lavice a knihy v policích potažené vrstvami pavučin.
To snad nemyslí vážně...
Siriusův výraz hovořil za vše. S rukama nesouhlasně založenýma na prsou si měřil ten nepořádek.
"To nestihneme." pronesl věcně.
"Ale stihnete, jen se nebojte. Máte na to celý týden." ujistila nás s úsměvem Plantová.
Týden?!
"Počkat! Myslel jsem, že se jedná jen o dnešní večer!" protestoval Black.
"Ale kdepak." vyvedla ho z omylu Plantová. "To byste to vážně nestihli..." zachichotala se. "Jak jsem řekla, pane Blacku, máte na to celý týden. To je sedm dní."
Poklesla mi čelist.
Proč já blbá po něm házela ten papír...
"Tady máte koště, kbelík a hadr." podala nám vybavení potřebné k naší práci. Potom opustila učebnu.
Sirius vztekle nakopl kýbl. "Do prdele!"
Plantová byla v cuku letu zpátky. "Málem bych zapomněla: odevzdejte mi své hůlky. Po práci vám je vrátím."
Neochotně jsme její přání splnily.
"A pane Blacku, váš slovník se mi vůbec nelíbí." upozornila Siriuse. "Ještě jednou od vás uslyším něco podobného a prodloužím vám školní trest o další týden."
Otočila se na podpatku a my ještě zaslechli, jak dvakrát cvakl zámek ve dveřích.
"Ona nás tu zamkla!" vydechla jsem ohromeně.
Black můj postřeh nijak nekomentoval. Místo toho se rozhlédl po učebně.
"To nestihneme ani za ten týden..."
Smířeně jsem popadla kbelík a z vodovodu trčícího ze zdi do něj napustila vodu. Potom jsem se pustila do otírání nejbližších lavic.
Black mě nezúčastněně pozoroval.
"Budeš taky něco dělat, nebo se na mě budeš celou dobu jenom dívat?" osopila jsem se na něj.
Pokrčil rameny.
"Je to tvoje vina, že tu trčíme." obvinil mě.
"Moje vina? Děláš si srandu?!"
"Ne. Neměla jsi po mě házet ten papír."
"Stejně bys ten trest měl!"
"Plantová by si nevšimla, že spím!" odporoval.
"To tedy všimla! Není slepá!"
"Nevšimla!"
"Blacku, neštvi mě!"
"Ale? Jsi nějaká nervózní, Wingová..."
"Drž hubu, Blacku! Já taky nejsem odvázaná z toho, že tu musím týden trčet. Tím spíš s tebou!"
"A myslíš, že já jo?!" zúžil oči a přistoupil ke mně.
"Ne! Ale když se budeš poflakovat, Plantová ti ten trest doopravdy prodlouží!" řvala jsem mu do obličeje.
"Pokaždé jsi takhle hysterická, Wingová? Co je to s tebou?" zajímal se posměšně.
Grrr.
Chtěla jsem mu vlepit facku, ale včas zachytil mou ruku a pobaveně mě pozoroval.
"Koukej mě okamžitě pustit!"
"Co když to neudělám?" nadhodil.
"Ty pitomče! Okamžitě mě pusť!" zuřila jsem.
"Hmm... Popros." přikázal.
"To určitě!" prskla jsem.
"Jak myslíš." pokrčil rameny.
Marně jsem sebou cukala a snažila se vyprostit. K mé smůle měl daleko větší sílu i stisk než já.
"Prosím." zavrčela jsem.
Skutečně mě pustil, jak slíbil. Využila jsem příležitosti a vlepila mu facku. Nečekal ji.
"Au!"
"To máš za ten svůj posměch." usmála jsem se škodolibě.
"Teda Wingová, co ty děláš v Nebelvíru? Taková zákeřná..." držel si tvář.
"Neprovokuj mě." varovala jsem ho.
"Já nemám provokovat tebe?! Ty zapříčiníš, že dostanu školní trest, potom mi bezdůvodně vlepíš facku a já nemám provokovat?! Ty jsi neuvěřitelná!"
"Nehraj si na svatouška, Blacku." ušklíbla jsem se na něj. "Raději začni něco dělat nebo ti Plantová ten trest prodlouží na další týden a ty to zase svedeš na mě." vrazila jsem mu do ruky koště.
Něco nesouhlasně zamručel, ale k mému překvapení se skutečně dal do práce.
No... Vířil prach po celé místnosti, až jsme se oba rozkašlali.
"Děláš to schválně?!" vyjela jsem.
"Jasně že ne! Proč mi pořád nasazuješ psí hlavu?!"
"Psí hlavu?" nepochopila jsem.
"To se tak říká." mávl rukou.
Chvíli jsme mlčeli. Trvalo dlouho, než promluvil.
"Proč jsi po mě vlastně dneska hodila ten kus papíru?" ozval se.
"No... Jen tak."
"Jen tak?" podivil se.
"Jo. Co je na tom zvláštního?"
"U tebe všechno. Nepamatuju se, že bys někdy vyrušovala při hodině."
"Vážně?" protáhla jsem posměšně. "Vždyť jsi mě u vlaku ani nepoznal!"
"Protože ses změnila."
"Takže mi chceš říct, že celých šest let jsi pečlivě studoval, jak se chovám?" odtušila jsem ironicky.
"Ne. Ale nikdy jsi po nikom neházela papírky. Až teď po mně..."
"Snad si nemyslíš, že to má co dělat s tebou?" ušklíbla jsem se.
"A nemá?" přivřel oči.
"No to tedy nemá!"
"Fajn. Tak se hned nerozčiluj." pronesl klidně.
"Já se nerozčiluju!"
"Tak proč na mě křičíš?" zeptal se nevinně.
Zrudla jsem. "Dej mi pokoj."
Rozesmál se. "Ale vždyť ti nic nedělám..."
Potřásla jsem hlavou. "Tak dost. Na!" vrazila jsem mu do ruky kbelík s vodou.
"Já jsem přece zametal..." bránil se chabě.
"Máš na mysli to víření prachu?" ujistila jsem se.
Kývl.
"Aha. Tak to není zametání."
S povzdechem začal šmudlat špinavé lavice.
"Jsi na mě jak na cizího, Wingová." postěžoval si.
"Kdepak, Blacku. Jsem na tebe až příliš hodná."
"Hodná?! To bych chtěl vidět, jak vypadáš, když se zlobíš..." poznamenal.
Ignorovala jsem ho. Místo toho jsem metla zaprášenou podlahu.
"Fůůůj, tady je pavouk!" vyjekla jsem, když na mě z pod skříně vyběhl obrovský osminohý tvor.
Uskočila jsem nazad a vrazila do Blacka, který se polil špinavou vodou z kbelíku.
"Co blbneš, Wingová?!"
"Je tam pavouk!" ujistila jsem ho zoufale.
Vyjeveně na mě zíral. "No a?"
"No a?! Je tam pavouk!!!"
Nechápavě nade mnou zavrtěl hlavou a opět se sklonil k lavicím.
"Blacku, udělej s ním něco." fňukla jsem hystericky.
Zdvihl ke mě pohled. "Proboha, Wingová, víš, kolik tu takových pavouků je?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Hodně."
"Hodně?!"
"Jo." přikývl. "Takže se uklidni, on ti nic neudělá."
"Ale..."
"Přestaň se chovat jako hysterka, Wingová. Je to jen pavouk, chápeš? Jenom pavouk."
Zakývala jsem hlavou, ale dál jsem stála v dostatečné vzdálenosti od skříně. Pavouk se zastavil na podlaze asi tři metry ode mě a nehýbal se.
Sirius si povzdechl a položil hadr. "Tak kde máš toho pavouka?"
"Támhle." ukázala jsem štítivě ke skříni.
"Myslíš tohohle pavoučka?"
"Ne, myslím toho obrovského hnusného pavouka."
Sirius se na mě nedůvěřivě zadíval a chytil malého vetřelce do dlaní.
"Podívej, vždyť je maličký." natáhl ke mě ruku.
"Nepřibližuj se s ním ke mně!" vyjekla jsem.
Pobaveně se usmál. "Bojíš se ho?"
"Ne!" odsekla jsem.
Udělal krok ke mně.
"Néé, dej ho pryč!" zaječela jsem.
"Takže mi chceš tvrdit, že se nebojíš..." zasmál se.
"Totiž... bojím." přiznala jsem s velkým sebezapřením.
"Vy holky jste všechny stejné." zakroutil nechápavě hlavou a vyhodil pavouka malým zamřížovaným okénkem ven.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se, když jsem se trochu vzpamatovala.
"Bojíte se kdečeho. Myší, hadů, pavouků..."
"Ty první dvě skupiny mi nevadí. Bojím se jen pavouků." ujistila jsem ho.
"No, alespoň, že to vím." řekl si pro sebe.
"Proč?"
"Ále... Jen tak." protáhl.
"Proč?!" zopakovala jsem důrazněji.
"Třeba až budu mít chuť tě pozlobit..."
"Na to zapomeň!" prskla jsem.
Zářivě se na mě usmál.
"Blacku, já tě varuju!"
Ozvalo se cvaknutí zámku a do učebny nakoukla Plantová.
"Tak můžete jít a-" zarazila se. "Pane Blacku, proč jste mokrý?!"
"Polil jsem se vodou." pokrčil rameny.
"No dobrá..." ušklíbla se pro sebe Plantová. "Tak běžte. Tady jsou vaše hůlky. A zítra v pět hodin opět tady, ano?"
"Ano." zahučeli jsme sborově a společně opustili kabinet.
 


Komentáře

1 greta greta | 11. února 2008 v 19:51 | Reagovat

:D :D

děkujem;))

úžasný! fakt se ti to povedlo.. a vtipný je to dost:D celou dobu,co sem to četla sem se smála:))) a strašně se mi líbila a pobavila ta část s tim pavoukem;))) no jo..já je taky nemám dvakrát ráda. brr!

no,každopádně se těším na další kapču:)

2 Lištička Lištička | Web | 11. února 2008 v 19:58 | Reagovat

Moc děkuju :) Jsem ráda, že se ti to líbilo :))

3 Lia Lia | 11. února 2008 v 23:22 | Reagovat

super..pekne..mne sa to paci...len som zvedvaa ako to bude dalej:))

4 Alviana Alviana | 12. února 2008 v 15:55 | Reagovat

Sranda:) Ale proč je ta profesorka hned pouštěla? Vždyť tam nemohli být ani deset minut? Promiň, nerada zrovna tobě píšu nějaké připomínky, ale přišlo mi to divný. Ovšem, jestli to byl záměr, tak už chápu, proč na to mají týden:D:D

5 Lištička Lištička | Web | 12. února 2008 v 16:51 | Reagovat

Deset minut? Proboha, nemysli si, že to šlo tak rychle za sebou :) Počítej s nějakými prodlevami.

Přece tam nebudu popisovat, jak Sirius otřel jednu lavici, jednu židli (opěrátko + sedátko), druhou židli, (opěrátko + sedátko), druhou lavici... Roxanna zametla kousek pod oknem, potom popošla ke dveřím... :D :D

Navíc už tak se mi to dost natáhlo a potřebovala jsem tam ty rozhovory vtěsnat. Na popis jejich činnosti už mi nezbyl prostor, natož na shrnutí, jak dlouho jim to trvalo ;)

"Ignorovala jsem ho.

Místo toho jsem metla zaprášenou podlahu." -> Nepíšu, jak dlouho tu podlahu metla. Dosaď si libovolný časový údaj :D

Ale počítej tak dvě hodiny... ;)

Chápu, že je to asi napsané blbě, když se to nedá z textu pochopit, ale deset minut to vážně nebylo ;))

6 Nelien Nelien | 1. března 2008 v 18:00 | Reagovat

ááááááá to je naprosto boží! já jsem se tlemila od začátku do konce! ty rozhovory nemají chybu! siriusek je taaaaak sladkej, já ho miluju :D tyjo a to s tím pavoukem... ježiš, já měla fakt záchvat smíchu! ale zachovala bych se asi stejně, taky se pavouků bojím :( je to naprosto fantastický, prosím napiš rychle pokráčko, zlatí! prosím prosím! ono je to upe úžasný!

7 Lištička Lištička | Web | 1. března 2008 v 18:08 | Reagovat

Jůů, děkuju, Nel :)) Jojo, i já bych nejspíš dostala hysterický záchvat. No, vynasnažím se napsat pokračování co nejdřív :)

8 Jenny Jenny | Web | 19. března 2008 v 21:07 | Reagovat

áááááááá!!!! Ten jejich "rozhovor" byl uchvatnej! Liští, píšeš užasně!! Já nestíhám valit oči!! Bomba naprostá!!! Tahle povídka mě fakt chytla...

9 Eliota Eliota | Web | 18. května 2008 v 18:32 | Reagovat

To s tím pavkouem mi připomíná včerejší večer v předsíni. Asi minutu jsem ta mstála a koukala na něj. Pak jsem šla pro lopatku ,abych ho zmačákla.

Je to skvělé. :) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.