Chybíš mi...

3. února 2008 v 13:29
Doporučuji, abyste si pustili písničku Sadness and Sorrow a teprve potom začali číst. Při téhle hudbě je totiž tato povídka psána a vy tak lépe pochopíte atmosféru celého příběhu.

A ještě mám jednu prosbu. Jsem ráda za kritiku, ale v tomto případě mi ji sem prosím nepište... Pokud se vám ten příběh nelíbí, nechte si to pro sebe.

Děkuju.


Obloha byla zatažená ocelově šedými mraky a k zemi se snášel bílý sníh. Lidé pospíchali zasněženými ulicemi a děti měly ze studené nadílky radost. Výskaly a hrály si v parku pod jeho oknem, kde seděl už pěkně dlouho a sledoval ty sněhové vločky.

Usmál se a vybavil si chvíle, když byl ještě malý.

Bylo to tak dávno, a přesto si to vybavoval jako včera. Hrával si v tom parku s ostatními dětmi a cítil se šťastný.
Ten pocit už dávno zapomněl. Bylo to pryč. Už netušil, co znamená slovo štěstí.

Pohladil konečky prstů vybledlou fotografii. Usmívala se z ní na něj překrásná mladá dívka. Tolik si přál, aby ji směl ještě jednou podržet v náručí a políbit. Ale nebylo to možné...

Rozhodl se, že se půjde projít. Jen tak, z ničeho nic.

Popadl bundu, co visela na věšáku, a vyběhl ven do toho zimního počasí. Uvědomil si, že se blíží Vánoce. Obchodní domy ho na to upozorňovaly reklamami již od října, ale nevnímal to. Teprve nyní si uvědomil onu skutečnost.

Napadlo ho, že by se možná měl ozvat rodičům a přátelům. Ano, to udělá. Až se vrátí domů...

Zastavil se v květinářství a koupil růžovou růži. Milovala růžové růže...

Prodavačka si ho zvědavě prohlížela. Nevnímal její upřený pohled.

Když vylezl z obchodu, zahlédl ve výloze svůj odraz.

Vypadal pořád stejně až na pár detailů.

Černé vlasy mu odrostly, takže mu nyní dosahovaly téměř k ramenům a padaly mu do očí. Ledabylým pohybem si je strkal za ucho tak, jak to ona nesnášela.

Říkala, že v tom jediném gestu se skrývá celá jeho arogance. Smával se tomu.

Oči barvy temné šedi měl vyhaslé, jako by byly bez zájmu. Lhostejně shlížel na okolní svět. Zdálo se, že je povznesený nad to, co se děje kolem.

Ovšem on cítil, že to tak není.

Doufal, že čas všechno zahojí. Jenomže týdny plynuly a jeho bolest byla stále stejně velká.

Pomalým krokem se vydal na konec města. Mohl jet autobusem, ale chtěl být sám. Smutně pozoroval lidi, které míjel.
Všichni se mu zdáli spokojení a vyrovnaní. Připadal si opuštěný a úplně osamělý...

Po půl hodině dorazil ke hřbitovní zdi. Zrezivělá branka pod jeho dotekem zavrzala a vpustila ho dovnitř.

Ocitl se na širokém prostranství. Kam až dohlédl byly vidět zasněžené hroby. Jako by se tu zastavil čas...

Na několika hrobech svítily svíčky a ticho, které tu panovalo bylo zvláštním způsobem kouzelné.

Beze spěchu se vydal k malému hrobečku, který se mezi ostatními téměř ztrácel.

Smetl rukou sníh z čelní desky a objevilo se to nejnádhernější ženské jméno, které znal...

Položil na náhrobek trnitou květinu a zůstal stát. Vnímal klid hřbitova narušený občasným zakrákáním havranů.

"Chybíš mi..." zašeptal sametovým hlasem.

Zvedl oči k obloze, ze které se snášel sníh. Cítil, jak mu po tváři stekla slza.

Setřel ji hřbetem ruky.

"Kluci nepláčou," slyšel v uších její veselý smích.

Byla tolik krásná...

Měl by už konečně zapomenout. Jenomže copak mohl?!

Zapomenout na její krásný úsměv, veselý smích, upřímná slova a nádhernou tvář? Nedokázal to. Miloval ji až příliš. Díky ní vlastně poznal, co to láska je...

"Jsi jen ubožák, který nemá ani ponětí, co znamená někoho milovat!"

To mu řekla... Pamatoval si to doslova.

"Myslíš si, že jsi neodolatelný. Jenomže mimo svého vzhledu nemáš vůbec nic!"

Tehdy na ní šokovaně zíral. Později pochopil, jak to myslela... Pochopil, že měla pravdu.

"Miluju tě."

"Děláš si srandu?" překvapeně na něj zírala a snažila se pochopit smysl jeho slov.

"Myslím to vážně. Já tě miluju," zopakoval.

Snažil se, aby to neznělo jako z nějakého laciného romantického filmu, ale měl pocit, že přesně tak to zní.

Připadal si jako idiot.

Kouzelně se usmála. "Jsi si jistý?"

Zmateně si ji prohlížel.

Sahala mu sotva pod bradu a přesto si proti ní připadal tak malý, hloupý, nicotný a nezkušený, přestože měl zkušeností s dívkami až příliš.

"Jsem," vydechl.

Sklopila oči, ale vzápětí je opět zdvihla a upřela do těch jeho.

"Taky tě miluju." prohlásila klidně.

Sevřel ji v náručí.

Tak moc po té chvíli toužil...

Násilím zahnal myšlenky na ty šťastné chvíle. Nemohl vzpomínat. Bylo to příliš bolestné.

Otočil se a pomalým krokem opustil hřbitov.

Před branou se ještě jednou otočil. Růžová růže ležela tam, kam ji položil a pomalu zapadávala sněhem...
 


Komentáře

1 Jenny Jenny | Web | 3. února 2008 v 15:37 | Reagovat

Teeeda...tak já se vzpamatuju jo...uf, to bylo přenádherný...mám z toho slzy v očích, opravdu se ti to moc povedlo

2 Lištička Lištička | Web | 3. února 2008 v 15:41 | Reagovat

Děkuju moc :) Bála jsem se, jestli vás to osloví...

3 Alviana Alviana | 3. února 2008 v 16:37 | Reagovat

K takovým povídkám se snad ani kritika napsat nedá. Každý člověk to cítí jinak, proto. Je to opravdu pěkně napsané. Díky za doporučení písničky (nebo spíš melodie). Někdy si najdi něco od Debussyho, to se pak tvoří příběhy jedna radost:)

4 denisa denisa | Web | 3. února 2008 v 18:30 | Reagovat

jezis...fakt nadherny :) strasne smutny,ale nadherny.... na tohle mas fakt talent... a v kresleni se da mnoho veci zdokonalit.. treba si kup nejakou knizku o kresleni nebo tak ;) kdyz uz nic,pak veci ti pomuze a neco doda kvalite a neco inspiruje :)

povidka je proste nej =)

5 Lištička Lištička | Web | 3. února 2008 v 18:42 | Reagovat

Alvianě: Díky za tip. Určitě si něco stáhnu :)

Denise: Jsem ráda, že se ti líbí :)) Víš, to malování... Já kreslím jen pro radost. Nemyslím si o sobě, že mám talent (který vážně nemám XD), ale když už to mám namalované, hodím to sem, aby mi tu občas něco přibylo. A taky se čas od času najde někdo, komu se nějaká moje kresbička zalíbí.

Ale cením si tvé kritiky a rad :) Někdo totiž dovede jen kritizovat a nic neporadí... Ty ne :)

6 greta greta | 4. února 2008 v 16:31 | Reagovat

nezbývá mi nic jiného, než opakovat to, co tu už byl řečeno.....je to naprosto úžasný! a opravdu moc smutný a ta písnička krásně vystihuje tu tesklivou atmosféru, kterou tys perfektně popsala.. a člověk (teda aspoň já) se při čtení tvých povídek musí vždy převtělit do té postavy. třeba jako teď..ten kluk či muž se musel cítit fakt prázdnej a opuštěnej.

a jinak mi tahle postava silně připomíná Siriuse Blacka :))

vážně se ti to povedlo;*

7 Lištička Lištička | Web | 4. února 2008 v 18:24 | Reagovat

Wow, Greto! :) Ne každý černovlasý muž s šedýma očima musí být Sirius... :D Ale za tvoji bystrost ti prozradím, že jsem se jím inspirovala :)) A děkuji za pochvalu :)

K téhle povídce mám jakýsi osobní vztah. Proto jsem vás prosila, abyste si kritiku nechali pro sebe... Nepřenesla bych přes srdce, kdybyste mi ji zkritizovali.

8 Vampyrella Vampyrella | Web | 4. února 2008 v 19:02 | Reagovat

Moc se mi to líbilo .. Já sice píšu samé smutné věci (většinou), ale to proot, že píšu ze svého života, kde už poslední dva roky jsem smutná .. Nechci, abys mě teď litovala, ale je to tak .. Asi to teď zní divně, ale jestli chceš, dej mi Tvůj mail nebo se sama ozvi (elisanor@volny.cz) a já Ti to napíšu ..

Vážně se Ti to moc povedlo a musím s politováním konstatovat že právě ty ze života nebo ty, které máme nějak "přivlastněné" bývají většinou právě nejlepší ..

No nic. Měj se pěkně .. A pokračuj ve psaní.

P.S. - krásně jsi zvolila hudbu.

Vampyrella

9 Lištička Lištička | Web | 5. února 2008 v 17:03 | Reagovat

Děkuji za milý komentář, Vampyrello :) Poslala jsem ti e-mail, tak pokud chceš, ozvi se mi zpět :))

A ta hudba se mi taky moc líbí. Jsem ráda, že zaujala i vás :)

10 Abigail Abigail | Web | 8. února 2008 v 18:16 | Reagovat

Fajn, právě jsem dočetla poslední povídku v téhle kategorii, tuhle. Chce se mi brečet. Chtěla bych říct, že píšeš úžasně, protože je to pravda, ale znám spoustu lidí, kteří tohle nebo něco podobného, jako jsou tvé příběhy prožili a nějak mi to nejde přes pusu. Je to realistické a skutečné a strašně smutné. Nutí to se zamyslet. Nad vším a tohle přemýšlení leckdy bolí... no nic jdu hledat něco veselejšího, potřebuji zahnat ty slzy. Ale skládám ti poklonu...

11 Lištička Lištička | Web | 8. února 2008 v 19:09 | Reagovat

Já... nemám slov. Strašně si vážím tvého komentáře :) A máš pravdu. Skutečně existují lidé, kterým se něco takového stalo.

Když píšu nějakou takhle smutnou povídku (a vlastně jakoukoliv povídku), dávám do ní něco ze sebe. Lze tak snadno odhadnout, v jakém jsem byla při vzniku nějakého textu rozpoložení.

A při psaní této jsem byla skutečně na dně. Proto vypadá výsledek takhle a já jsem nechtěla slyšet kritiku.

12 Jenn Jenn | Web | 16. února 2008 v 15:42 | Reagovat

To je neskutečný :( Tak smutný,ale nehorázně krásný... Musím říct,že mě se smutné povídky píšou nejlépe,ale nepíšu je, i když jsou nejspíš nejzdařilejší... Musela bych brečet jako nad tou tvojí... Která je opravdu živá... a to je takové povídky jsou nejlepší...

13 katalyn katalyn | Web | 3. září 2008 v 8:31 | Reagovat

myslim, že máš talent, a ne malej, ale já bych do toho dala trošku víc snový nálady, neskutečno..ale taková jsem já..a tys to napsala pěkně..

14 Máca Máca | 14. září 2008 v 16:52 | Reagovat

Hned podle Tvých úvodních slov,aby se všichni nechali svou kritiku pro sebe mi bylo jasné,že půjde o další skvělý příběh...ale tentokrát že to bude příběh,který v Tobě samé vyvolává nějaké vzpomínky,který máš z nějakého důvodu ráda a nechceš slyšet,že je to blbost (což samozřejmě by mohl napsat leda tak nějaký zakomplexovaný idiot ).Téměř mi nejde na mozek,jak jsi mohla něco tak dokonale popsat,aniž by jsi to sama zažila (což doufám že nezažila.je mi strašně líto těchto lidí,ale bohužel nevím,jak jim pomoci :(( ) Tahle povídka mě strašně oslovila,ani nedokážu říct proč,je z ní cítit takový zvláštní smutek...vážně se Ti moc povedla.Skládám Ti taktéž poklonu a obdivuji Tě.

15 Lištička Lištička | Web | 14. září 2008 v 17:51 | Reagovat

Máce i ostatním: Moc vám všem ještě jednou děkuji :-)) Tuto povídku považuji za jednu ze svých nejzdařilejších :) Psala jsem ji v depresi, kdy jsem byla totálně na dně a odráží se v ní věškerá bezmoc a zoufalství, které jsem tehdy cítila.

16 Bianca Bianca | E-mail | Web | 19. září 2008 v 20:10 | Reagovat

Opakuju co už tu psali... smutný ale nádherný... dojalo mě to...

17 Liška Liška | Web | 17. února 2009 v 22:39 | Reagovat

Ta skladba je nádherná...a mělas pravdu, bez ní by ten příběh měl jen polovinu svého kouzla.

18 natkka natkka | 19. února 2009 v 21:15 | Reagovat

je to tak podivně smutné až je to nádherné...myslím že kdyby jsem poslouchala tuhle skladbu, donutila by mě něco takového napsat nebo o tom jen přemýšlet....je ni z toho do breku. taky ráda píšu ale většinou je to takové napínavé. u tohoto se cítím jako on.

19 Blanka22 Blanka22 | Web | 3. února 2010 v 12:52 | Reagovat

ta nejleppší povídka co jdem zatím dnes četla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.